Ovšem dostat se k ní není zrovna jednoduché. Rozhovory téměř nedává, a když vytočím číslo jejího manažera, ozve se muž, jehož cíl je očividný – jakékoli žádosti o rozhovory předem slušně, ale rozhodně odpálkovat. Zvlášť když zmíníte, že byste s ní rádi mluvili o feminismu.
„Ester není feministka, to jí proboha prosím vás neříkejte, nebo s vámi vůbec nebude mluvit,“ dostane se mi důtklivé rady. Když se konečně dovolám Ester Kočičkové a vyprávím jí o svém rozhovoru s manažerem, rozesměje se svým hlubokým hlasem, poznamenaným roky kouření doutníků. „A víte, kdo to je? To je můj manžel. Asi si s ním budu muset promluvit, aby mi ty lidi tak nestrašil. Jasně že se můžeme bavit o feminismu. Ale fakt ode mě nečekejte, že se ho budu zastávat.“
  |
Během minuty máme domluvené setkání. Jediné, co Renatu Kozákovou, jak se Ester Kočičková jmenuje občanským jménem, zajímá, je, aby se rozhovor odehrával v kuřácké kavárně. „Do žádný cukrárny já nejdu,“ varuje mě.
Ester Kočičková se vdala. Je z ní paní Kozáková |
LN: Proč vám vadí být označovaná za feministku?
Vadí mi -ismy všeobecně. Asi kromě buddhismu – tedy jestli může být buddhistkou Pražačka, která kouří, pije a jí maso. Ale vážně: já myslím, že první problém je v jazyce. Kolik lidí tady ví, co je to gender? Vždyť ani novináři se neshodli na tom, jak s tím slovem nakládat! Jeden to čte gender s g, jiný džender. Nebo se tomu má říkat rod? Například moje maminka v Klatovech v tom má velký zmatek a zdaleka není sama.
LN: Není za tou nechutí Čechů k feminismu i to, že hodně lidí pamatuje socialismus a říká si: „Ať na mě nikdo s žádnou další ideologii nechodí?“
To taky, ale já myslím, že zvlášť u žen je ta nechuť daná geneticky. Ženy přece nebojují. Geneticky nejsou uzpůsobené kdykoli se sebrat a jít se někam s někým o něco porvat na život a na smrt. Hlavně proto, že mají děti.
LN: Takže měl pravdu básník Jiří Žáček, když napsal: „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky“?
(směje se) No ano, je to tak! Je to možná nešťastně formulované, v tom smyslu, že ony jsou tu pouze od toho. Ale já to chápu jako výsadu: jenom ženy můžou rodit děti. Muži to zatím neumějí, stejně jako jiné věci – třeba zvládnout dlouhodobě a bez obtíží chod celé rodiny. To naprostá většina z nich, díky stavbě svého mozku nezvládá. Aspoň já takové muže neznám.
LN: Vám se nikdy v životě nestalo, že byste byla vystavena udiveným pohledům kvůli tomu, že...
Že jsem se nerozrodila? No to víte, že jo! Samozřejmě! Neustále!
LN: České ženy často říkají, že feminismus nepotřebují. Že ony jsou stejně tím krkem, který kroutí hlavou rodiny.
No, to samozřejmě není úplně košer, nechat muže, ať si myslí, co chce, a pak ho pomlouvat u kafíčka s kamarádkou. Já to vlastně nesnáším, takové to obkružování, taktizování, odměňování jídlem, někudy na něj vyzrát, aby opravil kohoutek v koupelně! To jsou přihlouplé hry, ale vztah asi ne.
Holky jsou na světě, aby byly maminky.’ Je nehorázné, že aktivistky volají po cenzuře, brání se Žáček |
LN: Počkejte, ale to se teď trochu popíráte. Taktizování přece právě patří do světa, kde je ženství a mužství výrazně oddělené.
Vždyť já vím. Jakmile něco vyřknu, hned sama řeknu „ale“. Ideální vztah mužů a žen nelze uspokojivě narýsovat, protože se pořád dramaticky vyvíjí, jako všechno. To je taky jeden z důvodů, proč odmítám tu nálepku feministka. Já zkrátka ráda řeším především svoje potíže, a to tehdy, když přijdou. Když jsem zažila teror ze strany muže, opustila jsem ho. Pravda, u toho prvního mi to trvalo dýl, protože láska... a snahy o změnu... a další nesmysly. Ten druhý šel docela rychle, a s tím třetím jsem si radši vůbec nezačala. Už jsem byla schopná odhalit jeho mimikry. A už násilníky nepotkávám, představte si! A kdybych zjistila, že kolega dostává za stejnou práci vyšší plat? Ale to bych se to nejdřív musela dozvědět, a to bych ráda věděla jak, když jsou tyhle informace většinou přísně tajné. No, kdybych tedy měla důkaz, chvátala bych ihned s dotazem za nadřízeným, a pak asi k soudu. Nebo bych požádala o radu Genderovou expertní komoru! Každopádně jako ideální vidím třeba jesle a školku u každé větší firmy či podniku. Doslova. Ať se maminka o pauze zaskočí pomazlit, ne? Ovšem se dvěma neduživými autisty v kočárku bych na vedoucí pozici neaspirovala ani já.
LN: Ale vy děti nemáte...
Ano, to mi vždycky každý vpálí, že děti nemám, tak co o tom vím. Asi je to tak, jak mi jednou v rozhovoru říkala Líba Šmuclerová: je potřeba vydělávat tolik, abych si mohla dovolit tak dobrou chůvu, která se mi o děti postará naprosto spolehlivě, někdy i líp než já sama (směje se) a ještě mi je bude vozit kamkoli tak často, abych nemusela mít výčitky. Firmu asi vážně není možné řídit z domova telefonem.
V magazínu dále najdete:
- Nový trend – mindfulness: jak vytrénovat myšlenky, abychom byli méně vystresovaní a spokojenější.
- Rozhovor s Markétou Pilátovou, autorkou knihy o Janu Antonínu Baťovi a jeho životě v Brazílii.
