„Abych řekl pravdu, chemii jsem nikdy nerozuměl, já z ní dokonce na gymnáziu propadl. Ale naučil jsem se to, co k fotografování potřebuju a v tom se snažím zdokonalovat,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz.
Lidovky.cz: Jak dlouho se věnujete focení? Dalo by se předpokládat, že budete fotit na digitál. Vy jste si ale vybral jinou techniku - mokrý kolodiový proces. Jak takové focení probíhá?
Mokrý kolodiový proces je asi 160 let stará technika, kterou vynalezl v 50. letech 18. století Angličan Frederick Scott Archer. Veškerý citlivý materiál je třeba připravit ručně z jednotlivých chemikálií. Používá se lékařské kolodium, které se obohacuje o příslušné bromidy a jodidy - samozřejmě v konkrétních poměrech. Tím se potom polije plechová deska, která se následně zcitliví a osvítí.
Lidovky.cz: Jaký plech se k fotografování používá?
Používám černě lakovaný nebo eloxovaný hliník. Dříve se používaly kovové desky, které se v několika vrstvách polévaly asfaltem a zapékaly v peci. Fotografovat se dá ale i na sklo.
Lidovky.cz: Plechová deska se může také použít několikrát po sobě?
Jde to. Když se záběr nepodaří, deska se umyje a jedeme znovu, jde to ale jen pokud je vrstva kolodia ještě mokrá, potom už ne. Jakmile zaschne, už se s tím nedá dělat nic.
Honza SakařNarodil se v Karlových Varech, žije v Praze a dálkově studuje obor Tvůrčí fotografie na ITF v Opavě. Ve fotografické tvorbě se dlouhodobě soustředí především na portrét, dokument a krajinu. Pracuje většinou černobíle, klasicky i digitálně, s oblibou používá velkoformátovovou kameru a intenzivně se věnuje historickým fotografickým procesům. Patří mezi autory zastupované galerií Leica Gallery Prague. Tam také před nedávnem vystavoval soubor portrétů vytvořených v rámci portrétního studia Fotograf na plech. |
Lidovky.cz: Jak celý proces probíhá?
Jak jsem říkal, deska se polije kolodiem a poté se vloží do dusičnanu stříbrného, s touto látkou se musí pracovat opravdu opatrně, jednak dokáže obarvit vše načerno, ale hlavně je nutné chránit si oči. Pokud by se dusičnan dostal člověku do oka, mohl by oslepnout.
Lidovky.cz: Zní to poměrně složitě, člověk musí mít asi v malíčku chemii.
Abych řekl pravdu, chemii jsem nikdy nerozuměl, já z ní dokonce na gymnáziu propadl. Ale naučil jsem se to, co k fotografování potřebuju a v tom se snažím zdokonalovat.
Lidovky.cz: Jak se tedy postupuje v procesu dále?
Chemická reakce na desce zajistí, že se po pár minutách emulze stane citlivou na modré a ultrafialové světlo. Ostatní barvy téměř nevidí. Proto také kůže fotografovaných vypadá na plechu jinak než třeba u černobílé fotografie.
Lidovky.cz: Jak je starý fotoaparát, který používáte?
Je to 120 let starý fotoaparát, dřevěný. Do něj se dá deska - do kazety. Potom se připraví záběr, zaostří se, vyndá se matice, nahradí kazetou a deska v ní se naexponuje. Díky bleskům, které v ateliéru ve Vlašské ulici používám, je expozice prakticky okamžitá.
Lidovky.cz: Jak dlouho tedy musí člověk sedět nehnutě?
Chvíli ano, ale když otevřu objektiv a spustím blesk, je hned hotovo. ve výsledku jde tedy o to, aby se model nehýbal tak půl minuty a to není tak hrozné. Pak se deska pere, určitě tak 20 minut, aby se vyčistila od všech odpadních látek po ustálení. Potom ji osuším nad kahanem a naskenuju ji do počítače. Konečná fáze je zalakování fotografie, což je senzoricky ta nejpříjemnější část. Dělá se to totiž sandarakovou pryskyřicí rozpuštěnou v lihu a levandulovém oleji, který krásně voní. Často se stává, že ho kolemjdoucí cítí venku na ulici a chodí se dovnitř ptát, co to je za vůni.
Lidovky.cz: Proč zrovna levandulový olej? Kvůli vůni?
Ne, to ne, má to praktický význam. Sandarak je směs více druhů pryskyřice, některé se rozpouští v lihu a některé rozpouští právě levandulový olej. Na fotografii vznikne lesklá vrstva podobná té, kterou umí vykouzlit houslařský lak.
  |
Lidovky.cz: Víte ještě o někom, kdo fotografuje tímto způsobem?
Nejsem určitě jediný, vím o dalších lidech v Praze i mimo ni. Kamarád, se kterým jsme začínali, si dokonce postavil vlastní fotoaparát.
Lidovky.cz: Chtěl jste se fotografií živit odjakživa?
Nechtěl, vystudoval jsem peďák, studoval angličtinu, ale k fotografii mě to vždycky táhlo.
Lidovky.cz: Dá se portrétováním uživit?
Vypadá to, že ano. Trávím v ateliéru hodně času, hrozně mě to baví. Je tu se mnou i můj pes. Zdá se, že doba je podobným řemeslům nakloněná, dost lidí naštěstí i v současném digitálním světě dokáže ocenit poctivou ruční práci a techniky s mnohaletou tradicí.
