Když jsem se na konci našeho rozhovoru podivovala, jak tehdy už osmaosmdesátiletá žena zvládá náročné cestování napříč Evropou, usmála se a řekla: „To je normální, já jsem přeci celý život v poklusu.“
Letos v listopadu Sonja Baťová, původem Švýcarka, oslaví devadesáté narozeniny a v aktivitách stále nepolevuje. Připravuje přestavbu bývalého baťovského města Batawa v Kanadě, chystá několik projektů se studenty designu, je členkou řady neziskových organizací a stále ji baví detektivní pátrání po historii bot po celém světě.
V roce 1946 vám bylo devatenáct a měla jste jasný plán: dostudovat architektonickou školu a založit si vlastní firmu. Jenže všechno změnila jedna návštěva...
Můj tatínek George Wettstein byl právník, ve 30. letech začal pracovat pro Tomáše Baťu, zakladatele slavné obuvnické firmy. Pravidelně jezdil k nám do Curychu s manželkou a se synem Tomášem. Po smrti pana Bati převzal Tomáš vedení firmy. Na jaře 1945 přijel do Curychu za mým tatínkem. Tehdy jsem si říkala, že není zrovna vhodná chvíle na návštěvu, tatínek už byl hodně nemocný a na obchodní jednání neměl ani pomyšlení. Tehdy jsme s Tomášem prohodili jen pár slov. Když se o rok později vrátil, najednou byl všechno jinak.
Čím na vás tehdy tak zapůsobil?
Nejdřív jsem nechápala, jak je možné, že mě po pár týdnech žádá o ruku. Vždyť jsme se skoro vůbec neznali! Bylo mu dvaatřicet a potřeboval někoho, s kým bude sdílet starost o firmu. Měl zodpovědnost za pobočky po celém světě. Mohl si samozřejmě promluvit se svými spolupracovníky, ale to je něco jiného. Potřeboval k sobě ženu, potřeboval parťáka. Já jsem byla z jeho nabídky zmatená. Nedokázala jsem si představit, že se vzdám svého snu o vlastní firmě, na druhou stranu se mi moc líbilo, že Tomáš přesně ví, co chce v životě dělat. Byl úplně jiný než kluci u nás na fakultě. Vlastně mi určitým způsobem připomínal mého tatínka.
  |
V říjnu 1946 jste slavili svatbu ve Švýcarsku a pak vás manžel uvedl do svého světa. Jak na vás tehdy působilo baťovské město, Batawa v Kanadě?
Baťovci, kteří tam přišli už před válkou, měli svůj zavedený systém práce a zpočátku na mě koukali jako na novou paní šéfovou, která si neví s ničím rady. Brzy mi došlo, že abych pochopila jejich práci, musím se naučit všechno od nuly. Absolvovala jsem to klasické baťovské „kolečko“. Prvních pár týdnů mi vysvětlovali, jaké materiály se používají, jaké vzory jsou nejoblíbenější a proč, jak se spočítá cena. Potom jsem zkusila navrhnout první pár bot a pak jsem je vyrobila. Měla jsem radost, že můžu uplatnit základy designu, které jsem se naučila ve škole. Chtěla jsem jim ukázat něco extravagantnějšího, ale brzy jsem zjistila, že nejdůležitější je pochopit, kdo jsou naši zákazníci a co potřebují.
Sonja Baťová společně se svým manželem Tomášem Baťou.
Nakonec jste hlavní zkoušku z baťovského kolečka složila v Londýně. Proč právě tam?
Jednou byl u nás na návštěvě Jan Tus, vedoucí naší britské pobočky. Když slyšel, jak se snažím proniknout do baťovského světa, navrhl mi, ať převezmu vedení jedné londýnské prodejny. A tam jsem se naučila hodně, hlavně o tom, jak důležitý je kontakt se zákazníky. Do našeho obchodu chodili nejrůznější lidé: ženy v domácnosti, úředníci i přistěhovalci, kteří si nemohli dovolit drahé boty. Vzpomínám si na jednu paní, která k nám přišla a chtěla něco doporučit. Dala jsem jí na výběr avokádově zelené boty a starorůžové, až po chvíli mi došlo, že má jen pár liber a může si dovolit jen ty nejlevnější. Pochopila jsem, že prostě musím nabízet boty na míru, pro všechny zákazníky, od levných, až po luxusní kousky.
Ve 40. letech jste se sama pustila do zkoumání historie bot. Postupně jste vybudovala sbírku, kterou máte v Baťově muzeu. Co byl ten první impulz, kdy jste si řekla, že to bude něco víc než pár bot?
Když jsem skončila s prací pro londýnskou pobočku, měla jsem pocit, že už znám základy řemesla. Vyrazili jsme s manželem na cesty, jezdili jsme po celém světě a fungovali jako tým. Pokaždé jsme si rozdělili práci, on se zajímal hlavně o vedení jednotlivých poboček a já se dívala na design, na reklamu. Postupně mě začalo zajímat, proč se třeba v Japonsku nosí boty geta, jsou to takové dřevěné žabky, do kterých nosíte ponožky. Proč se při vstupu do místnosti zouvají. Proč hindové nosí sandály a na co jsou užitečné mokasíny. Nejlepší boty mají Inuité, oni vymysleli ty nejlepší boty do mrazu, protože mají několik vrstev, ponožku, vnitřní a vnější botu. Podle mě jsou boty dokonalým obrazem toho, co daná komunita potřebuje. Nemusíte umět jejich jazyk, ale můžete pochopit jejich zvyky.
V roce 1995 jste založila muzeum v centru Toronta. Máte tam 13 tisíc exponátů včetně bot z viktoriánské doby nebo ze starého Egypta. Které jsou vaše nejoblíbenější?
Mám moc ráda trojici, která je ve foyer muzea. Tam jsou dva páry bot ze Zlína, které se nosily na tancovačky. Jsou na nich prvky, které byly moderní před lety i jsou dnes. A pak je tam vzácný dar od vašeho bývalého prezidenta Václava Havla. Asi víte, že jeho maminka byla dcerou Huga Vavrečky, baťovského manažera. Havel mi věnoval své černé polobotky. Máme tady ale i velmi staré boty, například z 15. století, kdy bohatí muži chodili v botách na podpatku. Vyjadřovali tak svůj status, svoje postavení.
Celý rozhovor se Sonjou Baťovou o tom, co ji manžel naučil o podnikání, o polistopadovém návratu do Zlína a o tom, jak rekonstruovala baťovské město Batawa v Kanadě,si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 1. července.
V magazínu dále najdete:
Všechny chutě Rakouska – co si dát v alpských boudách a na co zajít ve Vídni.
Rozhovor s Markétou Navrátilovou, jedinou ženou mezi fotografy na slavné Tour de France.
