Když poprvé po deseti letech vytáčím číslo paní Zátopkové, mám trochu obavy. Jak je na tom zdravotně? Už dlouho s ní žádný rozhovor nevyšel, na fotkách z roku 2016 je v nemocnici po operaci zlomeniny kyčelního krčku. Zlatá medailistka a manželka jednoho z nejslavnějších světových běžců Emila Zátopka nedávno oslavila 97. narozeniny, a navíc se o ní a o jejím muži zrovna točí film. Bude se mnou chtít mluvit?
Telefon vyzvání dlouho, ale nakonec se na druhé straně přece jen ozve hlas, který si dobře pamatuju. Jen o něco slabší než dřív. „Ano, přijďte, ale až příští týden, protože teď tu je kvůli těm narozeninám pořád moc lidí,“ řekne mi.
V jejím bytě je všechno na svém místě: malovaný dřevěný „šubladkosten“ z její moravské výbavy i medaile přitlučené na prkně a fotky Ťopka, jak svému muži říkala, na stěnách. Její vlastní fotku s oštěpem v ruce nikde nevidím. Těžko si představit výmluvnější potvrzení toho, co říká – tedy že jí nikdy nevadilo být z nich dvou ta druhá –, než právě tohle.
  |
Přestože dnes Dana Zátopková chodí jen pomalu a s chodítkem, veselé jiskry jí z očí nevymizely. Ráda se nahlas směje, nejvíc při vyprávění historek „s holkama oštěpařkama“. Ty se o ni ostatně dodnes starají, v jejím bytě si denně podávají dveře. Dohlížejí hlavně na to, aby si bývalá sportovkyně kvůli sledování atletiky v televizi nezapomněla vzít léky. Sportovní svět, v němž prožila svůj život, ji neopustil.
V těchto týdnech se točí nový film o vašem muži a o vás. Víte, kdo vás hraje?
To vím, už se s ní znám! Martha Issová, byla i tady u mě, byli tady všichni ze štábu. Pasovali jsme ji na čestnou náhradnici na olympiádě s tím, aby se neopovážila nám oštěpařkám udělat ostudu. Ona to chudinka opravdu trénuje! Su zvědavá, jak to dopadne. Ta Emilova historie si to zaslouží – já vím, že to není kvůli mně. Ze začátku jsem byla proti tomu filmu, protože si myslím, že tu je dost skutečných dokumentů. Například záznamy z olympiád jsou dramatické až až. Ale když to ti lidé chtějí dělat a ženou se do toho, držím jim palce, aby to aspoň dobře dopadlo a abychom z toho my sportovci neměli husí kůži na zádech.
Jak dnes žijete? Necítíte se někdy osamoceně?
Ale kdepak! Já bych někdy i chtěla být sama, ale jaksi se mi to nedaří. Člověk nemůže ty lidi pořád jen odmítat. Zvlášť teď, jak jsem měla ty narozeniny, to tu byli lidi od rána do večera. Bylo tady několik muzik – a bylo to krásné. Jednu valašskou muziku přitáhli vojáci, protože já jsem dlouho závodila za Duklu. Přišli sem ve vyšívaných košulách a hráli a zpívali mi tady na terase. A včera tady byla taková partija z Buchlovic. Tam jsem strávila s rodiči válku.
Buchlovice? To znám, moji rodiče mají v bytě malovaný talíř a na něm slova písničky: „Od Buchlova větr věje…“
(zpívá) Od Buchlova větr věje, už tej Kačence pantle bere. Moc pěkná písnička, svatební. No a když tu včera ti Buchlovjáci byli, měli s sebou i dudy. Představte si! To je totiž nejen chodský nástroj, vyskytují se i na mém milovaném Horňácku, u Hrubé Vrbky. Říká se jim tam gajdy. Víte, přátelství se musí udržovat. Ťopek vždycky říkal: „Nemůžeš se otočit zády k lidem, kteří tě plácali po zádech, když jsi vyhrávala.“ Dny ubíhají hrozně rychle, naráz už je večer – a já mám pořád plno nesplněných úkolů. Třeba bych si potřebovala přišít knoflík, a není na to čas. (směje se) Člověk, když je mu tolik, co mně, musí rozeznávat ty věci, které být musejí – a které být nemusejí. A knoflík být nemusí.
Odkud berete ten svůj optimismus?
Já se moc ráda směju. A pak mi taky zvedne náladu, když si povídáme s holkama oštěpařkama, co jsme zažily.
Špatně se vám už chodí, že?
Mám chodítko, ale jinak na tom jsem docela dobře. Jen před půl rokem jsem měla mozkovou příhodu a asi dva dny jsem nemohla mluvit. Tehdy mi přišly vhod básničky ze školy, předříkávala jsem si je tak dlouho, až jsem se zase naučila mluvit. Já jsem totiž trošku romantik. Už od mládí jsem měla ráda básničky, spoustu jich znám nazpaměť, psala jsem si verše do deníku. Ráda si užiju romantické atmosféry. Člověk má v životě málo takových opravdu šťastných chvil. Vyhrajete na olympiádě, ale minou dva tři dny, a už se všecko začne rozplývat, lidé na vás začnou dotírat, ten chce to a ten chce ono, takže to štěstí nikdy nemá dlouhého trvání. Za pár dní je zevšednělé – a co teprv za šedesát let!
Co vám teď dělá největší radost?
Ti muzikanti. Že se tady na ty mé narozeniny sešli všichni lidé, které jsem měla v životě ráda. Tedy ti, kteří ještě žijí. Život je poměrně krátký. Máte dětství, pak život a pak už se kloužete ke hrobečku. Éra plného života je hrozně krátká a člověk nestačí všechno obsáhnout a všechno se naučit. A teď, když už spoustu věcí umím, vím, jak na to, a mám na to správný názor, mám umřít? To je blbé, ne? Pro sportovce je nejhorší, když vám ubývá fyzických sil. Do těch 95 to byla paráda. Teď už není moc o co stát. Ale nechci se rouhat. Dožít se devadesáti sedmi let! – To by mě ani ve snu nenapadlo, že se mi něco takového povede.
Celý rozhovor s olympioničkou Danou Zátopkovou o jejím manželu Emilovi, začátcích s oštěpem a o tom, že být dobrý se vyplatí, si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 18. října.
V magazínu dále najdete:
- Proč je česká architektura přísná – co se v Česku chystá a co kvalitního se postavilo.
- Rozhovor s Jiřím Michalem o vesnických zabijačkách důležitosti sádla při vaření a o tom, co snídá řezník.
