Když tento lékař a manžel Dagmar Burešové po dlouhém tichu mezi námi řekl – „přemýšlel jsem včera, jestli jsem měl někdy pocit, že jsem submisivní, Dáša dominantní… ale nic takového nebylo, byl to ohromný život“ – mlčela jsem dlouho zase já.
Zemřela první polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová |
LN: Váš rodinný příběh vytáhl nám všem film hořící keř.
No jo, no. Jednou někdo zvonil, vidím za dveřmi mladíka, který říká, že studuje FAMU, byl to pan Štěpán Hulík a chtěl mluvit s Dášou. Přinesl první verzi scénáře, oba jsme ho četli, jen jsme se divili, jak z toho udělají příběh, celé se to odehrávalo jen v soudní síni. Pak si tam přimysleli mě a další. Pak se ozvali z kanceláře Agnieszky Holland a z HBO a v dobrém jsme se domluvili. Zvali mě na natáčení, ale já už nikam nechodím. Jsem v permanentní službě.
LN: N Mě zajímá váš skutečný společný příběh. Kdy jste poprvé viděl Dášu?
Kdybych býval nehrál na klavír, Dášu bych asi nepotkal. Chodili jsme s kamarádem do vinárny Pygmalion na Václaváku, dneska je tam Jágrův bar, natáčel se tam snad film Kristián. Hráli tam jazzmani Luděk Hulan, Honza Hammer a zpívala jeho žena Vlasta Průchová… A tam jsem poprvé viděl Dášu, přišla s maminkou po tanečních na kávu. Domluvili jsme se, že se uvidíme, Dáše bylo sedmnáct.
Kamarádky. První je Dagmar Burešová, vedle Božena Moserová, Nina Žemličková a na konci Jaroslava Moserová.
LN: A začali jste spolu chodit?
Nevím, jestli se to tak dá říct, rozhodně jsme si vykali a Dáša mi zrovna včera říkala, že první půlrok jsme se neviděli ve dne. Chodili jsme vždycky s partou třeba do Savarinu, to už jsem Dášu sbalil a začali jsme spolu chodit, jezdili na výlety, na hory. Co si z té doby pamatuju, je takový druh snobismu, ale pozitivního. Bylo to období Sartra, existencialismu, a Dáša znala filozofii, tak jsme debatovali – a přitom jsme si pořád vykali, nemohli jsme si odvyknout.
LN: Jak vypadala tehdy Dáša?
Blondýna, vždycky byla štíhlá…
LN: Krásná?
Sama o sobě říkala, že vypadá jak kaštan na špejli.
LN: Čím vás zaujala, tím Sartrem?
Věděl jsem, že se s ní nebudu nudit. A v padesátém roce jsme se vzali. Ona studovala práva a já medicínu.
Radim s Dášou na lyžích v době, kdy ještě nebyli manželé. Oba byli výborní a vášniví lyžaři.
LN: Co vás to napadlo? Dáše bylo dvacet jedna, vám dvacet tři...
Měli jsme se rádi, a k tomu navíc byly dva racionální důvody. Bydlel jsem s rodiči ve vile, kde teď spolu sedíme, a podle tehdejších zákonů, které každému vyměřovaly nějaké metry na bydlení, byl náš dům „nadměrný“ a hrozilo, že nám sem nastěhují další nájemníky – už nám obsadili i garáž. Obývák jsme prohlásili za ateliér, protože moje matka byla malířka, a takhle jsme všelijak švindlovali. Svatbou se to riziko zmenšilo. A ten druhý důvod byl mámin strach, že emigruju. Byla celá šťastná, když jsme s Dášou nadhodili, co kdybychom se vzali.
Sedíme s panem doktorem Radimem Burešem v nádherném prostoru jejich vily, doma mu říkají zimní zahrada. Obrovské prosklené dveře do zahrady, veliké okno, spousta křesel, knížek. Voní tu prvorepublikový čas. Už ve dveřích řekl to příjemné a nezvyklé: Nezouvejte se. Pomohl mi z kabátu a nechal vybrat, kam si sednu. Držím se zpátky a dívám se do hustými řasami lemovaných modrých očí muže, který léčil tisíce dětí. Brilantní pediatr, říká o něm rodinná přítelkyně, novinářka a nakladatelka Slávka Kopecká. Staral se o její dcery, když působil v Buštěhradě. „Všechny maminky do něj byly zamilované, nejen proto, že byl strašně hodný na jejich děti, ale on byl krásný, gentleman, byla s ním strašná legrace.“ Chci si s ním vyprávět o jeho ženě, o něm samém, o jejich předcích, o domu. Domlouváme se, že skončíme advokátní kauzou Jan Palach, kterou odvážně obhajovala Dagmar Burešová a která znovu přitáhla pozornost k nim oběma. Ve třídílném filmu Hořící keř jsou vlastně ústředními postavami. Kde začít, když mám před sebou takového člověka? Lékaře, bezvadného otce, muzikanta, spisovatele, bridžistu a taky člena skupiny Dadové, která vymyslela svůj jazyk, pořádala happeningy, pravidelné „schůze“, hrála divadlo… Tak dobře: Začneme jejich domem a celoživotním domovem. Stojí na Ořechovce, nedaleko bydlel Václav Havel, žije Jiří Suchý, spousta zajímavých osobností.
Je rohový, s velkou zahradou a nenápadně nápadný. Takových je na Ořechovce víc. Původně to byl docela banální rodinný dům. Koupil ho své dceři, mamince Radima, její otec. I on byl zajímavý. „Gustav Kompert se jmenoval a on i babička naštěstí zemřeli před válkou,“ naznačuje doktor Bureš, že by jinak oba nejspíš skončili přinejmenším v Terezíně jako jeho matka. „Děda byl krejčí a měl svůj salon v Lucerně. Bydleli na Valech a on chodil do Vodičkovy ulice pěšky, aby neutrácel za tramvaj. A v kapsičce saka nosil provrtaný padesátník protažený drátkem a v Lucerně ho vždycky strčil do placeného výtahu a rychle ho vytáhl. Šetřil.“
Několik generací Burešových a Havlových se znalo a potkávalo. Václav Havel bydlel dvakrát nedaleko Burešových - jako student Na Rabníčku, a pak jako prezident v Dělostřelecké. Ještě nedávno k nim občas zaskočil.
LN: To se musel váš děda znát s dědečkem prezidenta Václava Havla...
Asi, protože jeho syn, otec Václava Havla, se kterým se přátelili moji rodiče, píše ve svých memoárech, že prý se říkalo, že mít v podniku Žida nese štěstí, čímž myslel našeho Gustava Komperta. Židovství se ale u nás nepěstovalo, máma vůbec a já sám jsem se o svém původu dozvěděl ve kvartě na gymnáziu. K Havlovým jsme jezdili v létě na Havlov, muselo mně být tak pět let, Václav ještě nebyl na světě a já si z toho nic nepamatuju.
LN: Vy jste mi řekl banální dům, ale ten váš tak rozhodně nevypadá?
Naši si původní dům nechali přestavět od mladého architekta Vladimíra Grégra, který staviteli Havlovi, otci Václava, projektoval vily na Barrandově, interiér restaurace Černý kůň v Lucerně a taky barrandovský Trilobit bar. Vrátil se z Ameriky okouzlený americkými haciendami, které si nechávaly stavět hollywoodské hvězdy. Chudák skončil špatně. Němci ho popravili v jeho jedenačtyřiceti letech.
Dáša se svým mladším bratrem "Pikem", pediatrem, který žije ve Švédsku.
LN: Přežili jste ve vile válku?
Ani den. Němci nás odtud okamžitě vyhnali, bydlel tu nějaký esesák, my jsme se museli vystěhovat do cizího bytu na Smíchově. Všechno odtud muselo pryč, i vestavěný nábytek, náš otec byl ohromný, nevím, jak to během dvou dnů zařídil. Jakmile to šlo, hned po válce, jsme se vrátili – vystřelené zámky, strašný binec, v mém pokoji sklad opasků Hitlerjugend, garáž plná látek, co Němci nakradli. Ty jsme odevzdali na národní výbor, kde si to rozkradli znovu. Už je to tak dávno.
LN: Jakou jste měli s Dášou svatbu?
Brali jsme se na Staroměstské radnici v roce 1950. A nemuseli jsme! Ne, ne. Naše Zuzana se narodila až v roce 1958. Nastěhovali jsme se k našim a Dáša vycházela s mými rodiči moc dobře. Nikdy, ani jednou tady nedošlo k nějaké při. A to jsem ještě já nebyl doma, protože jsem dostal umístěnku do nemocnice v Litoměřicích a nemohl jsem se odtud dostat. Osm let jsem dojížděl na motocyklu a s kolegou z chirurgie jsme závodili, kdo bude dřív v Praze nebo se dřív zabije. Byla to politicky hrozná doba, ale byla i legrace, v soukromí byl každý v opozici.
Znovu ten prvorepublikový duch: Otec Dagmar Burešové, JUDr. Josef Kubišta, byl známý pražský právník, maminka Kubištová, které se říkalo Máška, pečlivá hospodyně. Měli činžák na Vinohradech. Kromě práv byl pan Kubišta vynikající hráč bridže. Měli dva syny a Dagmar. Radimův otec, pan Radim Bureš, byl také právník, maminka Charlotta malířka, vtipná a společenská žena. Měli jediného syna – Radima. Obě rodiny mají společný unikát. Absolutně nikdo z obou rodin nikdy nepropadl komunismu, natož aby vstoupil do komunistické strany. Ti dva, Radim a Dagmar, se museli potkat.
LN: Jak si pamatujete svého tchána, pana Kubištu?
Hraje karty. Starý pán byl vášnivý expert přes bridž, říkalo se, že měl největší bridžovou knihovnu. A jeho děti musely hrát bridž povinně. Na karty mě taky lovili. Já jsem karty uměl, jako šachy a mariáš, ale naučil jsem se i bridž – ve srovnání s nimi mizerně. Do té rodiny by mě jinak vůbec nevzali. Bridž u nich byla samozřejmost.
Dagmar Burešová s tchýní Charlotte Burešovou a dcerou Zuzanou. Fotografie byla pořízena na počátku šedesátých let.
LN: Jaká byla v Dášině rodině atmosféra?
Klidná. Byla to taková slušná, středostavovská buržoazní rodina. I když své podivnosti měla. Všem šla trochu na nervy babička Máška, když uklízela i po uklízečce. Já ji měl rád, ona mě taky, celý život jsem si z ní dělal legraci, ona to nepoznala a bylo to dobrý. Starý pán Kubišta byl fenomenální, naučil se například nazpaměť farmaceutický slovník. Znal několik jazyků, i v tomhle je Dáša po něm. Zdědila i jeden otcův neduh – nespavost. O tom šly historky! Tchán jednou sehnal nějakého šamana, který ho měl nespavosti zbavit. Přišel, celá rodina musela zalézt a být tiše, dědeček si šel lehnout, pán za ním do pokoje a dělal čáry máry. Za hodinu rodina opatrně nakoukla do otcovy pracovny, tchán na ně zíral a šaman tvrdě spal.
LN: Ještě hrajete bridž?
Nééé. Ale jednou jsem díky bridži dostal místo blíž k Praze. Můj švagr, mladší Dášin bratr, který taky studoval medicínu, praktikoval na Kladně, kde byl primářem Chmelík, velký bridžista – a samozřejmě dobře znal a obdivoval starého pana Kubištu. Když se tam švagr objevil, mohli se Chmelíkovi zbláznit. Když se švagrova praktika chýlila ke konci, volal Chmelík Kubištovi, jestli by nenašel nějakého bridžistu. Poslali tam mě, chudáci netušili, jak hrozně hraju. Ale takhle jsem tam navázal kontakty, až jsem skončil v Buštěhradě, Lidicích a okolí jako obvodní pediatr. Ten Dášin bratr, pediatr jako já, byl dokonce bridžovým mistrem republiky, a když emigroval do Švédska, stal se dvakrát i švédským mistrem v bridži.
LN: Kdy zemřeli vaši rodiče?
Matka byla poslední léta moc špatná, a protože to oficiálně nešlo, tajně jsme pro ni pašovali domů kyslíkové bomby, infuze jsem jí dával sám. A náš táta byl pořád dobrý, než si jedna moje kolegyně všimla, že má zvětšenou uzlinu na krku, ukázalo se, že je to karcinom plic. Byli jsme zrovna na dovolené pod stanem, když mně dali vědět, že táta zemřel. A rok nato se stalo přesně to samé s mámou. Byly to roky 1982 a 1983. V domě jsme zůstali najednou jen s dcerami.
Občasné večírky byly kostýmované. Jeden byl například řecko-římský, kvůli kterému odstranili všechno sezení - vždyť v těch časech židle neexistovaly.
Nechválí svou ženu obvyklými komplimenty. Klidně řekne, že zas tak krásná nebyla, že se vlastně až po revoluci, kdy ji pořád fotili, ukázalo, jak je fotogenická. Má trochu sklon k jemnému cynismu anglického humoru. Pak přece jen řekne: „Vždycky byla elegantní, žádná výstřednice, ale mně to přišlo samozřejmé.“ Zkuste říct jednu základní vlastnost své ženy.
Slušná je. Vždycky byla. Estébáci jí dali jméno Dáma. V tom měli pravdu.
LN: A co ještě?
Poznal jsem její spolužáky a viděl, jak všichni mají Dášu rádi. Nepotkal jsem nikdy nikoho, kdo by ji vyloženě neměl rád. Má v sobě takové kamarádství, účast s druhými a nebojí se.
LN: Nastěhovala se k tchyni…
… a staly se okamžitě kamarádkami. Možná měly lepší vztah, než měla Dáša se svojí matkou. Hned na začátku se Dáša tedy nemusela starat o domácnost, já byl v Litoměřicích a máma vařila, organizovala.
LN: A měla v krvi to co její matka – pečlivost, sklon k dokonalé domácnosti?
No… Dáša mi vyprávěla, že jednou měli ve škole ruční práce, paní učitelka dětem rozdala plátno, aby na to vyšily kytičky. Vzala to domů, její maminka kousek vyšila a ve škole to Dáša dodělávala. A doteď prý nezapomene, jak učitelka, když viděla, co Dáša smolí, zvedla to její dílo, aby ho všichni viděli, a řekla: Hleďte, děti – fůůůj! Dáša tedy opravdu nikdy nebyla hospodyňka. Knoflík jsem si přišil sám a košili vyžehlil taky, i když u nás vždycky někdo v domácnosti vypomáhal. Dášu domácnost nebavila, neměla čas. Nikdy se třeba nenaučila psát na stroji či na počítači. Nepotřebovala to, celý život jenom diktovala. Byla opravdu pracant ve své profesi, na prvním místě byla advokacie, práva. To ji bavilo ze všeho nejvíc.
LN: A uměla přijmout vaši oblibu v recesi?
Ráda, dokonce směla jako jediná chodit do spolků, kam jinak ženy nesměly. Pořád jsme vymýšleli blbiny. Měli jsme takové dvě party, jedna my Dadové, to vám ještě řeknu, a druhá byl Salon Grassbach, kam chodil například pan Brdečka. Jednou jsme pořádali my Dadové proti Salonu Grassbach hru! No pasarán! Muselo to být v roce 1951. Cílem bylo projít pěšky v neděli odpoledne po Národní třídě, po obou jejích chodnících, tak, aby nás protihráč nepoznal. Prostě: My projdeme! Když někoho chytli a poznali ho, získali bod. Já jsem šel za ženskou, vypadal jsem jako stará rajda, zavěšená do známého mojí matky. Hrál taky kamarád Pecha, postižený obrnou, ten si sehnal velorex, namaskoval se, tlačili ho taky zamaskovaní Dadové, protože se muselo „jít pěšky“. A teď to bylo hrozný, protože Grassbachové se na všechno vrhali, tedy i na velorex – a tahali z něj tohohle invalidu. Normální lidi se srocovali, co jsme to za lidi! O Dáše říkali, že vypadá jako Stalin. Další neděli to bylo obráceně. Nakonec jsme se sešli ve vinárně a bylo nám dobře. Tohle se mnou provozovala Dáša, takhle jsme žili – mimo zbytek společnosti.
Vypravěčky. Markéta Holá, Petra Horváthová a Eva Burešová (zleva) vyprávějí příběhy dcer politických vězňů z 50. let.
LN: Vzpomenete si na okamžik, když přišla Dáša domů, že bude zastupovat paní Palachovou? Ve filmu jste dost razantně proti.
Film je film. Paní Palachová byla tehdy jedna z mnoha politicky pronásledovaných lidí, které Dáša zastupovala. Myslím, že neváhala vůbec. Ani já. Paní Palachová chodila i k nám, dobře si pamatuju, jak strašně stála o to, aby se dokázalo, že smrt jejího syna nebyla marná. Film a skutečnost se ale potkávají v jiných věcech: Skutečně nám fízlové stáli před domem, Dáša měla v kanceláři namontované štěnice. Přežili jsme to, i když jsme oba chodili k výslechům do Bartolomějské.
LN: Život vám ovšem musel výrazně změnit vstup vaší ženy do politiky po roce 1989.
Snad si to dobře pamatuju, že volal náš kamarád Ota Motejl a říká mi: „Byl bys pro, aby šla Dáša do politiky?“ Řekl jsem, že jsem samozřejmě pro, předal jsem telefon Dáše a oni se domluvili. A já jsem to bral jako happening, obden jsem byl ve Španělském sále nebo na večeři u španělského ambasadora. Bush přijel, Thatcherová – ne že bych si říkal kdovíco, ale byla to legrace, koho to potká?
Plynně začne: „Mat Lafíř, á ó Mat ngingi Dada, tráápongáá ce óra šumr. R růg schal, bach r kááláášáá ajer. R kááláášáá strákong či r plkáá:,SSS I rug, bingl, strákong?‘“ Co to proboha je? Prý bajka o Matu Lafířovi a krávě – v dadštině, kterou začíná každá dadská schůze. Radim to ve svém křesle, jemně nakloněný, přednesl bez zaškobrtnutí po pětadvacetileté pauze. Miroslav Horníček jednou takhle dadsky mluvil v televizi, a měl špatnou výslovnost – napsali protestní nótu... Tohle je MUDr. Radim Bureš!
LN: Trochu cimrmanovské, nemyslíte?
Taková recese party přerostlých skautů z jednoho oddílu. Dadové. Já byl samozřejmě ministr zdravotnictví, Jeho Exhumace, zvaný Burangi. Každých čtrnáct dnů schůze v nějakém bytě – a to neexistovalo, aby někdo chyběl. Ženy tam nesměly, jen Dášu jakžtakž tolerovali. Vypracovali jsme pochopitelně dadský slovník, bylo to jedno z nejzábavnějších období našeho života, i pro naše ženy. Psali jsme divadelní hry, nejslavnější byli Husiti na Tahiti nebo Mandrilové na Starém bělidle, hráli je po bytech, dělali jsme dadská sympozia nebo Salony třešňových květů – výborný to bylo. Pak jsem psal pod pseudonymem D. A. Dogg s Milošem Svatoněm detektivky – Přišla jsem tě zabít, můj milý nebo Akce býčí oko. Kniha Případ pro Marcela, která vycházela v novinách na pokračování, byla nejprodávanější, dokonce jsem si za honoráře koupil Simcu 1301.
LN: A co medicína?
Z Litoměřic jsem přešel na Kladensko jako obvodní pediatr, měl jsem to blíž domů, autem jsem dojel do Buštěhradu za deset minut. Až když se nám narodil první vnuk, syn Zuzany, která u nás bydlela, nějak se podařilo dostat se do Prahy. To už jsem se specializoval na dětskou kardiologii.
Měl jsem štěstí, že jsem za celý život neměl medicinský průšvih, že bych měl něco na svědomí. Měl jsem čuch a intuici - dneska už na to není čas, vzpomíná Radim Bureš.
LN: Kdy jste přestal léčit?
Ještě nedávno jsem chodil dvakrát týdně do spolku Život 90 mezi penzisty. Změřil jsem jim tlak, cukr, popovídal s nimi. Od té doby, co Dáša onemocněla, jsem doma a medicínu sleduju v odborných časopisech, kamarádi chodí na rady. Tak to je.
Ještě rok po svatbě dostával každý z nich od rodičů kapesné, oba studovali. Radim si přivydělával překlady z angličtiny a vzpomíná, že těsně před peněžní měnou v roce 1953 šli do noblesní restaurace Bellevue s výhledem na Hrad a dali si pravý francouzský koňak. Za dva dny si to dovolit nemohli. Po svatbě se nastěhovali k Radimovým rodičům, kde byla vlídnou „hausfrau“ paní Charlotta Burešová. Dáša to přivítala.
LN: Jaká byla první léta manželství? Děti ještě nebyly…
Nebyl jsem doma celých deset let, dojížděl jsem do Litoměřic. Každý jsme si žili své životy a nehledejte v tom erotiku. Co já zažil v Litoměřicích! Jeden průser za druhým, ale všechno jsem přežil. Každý měl dětičky, nás doktory potřebovali.
LN: A Dáša?
Měla svoji práci, hrála karty, volejbal za advokátní poradny… To je vám tak těžký se rozpomenout, vždyť je to šedesát let. Jezdili jsme na lyže, to byla vysloveně naše vášeň, Dáša výborně lyžovala, já závodně. Měli jsme výbornou partu.
LN: Kouřili jste v té době?
Já teda jo, ale tenkrát kouřil každý. Dáša nikdy nebyla na cigaretě závislá. Skončil jsem s tím před dvaceti lety. A pilo se kdejaké svinstvo – míchali jsme, co se dalo, špiritus z lékárny s karotelou, no hrůza. Jeden čas jsme jezdili s Dášou na pionýrech, každý jsme měli svého. Pořád jsme někde byli, ale musím vám říct, že jsme nikdy, ani jednou nespali na dovolené jinde než pod stanem. Desítky let jsme jezdili pod stan k rybníku na Kačlehách. Tak osm stanů, stálá místa – a tam jsme žili, chodili na houby, děti byly spokojené.
Doktor Radim Bureš politickou, ale i profesní kariéru své ženy podporoval. Fotografie byla pořízena před deseti lety.
LN: Vám nevadilo spolužití s rodiči? Nechtěli jste být sami?
Nějaké pokusy o rozdělení domu na dva nebo tři díly proběhly, ale vždycky zůstalo jen u architektonického projektu. Vždyť ono nám to všem pomáhalo. Když už nebyla u nás ani kuchařka, vařila máma, každý den společná teplá večeře. Jeden čas s námi žila výborná kuchařka, ale jinak příšerná Matylda. Nesnášela mužský, mě nenáviděla, Dášu taky, ale milovala naši matku. Uklízela, vařila, všechno. Když se narodily holky, měli jsme kliku na paní, co nám pomáhala s dětmi. Takže jsme to takhle nějak vedli a zůstali všichni dohromady. Když naši zemřeli, bydlela u nás dcera Zuzana se synem Kubou, dneska mu je, představte si, třicet pět let. Bydlí s námi se svojí Anetou.
LN: To už je třetí generace – a pořád v jednom domě?
I profese se drží: Kuba pracuje jako advokát v kanceláři naší Zuzany, která ji převzala po Dáše. Ráno jdou do práce a nevidím je třeba celý týden, počkám, až odejdou, pak vstanu.
LN: Umíte vařit?
Jo, nejen experimenty, mám rád normální jídla. Už se ale do toho nehrnu, Kuba mi vyčítá, že nedělám aspoň ten svůj guláš.
LN: Pomůže vám s domácností?
Jakkoliv, s čímkoliv.
LN: Vy máte dvě dcery Zuzanu, která je advokátka…
... a Lucku, která vystudovala ekonomii, ale teď je doma. Má dva kluky, jeden bude maturovat a druhý je na technice.
