Když jsem Milana Knížáka, kterému letos v dubnu přistál na zádech už osmý křížek, požádala o rozhovor na žhavé téma strhávání soch a pomníků, vylíčil mi nejdřív do telefonu, kolik novinářů ho už zklamalo a podvedlo. „Pozitivní démon“ (jak ho nazval jeden z jeho žáků Tomáš Mašín) pak však zcela soustředěně řekl, že je to vážná věc, kterou by si potřeboval dobře promyslet – takže základ rozhovoru uděláme písemně. Nezbylo než souhlasit.
Jak se ukázalo, konformní člověk se z někdejšího mága nekorektnosti nestal ani v písemném projevu a pokročilém věku. Ostatně celoživotní rebel Knížák, ať už si o něm myslíte cokoli, vždycky mluvil otevřeně, bez ohledu na režim a následky. A jiné to už asi nebude.
LN: V roce 2003 jste se svými studenty zorganizoval happening proti některým pražským sochám. Nesli jste transparent „Stop annachromysm!“ namířený proti dílům Anny Chromy či „Podívejme se ošklivým sochám na zoubek!“. Tedy obzvlášť Olbram Zoubek vám tehdy ležel v žaludku. Jeho Pomník obětem komunismu na pražském Újezdě vám připadal jako „pochod zombie, legrační a nedůstojné divadlo“. Smířil jste se už s tím dílem?
Se Zoubkovým sousoším jsem se nesmířil ani trochu. Dokonce mi připadá čím dál hloupější a zbytečnější.
LN: Mnoho lidí ale ty proděravělé postavy na schodech obdivuje, chodí tam průvody turistů...
Návštěvy turistů nejsou přece měřítkem kvality. Oblibu Zoubka jako sochaře nemohu pochopit. Jeho manýristické a stále se opakující typy kýčovitých figur jsou tak bez nadání! A my jsme si jimi zamořili zemi.