Čečensko bylo depresivní, kdykoliv mě mohli zatknout, říká válečný zpravodaj Jagielski

Situace křesťanů na Blízkém východě je smutná, tvrdí novinář. Podrobit se ale nehodlají

Zúčastnil jste se jako novinář ozbrojených konfliktů v Afghánistánu, Tadžikistánu, Čečensku a Gruzii. Jaké jsou vaše vzpomínky na tyto země?
Účast není v tomto kontextu dobrým slovem. Byl jsem pozorovatelem, ale ne účastníkem, ani hostem. A nikdy nezapomenu, proč jsem tam byl a jakou roli jsem měl hrát. Byl jsem novinář, který měl povinnost tyto války sledovat, rozumět jim a pokrýt pro mé čtenáře. Byly to těžké časy, pro mě ale obrovské zkušenosti, ať už profesionální či osobní. Gruzie se stala první zemí, kde jsem byl svědkem války - konkrétně šlo počátkem 90. let o Jižní Osetii. Afghánistán byl jedinečný, bylo to jako cestování v čase. 

Přijel jsem do Afghánistánu v 90. letech, kdy svět ztratil veškerý zájem o něj. A bylo jen velmi málo novinářů, kteří tam mířili. Někdy jsem měl pocit, že Afghánistán je místem výhradně pro mě. Výlety do Afghánistánu v té době byly velmi těžké na psychiku. Nefungovala tam především infrastruktura, silnice byly v tak špatném stavu, že jste cestovali autem rychlostí 15 - 25 km/h. Ale byly to celkově dobré časy, naučilo mě to, že vás to naučí myslet jen na skutečné věci, kterých je okolo spousta. Čečensko bylo velmi depresivní, zejména během tamní druhé války. Abych se tam dostal, musel jsem porušit ruská pravidla, takže jsem mohl být kdykoliv zatčen. Navíc Čečenci tehdy unášeli cizince, aby je mohli vyměnit za peníze. Základní povinností každého novináře je pozorovat. Ale jak můžete pozorovat, když se musíte neustále skrývat?

Věnujete se problematice Afriky, Střední Asie nebo Kavkazu. Je možné porovnat osudy lidí na těchto územích?
Mojí první volbou byla Afrika. Na univerzitě jsem studoval africkou historii a jazyky. Když jsem však nastoupil jako zahraniční zpravodaj v polské tiskové agentuře, editor mi vysvětlil, že Afrika nikdy není prioritou polských médií a nikdy nebude. Řekl mi, že můžu psát o Africe, ale chtěl bych, abych se zaměřil na jižní části Sovětského svazu. Šance, že budu vysílán do Afriky, byly nulové, ale cesty do Gruzie, Arménie nebo Uzbekistánu byly levné a rychlé. Takže k Africe jsem si jako „svá“ území přidal i Kavkaz a bývalou sovětskou Střední Asii. Již po prvních cestách do Uzbekistánu a Tádžikistánu jsem si uvědomil, že bych chtěl cestovat i do Afghánistánu, Pákistánu a do Kašmíru, protože jsou nejvíce důležitými částmi střední Asie. Tak jsem podělil i o svůj čas mezi Afriku, Kavkaz a střední Asií. Každý rok jsem tedy absolvoval dva tři výlety do Afriky, dvě tři cesty do Asie nebo Kavkazu. A ono porovnání osudů? Mým úkolem bylo pokrývat politiku, tamní války, hnutí za nezávislost. A jistě, navzdory všem rozdílům najdete i podobnosti. Stejné naděje, sny, představy, strachy, zoufalství, bolest.

Od devadesátých let minulého století jste zcestoval prakticky celý Afghánistán. Jaké to je tam žít?
Po válce v Afghánistánu na přelomu 70. a 80. let, která významně přispěla ke krachu komunismu, byl Afghánistán zapomenut. Začala nová občanská válka, ale nikdo zvenčí se o osud země nestaral. Bylo jen velmi málo novinářů, kteří v 90. letech cestovali do Afghánistánu, aby tam pokryli válku. Afghánci cítili, že byli „západem“ používáni k boji s „východem“ a odložili je jako použitou věc, kterou už nepotřebovali. Zrodilo se proto džihádistické hnutí. Pro tehdejší Afghánce byla naše zahraniční novinářská přítomnost jednou z mála, která ukazovala, že na ně nikdo úplně nezapomněl. Země byla tehdy válkami naprosto zničena, navíc velmi chudá, ale zároveň byla pohostinná a otevřená cizincům. Mohl jste jít a promluvit si s každým partyzánským velitelem, klidně i na frontě. Samozřejmě i pro novináře existovalo riziko, ale cizinci nikdy nebyli cílem útoků. Na druhou stranu, jak jsem zmínil, cestování po Afghánistánu v 90. letech bylo velmi psychicky náročné.

Mluvil jste s bojovníky Talibanu. Jaký na vás udělali dojem?
Mnoho jsem jich poznal už dříve, když se jim říkalo mudžahedíni, ne talibánci. Rozdíl mezi nimi a ostatními byl v jejich náboženské čistotě. A měli plán, jak změnit Afghánistán. Ostatní Afghánci bojovali jen o moc. Ano talibánci jsou jistě fanatici, ale většina mudžahedínů byla také fanatická.

Co byste řekl o své poslední knize o afghánské válce Modlitby za déšť? Můžete ji porovnat s ostatními knihami?
Necítím se jako ten pravý, abych mluvil o knize, kterou jsem napsal. Moje knihy bych nedefinoval jako literaturu faktu. Mluvil jsem o tom, co jsem osobně viděl a zažil. Ale vždycky používám afghánské příběhy, ty z Jižní Afriky nebo z Gruzie, abych na nich ukázal rozdíly mezi mentalitou tamních lidí. Potřebuji lidem sdělit, co nám afghánská historie říká. Jihoafrická, gruzínská, kambodžská historie, každá je jiná, přesto se snažím najít shodné prvky, abych poukázal na to, proč docházelo k válkám. Takže v určitém smyslu je používám, abych vyprávěl svůj příběh. Afghánistán byl pro mě vždy příběhem o ceně, kterou musíte zaplatit za to, že jste nekompromisní. Ale stojí to za to?

Jak se těšíte do Ostravy na fórum Meltingpot a jaké máte zkušenosti s podobnými přednáškami a diskusemi se čtenáři?
Setkání čtenářů a rozhovory s nimi jsou jedinečná příležitost pro každého autora. Této příležitosti si velmi vážím. Několik mých knih bylo vydáno v Česku a Slovensku, takže jsem velmi dychtivý mluvit s diváky v Ostravě.