Spisovatel, překladatel, teoretik a režisér Grossman (1925) patřil ke generaci, která se narodila ve 20. letech a jejíž život zásadně ovlivnily dva totalitní režimy – nacismus a komunismus.
POHNUTÉ OSUDY: Vladimír Hejmovský: Důstojník a dostihový vítěz. Zabila ho StB? |
Když v roce 1989 přišla svoboda, tito lidé již neměli síly opět začít něco budovat. Grossman se o to ale pokusil, a ještě než zcela zbytečně v roce 1993 zemřel na banální chřipku, stačil českému divadlu dát několik výjimečných inscenací. Život mu ukrátila nejen vysilující existence v totalitě, ale i nesmyslné spory, kterým na sklonku života musel čelit v Divadle Na zábradlí.
V konfrontaci s jeho osudem si člověk uvědomí, kolik energie stál marný vzdor totalitní moci, energie, kterou Grossman mohl věnovat tvorbě. A o tu mu šlo především. I o to, aby mohl svobodně říkat své názory, čehož se nikdy nebál, a tak musel stále čelit absurdním postihům.
Zásadový muž
Za Grossmanových časů Na Zábradlí. Marie Málková a Václav Mareš v Havlově Zahradní slavnosti
Publikovat začal už na střední škole za války. Po jejím skončení zakládal deník a nakladatelství Mladá fronta a záhy se jako student Filozofické fakulty UK coby vyznavač fenomenologie a existencialismu dostal do sporu s marxisty. Po komunistickém puči 1948 byl při prověrkách z fakulty vyloučen a marxistická kritika si vzala na paškál jeho doslov k Weilovu Životu s hvězdou (1949). Komunisté se postarali, aby nemohl publikovat a byl propuštěn i z Národního divadla, kde byl lektorem činohry.
Odešel do brněnského Státního divadla, kde působil jako dramaturg až do roku 1953, začal zde režírovat jak v baletu, tak i v činohře. Grossman byl výjimečný i tím, že s obdivuhodnou vůli dokázal jít dál. A také nikdy nevolil emigraci, ačkoliv zejména po roce 1968 se mu otevíraly divadelní dveře po celé západní Evropě.
Jako by se rozhodl nebrat na vědomí stav světa, ve kterém mu bylo dáno žít. Byl to charakterní muž a jeho zásady byly pevné a svému krédu se za žádnou cenu nezpronevěřil. Po 10. sjezdu KSČ se sice vrátil k literární a překladatelské práci v Československém spisovateli, kde připravil edice věnované Halasovi či Ortenovi. V roce 1958 už byl zase persona non grata a na pokyn Ladislava Štolla byla z tisku vyřazena jeho předmluva k Halasovým esejům, Grossman zase musel odejít.
POHNUTÉ OSUDY: Důstojník Ladislav Vincík byl modelem pro Žižku. Pak seděl s Husákem |
Možná bychom měli Štollovi poděkovat, protože Grossman pak definitivně zakotvil v divadle. Nejprve působil v Laterně magice, krátce režíroval na Kladně, kde s Aloisem Hajdou uvedli Brechtovu Matku Kuráž s Jiřinou Štěpničkovou, která se právě vrátila z komunistického vězení. Pak už začíná jeho slavná éra v Divadle Na zábradlí, které umělecky vedl šest let (1962–68). Stanovil program apelativního divadla vyhraněně se vyjadřujícího k peripetiím doby, vybudoval soubor a obklopil se zajímavými spolupracovníky (např. Libor Fára). Uváděl absurdní dramatiku a domácím autorem se stal začínající Václav Havel. Většina inscenací zmíněných šesti let má dnes punc významného díla naší divadelní historie – Vyrozumění, Proces, Král Ubu aj.).
V roce 1968 Grossman divadlo nuceně opustil spolu s manželkou herečkou Marií Málkovou a v době, která předcházela tuhé normalizaci, ještě dva tři roky pracoval v západní Evropě, nejvíc v nizozemském Arnhemu. V roce 1972 mu sebrali pas. Jediné možné řešení byla práce na oblasti – Cheb, Hradec Králové, Ústí nad Labem. V roce 1983 se mu podařilo vrátit do Prahy, i když jen na předměstí, do Libně, kde uvedl Vévodkyni z Amalfi nebo Naši Deu. Odtud byl už jen krok zpět na Zábradlí, kde v roce 1989 nastudoval skvělou inscenaci Molierova Dona Juana s velkolepým morálním apelem.
POHNUTÉ OSUDY: Evžen Sokolovský, hulákající režisér a cynický sluha normalizace |
V roce 1991 se Grossman znovu stal uměleckým šéfem na Zábradlí a stačil výtečně nastudovat Havlovy Largo desolato a Pokoušení. Mezitím se dostal do absurdního sporu s herci, který skončil odchodem několika z nich. Šlo hlavně o hvězdné manýry, nedisciplinovanost a špatnou pracovní morálku, což Grossman nehodlal trpět. Musel opět začínat znovu, ale síly docházely. Poslední režií byla Bennettova hra Kafkovo brko, pro takového režiséra titul neadekvátní, ale i z něj dokázal vytvořit existenciálně laděnou grotesku. Přál si uvést Shakespearova Kupce benátského, ale zůstalo už jen u plánů a představ...
