21. února 2018 16:32 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Jsem celý život v poklusu, říkala Sonja Baťová o manželství s Tomášem Baťou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Sonja Baťová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sonja Baťová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA V noci na středu zemřela v Torontu vdova po Tomáši Baťovi mladším Sonja Baťová. Bylo jí 91 let. Nyní odemykáme rozhovor z roku 2016, který poskytla ve svých devadesáti letech Pátku LN. Baťová v něm hovoří o tom, co ji manžel naučil o podnikání, o polistopadovém návratu do Zlína a o tom, jak rekonstruovala baťovské město Batawa v Kanadě.

Poprvé jsme se potkaly v roce 2014, kdy Sonja Baťová přijela do Zlína. V baťovském městě byla jen na pár hodin. Předtím se zastavila v Miláně, ve Vídni a ze Zlína jela do Bratislavy. Tehdy zahajovala výstavu v budově rektorátu zlínské univerzity, kde poprvé zveřejnila fotografie ze soukromého archivu svého manžela, Tomáše Bati juniora, syna zakladatele mezinárodního obuvnického impéria a jeho dlouholetého šéfa. Když jsem se na konci našeho rozhovoru podivovala, jak tehdy už osmaosmdesátiletá žena zvládá náročné cestování napříč Evropou, usmála se a řekla: „To je normální, já jsem přeci celý život v poklusu.“ 

V listopadu 2016 Sonja Baťová, původem Švýcarka, oslavila devadesáté narozeniny a v aktivitách stále nepolevuje. Připravuje přestavbu bývalého baťovského města Batawa v Kanadě, chystá několik projektů se studenty designu, je členkou řady neziskových organizací a stále ji baví detektivní pátrání po historii bot po celém světě. 

Zastihnout ji při jejím nabitém programu je sázka do loterie. Přiletěla jsem do Toronta a doufala, že přeci jen najdeme volný termín. „Zítra odpoledne. Pozítří ráno. Snad dnes,“ probíhala každodenní komunikace s její osobní asistentkou. Nakonec se setkání podařilo a Sonja Baťová mě uvítala v Bata Shoe Museum (Baťově muzeu obuvi), které založila v roce 1995 v centru kanadského Toronta, jež se zlínskému podnikateli po jeho odchodu v roce 1939 stalo druhým domovem. 

Když vás Baťová přijme, vše ostatní jde stranou a je tu zase – ten zvláštní pocit, že tahle dáma není „jen ta manželka od Bati“, ale nezávislá žena, která si v životě vždy dokázala najít vlastní cestu a energie má na rozdávání.

LN: V roce 1946 vám bylo devatenáct a měla jste jasný plán: dostudovat architektonickou školu a založit si vlastní firmu. Jenže všechno změnila jedna návštěva…
Můj tatínek George Wettstein byl právník, ve 30. letech začal pracovat pro Tomáše Baťu, zakladatele slavné obuvnické firmy. Pravidelně jezdil k nám do Curychu s manželkou a se synem Tomášem. Po smrti pana Bati převzal Tomáš vedení firmy. Na jaře 1945 přijel do Curychu za mým tatínkem. Tehdy jsem si říkala, že není zrovna vhodná chvíle na návštěvu, tatínek už byl hodně nemocný a na obchodní jednání neměl ani pomyšlení. Tehdy jsme s Tomášem prohodili jen pár slov. Když se o rok později vrátil, najednou bylo všechno jinak.

LN: Čím na vás tehdy tak zapůsobil?
Nejdřív jsem nechápala, jak je možné, že mě po pár týdnech žádá o ruku. Vždyť jsme se skoro vůbec neznali! Bylo mu dvaatřicet a potřeboval někoho, s kým bude sdílet starost o firmu. Měl zodpovědnost za pobočky po celém světě. Mohl si samozřejmě promluvit se svými spolupracovníky, ale to je něco jiného. Potřeboval k sobě ženu, potřeboval parťáka. Já jsem byla z jeho nabídky zmatená. Nedokázala jsem si představit, že se vzdám svého snu o vlastní firmě, na druhou stranu se mi moc líbilo, že Tomáš přesně ví, co chce v životě dělat. Byl úplně jiný než kluci u nás na fakultě. Vlastně mi určitým způsobem připomínal mého tatínka.

Sonja Baťová
Sonja Baťová oslaví devadesáté narozeniny v listopadu 2016.

LN: Jak se vlastně váš otec tvářil na to, když jste se rozhodla, že budete studovat design?
Odmalička mi říkal, že je úplně jedno, co budu v životě dělat, ale měla bych v tom být dobrá. Věděla jsem, že nemám žádný extra talent na hudbu ani na sport, právo ani byznys mě nelákaly, bavilo mě spíš něco tvůrčího. Rodiče mě také vedli k tomu, abych se zajímala o své okolí, abych dělala něco pro ostatní. Můj tatínek sympatizoval s Panevropským hnutím, které založil hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. On a jeho přátelé si moc dobře pamatovali, jak Evropu změnila první světová válka, a věřili, že pokud se národy sjednotí, k další válce nedojde. Za války jsem od rodičů neustále poslouchala, že musíme myslet na ostatní, podporovali aktivity Červeného kříže a dalších organizací. To nebylo jen nějaké „hobby“, ale potřeba něco dělat pro lidi v nesnázích.

LN: Na začátku vašeho vztahu s Tomášem Baťou vám okolí příliš nepřálo. Vaše matka prý měla i několik podmínek. Jaké to byly
Nebylo to nic osobního proti Tomášovi, ale myslela si, že jsem na vdávání prostě moc mladá a ještě ani neumím vést domácnost. Nakonec mě přemluvila, ať se aspoň přihlásím do letního kurzu, kde nás učili, jak se dělá nákyp, které leštidlo se používá na parkety a jak správně vyžehlit záclony. Jenže tím komplikace nekončily. Pár týdnů před svatbou se mi ozval Dominik Čipera, blízký spolupracovník pana Bati, a řekl mi, že se mnou potřebuje mluvit. Tvářil se velmi vážně a povídá: „Víte, musím vám něco říct. Tomáš už je dávno ženatý.“ Nechápala jsem, jak to myslí, a on mi odpověděl: „Znám ho odmalička a vím, že pro něj bude práce vždycky na prvním místě, vy budete až na druhém.“ Samozřejmě že jsem mu tehdy nevěřila, nebrala jsem jeho varování vážně. Až po letech mi došlo, že měl pravdu.

LN: V říjnu 1946 jste slavili svatbu ve Švýcarsku a pak vás manžel uvedl do svého světa. Jak na vás tehdy působilo baťovské město, Batawa v Kanadě?
Baťovci, kteří tam přišli už před válkou, měli svůj zavedený systém práce a zpočátku na mě koukali jako na novou paní šéfovou, která si neví s ničím rady. Brzy mi došlo, že abych pochopila jejich práci, musím se naučit všechno od nuly. Absolvovala jsem to klasické baťovské „kolečko“. Prvních pár týdnů mi vysvětlovali, jaké materiály se používají, jaké vzory jsou nejoblíbenější a proč, jak se spočítá cena. Potom jsem zkusila navrhnout první pár bot a pak jsem je vyrobila. Měla jsem radost, že můžu uplatnit základy designu, které jsem se naučila ve škole. Chtěla jsem jim ukázat něco extravagantnějšího, ale brzy jsem zjistila, že nejdůležitější je pochopit, kdo jsou naši zákazníci a co potřebují.

LN: Nakonec jste hlavní zkoušku z baťovského kolečka složila v Londýně. Proč právě tam?
Jednou byl u nás na návštěvě Jan Tus, vedoucí naší britské pobočky. Když slyšel, jak se snažím proniknout do baťovského světa, navrhl mi, ať převezmu vedení jedné londýnské prodejny. A tam jsem se naučila hodně, hlavně o tom, jak důležitý je kontakt se zákazníky. Do našeho obchodu chodili nejrůznější lidé: ženy v domácnosti, úředníci i přistěhovalci, kteří si nemohli dovolit drahé boty. Vzpomínám si na jednu paní, která k nám přišla a chtěla něco doporučit. Dala jsem jí na výběr avokádově zelené boty a starorůžové. Až po chvíli mi došlo, že má jen pár liber a může si dovolit pouze ty nejlevnější. Pochopila jsem, že prostě musím všem zákazníkům nabízet boty na míru – od levných až po luxusní kousky.

Sonja Baťová a manžel britské královny princ Phillip

Sonja Baťová a manžel britské královny princ Phillip

LN: S manželem jste procestovala celý svět, několikrát jste byli v Indii, kde váš tchán ve 30. letech vybudoval velkolepé baťovské město Batanagar. Proč právě tam?
Věděl, že nemá smysl neustále spoléhat na dovoz materiálu ze zahraničí, že bude lepší postavit tam rovnou továrnu. Na zelené louce vyrostlo město, kde byla nejen továrna, ale také domy pro baťovce a jejich rodiny. Postupně zaměstnal stovky lidí z místní komunity, a tím proměnil celý region. Dodnes tam lidé vzpomínají na počátky naší firmy a pokračují v obuvnické tradici. Podobným způsobem budoval města po celém světě. Vždycky se mi líbila jeho pokora a chuť začínat od nuly. Snažil se pochopit, co lidé v dané zemi potřebují. Zajímal se o jejich kulturu a historii – a k tomu vedl i svoje manažery. Takhle to Tomáš učil i mě: „Musíš nejdřív lidem naslouchat, co potřebují.“

LN: Ve 40. letech jste se sama pustila do zkoumání historie bot. Postupně jste vybudovala sbírku, kterou máte v Baťově muzeu. Co byl ten první impulz, kdy jste si řekla, že to bude něco víc než několik párů bot?
Když jsem skončila s prací pro londýnskou pobočku, měla jsem pocit, že už znám základy řemesla. Vyrazili jsme s manželem na cesty, jezdili jsme po celém světě a fungovali jako tým. Pokaždé jsme si rozdělili práci, on se zajímal hlavně o vedení jednotlivých poboček a já se dívala na design, na reklamu. Postupně mě začalo zajímat, proč se třeba v Japonsku nosí boty geta, jsou to takové dřevěné žabky, do nichž nosíte ponožky. Proč se při vstupu do místnosti zouvají. Proč hindové nosí sandály a na co jsou užitečné mokasíny. Nejlepší boty mají Inuité, oni vymysleli ty nejlepší boty do mrazu, protože mají několik vrstev, ponožku, vnitřní a vnější botu. Podle mě jsou boty dokonalým obrazem toho, co daná komunita potřebuje. Nemusíte umět jejich jazyk, ale můžete pochopit jejich zvyky.

SONJA BAŤOVÁ

Narodila se v roce 1926 v rodině Wettsteinových, studovala architekturu v Curychu. V roce 1946 se provdala za Tomáše Baťu (nahoře snímek po svatbě), měli spolu čtyři děti. Podílela se na inovacích baťovské firmy, a to především v oblasti designu a marketingu. Od 40. let sbírala boty po celém světě, v roce 1995 iniciovala vznik Bata Shoe Museum v Torontu. Angažovala se v humanitárních a vzdělávacích organizacích. 

LN: V roce 1995 jste založila muzeum v centru Toronta. Máte tam 13 tisíc exponátů včetně bot z viktoriánské doby nebo starého Egypta. Které jsou vaše nejoblíbenější?
Mám moc ráda trojici, která je ve foyer muzea. Tam jsou dva páry bot ze Zlína, které se nosily na tancovačky. Jsou na nich prvky, které byly moderní před lety a jsou i dnes. A pak je tam vzácný dar od vašeho bývalého prezidenta Václava Havla. Asi víte, že jeho maminka byla dcerou Huga Vavrečky, baťovského manažera. Havel mi věnoval své černé polobotky. Máme tady ale i velmi staré boty, například z 15. století, kdy bohatí muži chodili v botách na podpatku. Vyjadřovali tak svůj status, svoje postavení.

LN: Většinu života jste slýchala příběhy o Zlíně, váš tchán ho během pár let proměnil v prosperující město. Vy jste se do Zlína poprvé podívala až v roce 1989, jak na vás město zapůsobilo?
Přijeli jsme v listopadu 1989 a málem jsme se nedostali na hlavní náměstí. Všude byly davy lidí, kteří nás chtěli přivítat, všichni se těšili, že Tomáše pozdraví. Vzpomínám si, že tehdy to byla taková euforická atmosféra, kdy každý myslel, že se věci změní ze dne na den. A že zase ve Zlíně budou boty za 9,99. Najednou bylo znát, že lidé chtějí konečně žít normálně, že se chtějí něco naučit. Do Zlína se pravidelně vracím, od roku 2001 tam funguje univerzita, která má v názvu jméno Tomáše Bati zakladatele. Jsem moc ráda, že se na téhle škole znovu učí řemeslo, protože praxe je to, co je pro začínající podnikatele to nejdůležitější.

LN: Zlínskou architekturou jste se inspirovala při obnově Batawy, kam jste přizvala studenty několika designérských škol. Jaké s ním máte plány?
Batawa fungovala od roku 1939 a vypadala jako ostatní baťovská města, byly tam továrny i ubytování pro naše zaměstnance. Před pár lety jsem se rozhodla, že celý areál přestavím na moderní bydlení, kde použijeme nejnovější technologie a zároveň budeme respektovat okolní přírodu. Ponechala jsem hlavní budovu, která má podobný styl jako zlínská architektura, ostatní domy navrhovali architekti z celé Kanady. Oslovila jsem studenty designu – už pro mě navrhovali nejrůznější typy bot – a tentokrát jsem jim zadala, aby vymysleli, jak bude vypadat orientační systém nebo zastávky autobusu.

Sonja Baťová oslavila devadesáté narozeniny v listopadu 2016.

Sonja Baťová oslavila devadesáté narozeniny v listopadu 2016.

LN: Řadu let předsedáte největší mezinárodní vzdělávací organizaci Junior Achievement, která propojuje profesionály z různých oborů se začínajícími podnikateli. Jaká je vaše role?
Snažím se studentům vysvětlit, že škola není jen o titulu, musíte si co nejdřív vyzkoušet věci v praxi a vlastně se nikdy nepřestanete učit. U nás v Kanadě je běžné, že se neustále zajímáte, že chodíte do dalších kurzů, ale v Česku to myslím tak časté není. Představujeme studentům významné osobnosti ze světového showbyznysu. Když si vzpomenu sama na sebe, co jsem uměla po maturitě, říkám si, že bych asi brzy zkrachovala. Neuměla jsem si věci naplánovat, nevěděla jsem, jak se dělá rozpočet. Legrační je, že v pozdějších letech mě přizvali do několika správních rad bankovních ústavů. Ptala jsem se jich proč a oni mi říkali: „Vy sice nejste školená v bankovním sektoru, ale umíte se zeptat.“

LN: Kromě výstavby města a předsedání radám stále rozšiřujete muzeum a podílíte se na řadě charitativních akcí. To všechno zní jako hodně práce. Nepřemýšlela jste někdy o tom, že trochu zvolníte?
Ani náhodou, pro mě to přeci není práce, ale zábava.

  • 0Diskuse


Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!