Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.
Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj “útěk”. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.
Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.
Potom jsem nastoupila do Ateliéru Fotografie k panu profesorovi Baňkovi na UJEP (pozn. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Ústí a stále si plánovala odjezd. V prvním ročníku na škole jsem začala pracovat v postprodukci produktů ve Slevomatu. Měla jsem to jako fulltime práci, zároveň jsem nastoupila do práce v castingovce. Pan profesor Baňka nebyl moc nadšený, že jsem byla neustále na počítači a pracovala, ale já si potřebovala ušetřit peníze a jít dál.
Počkej, proč útěk z Česka?
Protože jsem se tam necítila. Jsem vděčná za příležitost tam vyrůstat, ale můj lifestyle mě vždycky táhl do velkoměsta.
Bála jsem se, že tu nenajdu místo. Hodně jsem pracovala a nepřišlo mi, že by to ohodnocení bylo dostatečné. Měla jsem tři joby, abych i finančně podpořila rodinu. Takhle jsem jela dva roky a mezitím si plánovala odjezd do zahraničí. Využila jsem toho, že moje škola dělala zahraniční výjezdy. Tak jsem se přihlásila do Německa. Měla to být přestupní stanice. Dostala jsem do Düsseldorfu na studentské stipendium a začala studovat produktový design a šperkovnictví. Když jsem se odstěhovala do Německa, nikoho jsem neznala. V Česku jsem měla už nějaké jméno, ve dvaadvaceti letech dělala třeba billboard pro Národní divadlo.
Myslela jsem si, že nastoupím do nějakého studia, ale nic jsem nenašla, protože jsem byla studentka a k tomu neuměla německy. Začala jsem nakonec dělat v restauraci jedné známé a krájela tam zeleninu. Řekla jsem si ale, že práce šlechtí člověka. O víkendu jsem krájela zeleninu, abych si udržela svůj standard. Pak jsem začala dělat číšnici. Do toho jsem studovala a vyhrála jednu designovou cenu šperků a občas jsem po škole chodila učit handicapované dělat design.
Věděla jsem ale, že bych si v Německu neškrtla. Začala jsem si proto hledat stáž v zahraničí. Odjezd jsem si plánovala šest měsíců, šetřila si a přihlásila se do Singapuru a Dubaje. Mezitím jsem se seznámila s jednou slovenskou Vietnamkou, která se stěhovala do Dubaje na stáž. Inspirovala mě, i když jsme spolu mluvily jen pět minut.
  |
Nakonec mě vzali do Dubaje na stáž vizuální komunikace a marketingu do jedné módní firmy. Přestěhovala jsem se tam a starala se o luxusní značky. Díky předchozím zkušenostem ve Slevomatu to bylo v pohodě. Od té doby se mi změnil život.
Po stáži jsem se vrátila do Německa, abych dodělala školu. Přemýšlela jsem ale, jestli mi nehrabe. Mám žít v Evropě a mít stabilní život, nebo to risknout a odjet do Dubaje, i když jsem neměla práci?
Rozhodla jsi se nakonec pro akčnější život…
Ano, našla jsem si v Dubaji nejlepší kamarádku. Pomohlo mi, že jsem tu měla podporu. Za začátku jsem si hledala práci na LinkedInu, létala jsem sem na pohovory, ale nevěděla jsem, jestli to vyjde. První dny jsem bydlela u kamarádky. Po deseti dnech jsem naštěstí nastoupila jako content manažer do jedné firmy, kde jsem se pak přesunula na pozici projekťáka a starala se o influencery.
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
Ještě, než přejdeme k tvé práci, máš české i vietnamské občanství. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Nevím. Jsem taková geograficky zmatená. Občas si říkám, že jsem počeštělá a poevropštělá. Ale pak mi hodně věcí nesedí. A taky mám ráda vietnamský styl, i když mi někdy vadí. Takovýto “lam chuyen” (pozn. plno keců), jsme hodně konzervativní a všichni se známe. Vietnamci v Německu jsou jiní, v Americe ještě víc. My jsme se v Česku tolik neintegrovali, zastavili jsme se. I ve Vietnamu jsou teď modernější.
Dobře, takže jak se žije mladé Čechovietnamce v arabské zemi?
Mně se tu žije dobře. Když jsem sem přijela, myslela jsem, že budu muset chodit zahalená, že to budu mít jako holka těžší. Ale nakonec jsem měla kulturní šok z toho, jak moc je to tu otevřené a crazy. Dubaj je energické město, spíš pro mladé lidi. Všem je nám tu kolem třiceti. Je to jedna velká dovolená, ale zároveň tě to tu změní, protože tu vedeš pohodlný život. Žijeme tu v bublině. Já jezdím na dovolenou pryč, abych si uvědomila realitu a vrátila se zpátky na zem. Lidé sem přijedou pracovat a pak odjedou. Vydělávají tu velké peníze, všude je spousta možností, jak si užít život. Ale musíš být hodně dobrá, tvrdě se tu pracuje. Na lepší pozice se hlásí třeba i 2000 lidí, zkušební doba je šest měsíců. Musíš každý den dokazovat, že ti to místo patří. Je tu krásný a luxusní život, ale vydřeš si to.
V Dubaji žije 13 % lokálních obyvatel. Je tu velká populace Asiatů, kteří ale dělají podřadnou práci. Dost tu záleží na tom, jaký máš pas. Například lidé z Norska tu mají lepší plat než lidé z Indie. Každý se tě proto ptá, odkud jsi, kde bydlíš. Je to kategorizované. Což se mi příliš nelíbí.
Žije tu strašně národností a kultur, každý vyrůstal jinak, chodíš hodně ven, seznamuješ se. Je tu selekce těch nejlepších, kteří to někam dotáhli. Potkáváš každý den nové lidi, ale ne s každým si můžeš rozumět.
Je těžké si tu najít přátele? Bavíte se třeba s kolegy o osobním životě?
Je to individuální. Záleží tu na kultuře, každá firma a každý člověk to má jinak. Je těžké tu potkat lidi, kteří by ti byli blízcí. Každý má svůj život, bydlíte v jiné čtvrti. Přátelé, se kterými jsem se seznámila před čtyřmi lety, se už odstěhovali. Je tu těžké mít vážný vztah. Hodně se tinderuje, ale lidé se nechtějí vázat. Víme, že tu jsme dočasně. Mám tady také přátele, ale nevím, jestli tu zůstanu. Každý jede sám na sebe, potkáváš dost holek na vysokých pozicích. Jsou tu odvážní lidé, kteří sami odjeli do arabské země. Musíš proto být nezlomná a odvážná. Je tu směs z celého světa, lidé jsou tvrdí. Občas tu mám stresy, ale za ten lifestyle to stojí.
Potkáváš se v Dubaji s Vietnamci nebo Čechy?
Vietnamci tu nejsou skoro vůbec, potkala jsem jen jednu Vietnamku, v letadle jako letušku. Žije tu málo Čechů, ale přijíždí jich sem hodně na dovolenou. Jinak Dubaj je celkově hodně otevřená turismu, už se sem lítá přímo. Kdysi mi přišlo, že mělo nálepku superposh a líbánkového města. Když jsem Dubaj viděla na obrázku před deseti lety, nevěděla jsem, jestli je opravdická. Hodně se tu v rámci turismu začíná spolupracovat s influencery z celého světa.
Na to bych navázala. Jak se dělá influencer marketing v tak obrovské zemi jako jsou Emiráty?
Je to celkově nový obor, který se vyvíjí. Začínala jsem před rokem a půl. Teď je ten obor úplně jinde. Tady v Emirátech, v arabských zemích obecně, se zahraniční značky hodně zaměřují na influencery. Je to nový, digitální obor a každý si to chce zkusit. Technologie tady hodně letí. Trh v arabských zemích je úplně jiný, než v Americe nebo v Evropě. Je tu velká poptávka po spolupráci.
Jedni z mých největších klientů jsou P&G, pak Samsung, Fujifilm nebo Clarins. Tady jsou značky ochotné za spolupráci s nimi zaplatit hodně, protože si tu říkají o vysoké částky. V Evropě jsou influenceři na Youtube anebo mají silný instagramový obsah. Tady je obsah kreativně slabší. Třeba Saudská Arábie je o něčem úplně o něčem jiném. Daří se vtipnému obsahu, vnější kráse a taky je to dost o značkách – musíš být krásná a označkovaná. Ale influencer marketing tu hodně jede a rozvíjí se. Musíš ale klienty i vzdělávat, protože oni sami neví, jak to funguje. Součástí práce proto není jen strategie, výběr holek nebo budgetování.
A jak ti to jde?
Starám se o maxiinfluencery, kteří mají od 1 milionu sledujících výš. Je to fuška. V Evropě jsou trošku profesionálnější. Tady je musíš vést za ručičku a je to komplikovanější. Influencer marketing tu jede natolik, že se dokonce konají castingy a shows na hledání influencerů. Vybere se jich třeba patnáct, porota jim každý týden zadá úkol, hodnotí jejich obsah a pak eliminuje. Něco jako v America’s Next Top Model.
Takže ti tenhle obor a lifestyle vyhovuje?
Jo. Potkávám denně nové kultury, byť je to někdy zmateční. Mám ale ráda velkoměsta, kde je super energie a mladí lidé. Vzájemně se tu motivujeme. Fascinuje mě to tady.
Stíháš vůbec při svém vytížení lítat do Česka nebo do Vietnamu?
Do Vietnamu se snažím lítat každý rok s rodinou, hlavně kvůli prarodičům. Lítáme v listopadu, ale letos to kvůli práci nedám. Ale chtěla bych zas přijet na Tết (pozn. Nový lunární rok, nejdůležitější oslavy v orientální Asii). Dubaj naštěstí leží tak v půlce. Do Vietnamu je to šest hodin letu, stejně jako do Česka.
Máš na konec nějakou „insider“ radu?
Hlavně se nebát sem jet. Holky si tu na sebe můžou klidně vzít tílko, i když decentní oblečení se tu uvítá. Z letiště si vezměte vždy taxíka, ne Uber, ten je nejdražší. Celkově jezděte taxíky, nedá se všude dojít pěšky, nejsou tu totiž všude chodníky.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Emirates. Děkujeme! Barevné a hejbací obrázky z dubajského výletu můžete vidět na mém nebo Helene Instagramu .
