Indián má už i Facebook. Vyrábí oštěp a u toho poslouchá metal, říká etnolog Zelený

Lidovky.cz: V roce 1989 vás adoptoval indiánský kmen Yawalapitiů a indiánští „rodiče“ vám dali jméno Atapana, které používáte dodnes. Očividně vás vřele přijal, jak je to možné?
Indiáni nikoho očividně nepřijímají. Nemají důvod. Proč by ho přijímali? Oni o nás nemají zájem. Indiáni jsou soběstační a nepotřebují nás, nevyhledávají pomoc. To je jen naše naivní představa, že bychom měli indiánům pomáhat.

Lidovky.cz: Ale vás přijali?
Já jsem nemohl nikdy počítat s tím, že mě přijmou. To je vždy ve hvězdách. Většinou se to nepodaří. Oni skutečně nemají důvod. Povedlo se mi to u tří kmenů a nějak samo to vyplynulo. Samozřejmě to nebylo ráz na ráz, to je otázka dlouhé doby, kdy se člověk nějakým způsobem otrkává. Člověk se musí přizpůsobit s obrovskou pokorou, bez evropské pýchy a nafoukanosti.

Lidovky.cz: Jak dlouho jste v každém z těchto kmenů pobyl?
U každého kmenu to bylo různé podle podmínek, vždy to bylo alespoň několik měsíců, někdy i skoro rok.

Lidovky.cz: Co si vlastně indiáni myslí o běloších?
Indiánům běloši vádí, nemají k nim důvěru. Ono se není čemu divit, indiáni vždy dostali od bělochů jen to špatné. Žádné dobro z naší strany k nim nepřišlo. A jestli přišlo, tak to dobro bylo takové podivné, kterému indiáni nerozuměli. Takže oni nemají důvod nás milovat. Je to jejich země, jejich kultura a my máme jiné názory, hlavně na přírodu. My rabujeme a bereme a indiáni naopak přírodě dávají, to je zásadní rozdíl. Indián vycítí negativní vlny, které z bělocha vycházejí. Běloch je hektický, spěchá, chce něčeho dosáhnout a něco získat a přitom vydává negativní vlny, které ruší klid a pohodu. Indiáni žijí v klidu a harmonii a my je rušíme.

Lidovky.cz: Takže Indiáni k vám byli zpočátku nedůvěřiví?
Samozřejmě, to je pochopitelné. Ale u některých případů jsem do kmenu přišel skrze určité jméno, ke kterému mají indiáni pozitivní vztah. K Yawalapitiům mě dovedl brazilský Orlando Villas Boas, který v šedesátých letech založil národní park pro indiány, aby je ochraňoval a oni v něm vidí velkého bílého otce. Já jsem se s ním seznámil a spřátelil a on měl poslal za náčelníkem Aritanou do kmene Yawalapitiů. To mi svým způsobem pomohlo.

Lidovky.cz: Všechny kmeny jste si vybíral přes doporučení či známého?
V jednom případě to bylo úplně bez ničeho, to bylo natvrdo a z kmenu mě vyhodili, lépe řečeno mě do něj ani nevpustili. Nicméně později jsem se snažil do kmenu opět dostat a už se mi to podařilo. Našel jsem k nim cestu. Dělal jsem ženskou práci a tím jsem je rozhodil, byli udiveni, že běloch se dokázal takto snížit. Přestal jsem jim nabízet dárky, peníze a nože a naopak jsem jim přinesl suchý klacky z lesa, jako to dělají ženy.

Lidovky.cz: Dá se tedy říci, že je to hlavně o pokoře?
Je to jedině o pokoře. Nafoukaný běloch v džungli zahyne, protože absolutně ničemu nerozumí. Běloch nikdy indiánům neporozumí i já po padesáti letech zjišťuji pořád nové věci. Jde o tisíce let kultury, kterou já nemůžu nikdy poznat. Při každé cestě jsem znovu překvapen, co náhodou zpozoruji.

Lidovky.cz: Co vás nejvíce překvapilo?
Já už teď navštěvuji stejná místa, už nepotřebuji s indiány trávit tolik času. Jezdím za nimi na návštěvu, už mě znají a jezdím tam jako kamarád. Dříve jsme se museli poznat a seznámit, nyní už jsme přátelé. Už mi stačí týden či čtrnáct dní a dozvím se zase nové věci, ale neptám se, já čekám a pozoruji.

Na poslední cestě jsem se velmi sblížil s pětadvacetiletým indiánem, kterého jsem už znal z předchozích let. Byli jsme spolu na lovu s foukačkou, potápěli jsme se a on mi z ničeho nic říká, že má velké tajemství a že mi ho chce říct. Pocítil jsem ohromnou důvěru a byla to pro mě obrovská čest. Dovedl mě do pralesa, očistil tabákovým kouřem a ukázal mi strom ceiba, což je obrovský čtyřicetimetrový strom, nejmocnější a největší strom Amazonie. U ceiby byla z ramen kmene přírodou utvořená stromová jeskyně a on mi říká: „To je moje sídlo. Já jsem totiž ten strom, já nejsem já. Až zemřu, tak zemře strom a když strom zemře dřív, tak zemřu i já.“ S tím jsem se setkal poprvé po padesáti letech. Jde o identifikaci s přírodou, což my tady absolutně nechápeme. On se prostě cítí být stromem, to je něco neskutečného. Byl to pro mě nesmírný zážitek. V Čechách tohle nikdy nikdo nepochopí. Francouzský filosof Lucien Lévy-Bruhle by to zřejmě zařadil do prelogického myšlení.

Lidovky.cz: Co znamená očistit kouřem?
Tabákový kouř očišťuje a léčí. Tabák je hlavní droga šamanů, bez tabáku a bez kouření neproběhne žádné významné setkání ani žádný obřad, rituál. Tabák je pro indiána propojení země s nebesy, kouř je spojení s božstvím. To není jako cigarety u nás, že si kouříme pro zážitek a z nudy. Pro indiány je kouření obřad, také to nemůže dělat každý, je to posvátný akt.

Lidovky.cz: Využívají indiáni technologie?
Nic jiného jim nezbývá. Technika k nim doputovala, tak ji jednoduše přijmou. Oni to berou jako hračku. Když jsem se s tím poprvé setkal, tak jsem byl naštvaný. Pak jsem si řekl, že se nedá nic dělat a prostě to tak je. Nicméně je důležité, že indiáni i přestože mají mobil, motorky či televizi, tak se stále cítí být indiány a jsou na to hrdí. Oni vědí, že mobil jim rybu neuloví. Jsou pořád lovci a sběrači, pořád mají svoje tance a pořád používají luky a šípy. Nadále zůstávají v džungli a neutíkají do měst. Jsem v kontaktu s indiánem, který má Facebook a když vyrábí v pralese oštěp, tak u toho ve sluchátkách poslouchá metal.

Lidovky.cz: A nemyslíte si, že nakonec náš civilizovaný svět indiány pohltí?
Ne, on je nepohltí, my je zničíme. My potřebujeme jejich půdu, potřebujeme energie, nerosty, zlato, měď, naftu a to všechno v džungli je. Takže my je časem jako chamtivci a predátoři zlikvidujeme. To je bezesporu. Takový je totiž náš svět mající materiální bohatství za své nové božstvo. Jiná jsme opustili a tato jsme si vytvořili.

Lidovky.cz: Kolik výprav mezi indiány jste za svůj život podnikl?
Řadu výprav, spoustu. Já to nepočítám. Za komunistů jsem tam jezdil občas, když se mi podařilo nějakým způsobem probojovat se ven, ale pak jsem začal jezdit víc a víc a pravidelněji. A teď jezdím každý rok.

Lidovky.cz: Takže v současnosti za indiány stále jezdíte?
Ano, pořád. Ale už jedině za těmi známými. Jsou to krásné návraty, jako domů.

Lidovky.cz: A oni si vás pořád pamatují?
Samozřejmě. I po čtyřiceti letech si mě pamatují. Já jsem jediný běloch, který tam s nimi tak dlouho žil.

Lidovky.cz: V roce 2015 jste po 26 letech opět zamířil k Yawalapitiům, jak vás přivítali?
Jakoby to bylo včera. V tom je ta krása návratů. Žádné líbaní a vítání, žádné emoce, přijali mě, jako kdyby odloučení vůbec neproběhlo.

Lidovky.cz: Vaše nejnovější kniha se jmenuje Pokrokem k zániku. Není pokrok pro lidstvo klíčový a naprosto přirozený?
Pokrok je přirozený a klíčový, ale přirozené je také to, že směřuje k zániku lidstva. Pokrok je přirozený proto, že jsme si to tak před několika tisíci lety nastavili. Indiáni si to tak nenastavili, ti žádný pokrok nechtějí. Ti mají pořád to samé, jako měli před tisíci lety.

Lidovky.cz: Ale také využívají technologií.
Technologie tam ale proniká, to není pokrok, který by si vymysleli. Indiáni pokrok nepotřebují, protože příroda je konzervativní. My toužíme po pokroku, protože si myslíme, že se budeme mít lépe a radostněji. Indiáni se nechtějí mít lépe a radostněji, chtějí žít stejně jako dřív. Nechtějí být bohatší než jejich rodiče, nechtějí být chytřejší. My ano, to je ten zásadní rozdíl. My chceme mít pohodlnější život, což pokrok zajišťuje a to je ta cesta k zániku.

Lidovky.cz: Takže naše pohodlí nás jednou zničí?
Ano, sedíme u počítačů a naše tělo chátrá. Chytrý mobil je pohodlnější, nemusíme počítat a znát násobilku, protože máme kalkulačku. My tu chytrost předáváme a přestáváme používat mozek. A to je cesta k zániku.

Lidovky.cz: Je něco v čem si jsme s indiáni alespoň trochu podobní?
Indiáni mají rádi děti a to my taky. Jsou z nich nadšení stejně jako my. A to je snad ta cesta, která nás může ještě v budoucnu zachránit, ale musíme rodit a rodit a rodit víc a víc a víc dětí. Tak jako indiáni.