19. října 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Kdybych nebyl herec, asi bych se stal včelařem, říká herec a muzikant Václav Kopta

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Herec Václav Kopta začíná se včelařením. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herec Václav Kopta začíná se včelařením. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Herec, muzikant a textař Václav Kopta o svých předcích, kariérních zvratech a adrenalinových zápasech se včelami.

Říká o sobě, že je konzervativní a ne příliš ambiciózní. Rozhodně však není nudný. S Václavem Koptou se setkáváme v jeho domě na pražské Hanspaulce, který postavil jeho dědeček, legionář, spisovatel a redaktor Lidových novin Josef Kopta. V prosluněné kuchyni, kde se to hemží odkazy na jeho významné předky, mi u ranní kávy poutavě vypráví o své rodině a povídá historku, jak mu vlétla včela do včelařské kukly. Ač se nejedná o zrovna veselou událost, slzím smíchy. Václav Kopta je skvělý komik a vypravěč – a časem možná bude i včelař.

LN: Jak vás napadlo stát se včelařem?
Včelařil jsem jako kluk. Na základní škole jsem chodil do včelařského kroužku a zamiloval si to. Když mi bylo patnáct a rozhodoval jsem se co dál, první volba byla konzervatoř, a kdyby to nevyšlo, šel bych na učební obor sadař-včelař. Včelaření jsem nosil v hlavě celou tu dobu, a když se naskytla příležitost, šel jsem do toho.

LN: Je těžké naučit se včelařit?
Teprve se všechno učím, začal jsem v červenci a zatím to ve mně vzbuzuje děs. Mám k nim velký respekt. Bez ochranných pomůcek bych to vůbec nedal. Obdivuju včelaře, kteří si vezmou jenom kuklu a holýma rukama z úlu vyndávají rámky.

Co vám to přináší, když z nich máte takový strach?
Je to výzva. Jsem ve fázi, kdy si říkám, že s tím musím začít něco dělat. Všechny moje návštěvy úlu zatím končí tak, že se včely neskutečně rozzuří. Když je sem včelař přivezl, lezly po něm, úplně v klídku je ze sebe sklepával a já si říkal: „To jsou úplný medvíďata.“ Jenže pak se mezi nimi objevím já ve skafandru a ony na mě: „Ty šmejde!“ zdvihnou se jako tornádo a jdou po mně. Není to sranda. Při první kontrole mi dokonce jedna vlétla dovnitř do kukly. To bylo psycho.

Jak to dopadlo?
Našla zlatej střed. (ukazuje si doprostřed čela) Lítal jsem v kukle po zahradě a řval: „Je tam, je tam!“ Jsem teď ve fázi namlouvání a zatím se mi to nedaří.

LN: Kdybyste si své projekty mohl vybírat, čemu byste se věnoval nejraději?
Nejšťastnější jsem doma nebo na lodi. Nemám to spojené s profesí. Nejsem příliš ambiciózní a beru to tak, jak to přichází.

LN: Když pracujete na nějakém televizním seriálu nebo muzikálu, které se obecně nevyznačují vždy vysokou kvalitou, je to pro vás zkrátka práce?
Vždycky to beru jako práci. Když musím brzo ráno vstávat na natáčení a pořád dokola opakovat nějaké přihlouplé repliky, nejsem z toho vždycky šťastnej. Lidem, kteří vykládají, že je jejich práce poslání, moc nevěřím. Myslíte, že se tramvaják každé ráno dojímá nad tím, že jde zase na koleje? Všichni jen děláme svou práci. Co mě ale hodně chytlo, je psaní. V březnu mi vyjde knížka povídek, v nichž vyprávím rodinné příběhy. To je způsob obživy, který by mě bavil.

LN: Umím si vás také představit jako komika. To by vás bavilo?
Určitě, často se cítím jako tragikomik. Mám zvláštní privilegium osudu, že přitahuju situace, které nejsou úplně obvyklé. Mám tu schopnost předat je dál do příběhu a dokážu pobavit lidi, i když třeba vyprávím docela obyčejné věci.

LN: Psaní textů je pro vás práce, nebo zábava?
Práce. Stále hůř hledám na skládání čas, a text se musí vysedět. Když to nejde, je to utrpení.

Václav Kopta se svými včelami.
„Přitahuju situace, které nejsou úplně obvyklé,“ říká herec Václav Kopta

LN: Skládáte texty pro zpěvačky jako Marta Kubišová, Marie Rottrová, Hana Zagorová… Jak se vám daří vcítit se do ženské duše?
Je to pro mě daleko snazší než si obléct šálu se jménem nějakého klubu, vzít do ruky kelímek se zvětralým pivem a se stupidně ostříhaným chlapečkem, který by mi byl zoufale podobnej, vyrazit na ochoz a vykřikovat nesmysly.

LN: V domácnosti se třemi ženami – manželkou a dvěma dcerami – jste tedy ve svém živlu?
Naprosto. Zbožňuju ženskej svět. Ten mužskej moc nechápu. Až mě bude chtít pánbůh potrestat, pošle mě na kus řeči do šatny ve fitku, která bude plná zpocenejch kickboxerů. Takhle nějak si představuju očistec!

V magazínu dále najdete:

Exkluzivní pohled do historické budovy Národního muzea v Praze těsně před otevřením prvních výstavních sálů.

Rozhovor s americkým psychologem Robertem Garfieldem o tom, co to znamená být chlap v 21. století.

  • 3Diskuse

Najdete na Lidovky.cz