Pátek 3. dubna 2020svátek má Richard 10 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Koronavirus není mor. Přízrak smrti se zhmotnil do podoby neviditelného patogenu, říká psycholožka

Rouška (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rouška (ilustrační foto) | foto: Shutterstock

Ovládne naši budoucnost strach? Kudy se bude lidstvo ubírat? Dnešní doba je v mnohém přelomová. Zprávy z ohnisek nákazy, dramatické scénáře, údaje o počtu nakažených a mrtvých. Drakonická karanténní opatření. Neviditelné nebezpečí, které se skrývá kdekoli a v komkoli je značně zúzkostňující. Do toho ztráta jistot typu školy, ztráta svobody pohybu, zákaz sdružování.

Zpočátku to ještě šlo: děti byly nadšené, že nemusí do školy a my dospělí jsme se večer sešli s kamarády a povídali si vtipy na téma koronavirus. Dnes už děti chápou, že škola sice není, ale učení ano, a nám dospělým dochází, že se s kamarády nepotkáme nejspíš docela dlouho.

— „Jak dlouho ještě nebude fotbal/judo/plavání/tanečky…?“

— „Kdy už budu moct jít ven s…?“

Ptají se děti a naše upřímná „nevím“ nepřidávají na náladě ani nám, ani jim. Řadu lidí zúzkostňuje už samotné riziko nákazy. Znám mámy, které ještě před zákazem vycházení s dětmi přestaly chodit ven. Ne proto, že by se bály o své staré příbuzné či nemocné sousedy, ony se bojí o děti.

— „Nejdéle se prý virus udrží na kovu. A na hřišti je kde co z kovu, malej na to samozřejmě šmatlá. Hřiště jsme vyloučili okamžitě.“

— „Já se bojím s dětmi ven. I když bych je vyvezla autem do lesa, musím projít domem, a kdo ví, jestli tam někdo něco neprskl třeba na zábradlí?“

Vyděšené matky

Dětem přitom koronavirus neubližuje: nevíme proč, ale onemocní jich poměrně málo a průběh je vesměs lehký: z 44 672 nemocných v Číně bylo dětí do devíti let jen 0,9 %, žádné z nich nezemřelo a italská data vypadají podobně. Jenže vyděšené mámy tato čísla neuklidní. Když nás ovládne strach, racionální argumenty ztrácejí sílu. Vedle samotné nákazy nás pak zúzkostňují i karanténní opatření: nutnost dodržovat od druhých odstup, dezinfekce, zákaz vycházení bez roušky…

— „Mám dvouletý dítě a když se mu snažím udržet šátek na nose, bojuje se mnou jako o život. Za tuhle cenu opravdu nejsem schopná chodit ven.“

Vláda nespecifikovala, že by malé děti měly výjimku. Nespecifikovala ani jiné výjimky, a tak se i cyklisté, běžci a chodci v lese, kde široko daleko nikdo není a tudíž nikoho nakazit nemohou, pohybují s rouškami. Jakkoliv nařízení vlády naráží na zdravý rozum, stále zůstává nařízením vlády. Šíření koronaviru může být trestným činem a za porušení karantény hrozí pokuta až tři miliony korun. To jednoho vyděsí.

Nejistá budoucnost

Další znejistění přinášejí ekonomické ztráty. Můžeme si samozřejmě říkat, že peníze nejsou důležité; peníze budou, my nebudeme. Jenže peníze nejsou důležité, když jsou. Když živíte rodinu, máte to tak tak, a najednou přijdete o příjem, je to sakra problém, protože výdaje na bydlení a služby s ním spojené, na sociální a zdravotní pojištění, na jídlo atd. zůstávají. Zaměstnanci jsou na tom o něco lépe než podnikatelé a OSVČ, jimž stát ani při nejlepší vůli nezvládne kompenzovat ušlé zisky, nemluvě o tom, že jen málokdo věří ve vůli státu v této oblasti. A tak ekonomické ztráty nutně vykreslují vrásky na čelech rodičů, a ty zase citlivě vnímají děti.

A významně se rozkolísala i představa vzdálenější budoucnosti. Koronavirus nezmizí za měsíc, nezmizí ani za rok. Epidemiologové mají za to, že kauza Covid-19 skončí tehdy, až přibližně tři čtvrtiny všech lidí prodělají nákazu. Což, pokud by se tak mělo stát do roka, by vycházelo v průměru na dvacet tisíc infikovaných Čechů denně. Při současné rychlosti šíření to máme na hodně hodně dlouho, a opatření se stále stupňují.

A i když koronavirus pomine, kdo ví, kdy se objeví jiná nemoc? Co když bude ještě nakažlivější? Co nás čeká pak? Budoucnost je v současné době nejistější, než pro většinu z nás kdy byla.

Zatímco počet úmrtí na koronavirus lze přesně spočítat, a tudíž jím argumentovat a působit na lidi, důsledky mediálně rozdmýchaného strachu a karanténních opatření nespočítá a nezměří nikdo. Nelze vyčíslit, kolik úzkostí a jak silných vyvolá strach z nemoci, kolik následných sebevražd, krizí, rozvodů a dalších traumat přinesou způsobené bankroty, kolik ekzémů vznikne ze všech těch desinfekčních prostředků či jak se na dětech podepíše skutečnost, že nemohou na hřiště a sportoviště, do bazénů… Ani park si děti neužijí. Povoleny jsou sice krátké procházky, ale ty pro děti nejsou tak lákavé, obzvláště, když se na nich nemohou potkat s kamarády a musejí mít na nose roušku.

Zároveň se ptám: když jsme ochotni se takto omezovat kvůli zdraví, proč sypeme tolik pesticidů, herbicidů a rodenticidů do naší přírody? Víme, že tyhle prostředky obsahují mnoho škodlivých látek včetně endokrinních disruptorů i vyložených jedů, a že mají neblahý vliv na naše zdraví. Argumenty pro jejich používání jsou přitom čistě ekonomické. Když jsme ochotni téměř zastavit ekonomiku s ohledem na zdraví kvůli koronaviru, proč ji nejsme ochotni trochu zpomalit, abychom se vyhnuli jedům? Protože jejich důsledky nikdo tak přesně nezměří?

Vulgárně nahatá tvář

Otázkou také je, jak se změní mezilidské vztahy. Budeme se po současných zkušenostech objímat s přáteli? Políbíme je ještě někdy na tváře? Jak se budeme cítit, když vedle nás někdo zakašle či kýchne? Jak se budou cítit lidé, kterým se toto stává, aniž by byli infekční? Jeden náš známý trpí refluxem, kvůli němuž se občas rozkašle. V posledních dnech ho to začalo hodně trápit.

— „Naposledy se mi to stalo na benzince, a lidi se tam na mě dívali jako na vraha. Bylo mi hrozně nepříjemně.“

— „Musím říct, že moje astma mě teď trápí mnohem víc společensky, než zdravotně,“ prohlásil jiný známý.

— „My se můžeme se školkou rozloučit,“ zvažuje matka dívenky s psychogenním kašlem.

Sociálně-psychologicky jsou zajímavé též změny ve vnímání zahalené tváře. Dokud jsme ji byli zvyklí spojovat s utlačováním muslimských žen, vzbuzovala v nás nevoli, řada zemí dokonce zahalování tváře na veřejnosti zakázala. Nyní máme krytí úst a nosu přikázané. Doslova ze dne na den se mění i jejich vnímání.

Malé děti jsou rouškami na tvářích pochopitelně znejistěné: my lidé jsme zvyklí komunikovat mimikou, je to naše přirozenost, a tudíž nám zakrytá tvář přirozeně není příjemná. Vnímání nutnosti a sounáležitosti však, zdá se, dokáže toto překlenout.

Jeden náš kamarád prohlásil po středeční návštěvě supermarketu plného nakupujících v rouškách:

— „Když vidím ty částečně zakryté tváře, má to svůj půvab a tajemství.“

— Vnímání dalšího známého jde pak ještě výrazně dál: „Tvář bez roušky mi začala připadat jako nějaká velmi vulgární forma nahoty.“

Děti si samozřejmě na zahalené tváře zvyknou a zvykneme si i my dospělí. Další posuny jsou s otazníkem. Osobně prvnímu kamarádovi trochu závidím, druhý mě, aniž bych to uměla hlouběji rozplést, děsí.

Ovládáni strachem

Sebelepší úmysl, když se přehání, se stává svým opakem: onou pověstnou, nejlepšími úmysly dlážděnou cestou do pekla. Též ideál absolutní bezpečnosti, jenž ovládl naší společnost, má své stinné stránky. A nejde jen o koronavirus.

Například snaha o to, aby se našim dětem nic nestalo a nikdo jim neublížil, vede k tomu, že přicházejí o volnou hru a pohyb venku. Dětské party hrající si za humny na indiány, prozkoumávající křoví a lezoucí po stromech již téměř zmizely. A teprve nyní, když o takovou zábavu děti prakticky přišly, nám dochází, co vše jim jen tak mimochodem přinášela: rozvoj motorických i sociálních schopností, rozvoj sebeorganizace, zodpovědnosti za sebe i za druhé, schopnosti orientace v času i prostoru, utužování kamarádských vztahů, pozorování přírody a mnoho dalšího. Řada z nás má právě na tyto chvíle ty nejhezčí vzpomínky.

A teď koronavirus.

98 procent zemřelých na Covid-19 jsou lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou. Jsou samozřejmě i mladší pacienti s těžším průběhem, například čínský lékař Li Wen-liang, který se snažil před nebezpečím koronaviru varovat, na něj později sám zemřel. Jenže to se výjimečně stane i při běžných nemocech.

Rouška

My se dnes smrti hrozně bojíme. Jenže ona stejně přijde. Ať děláme co děláme, náš život nakonec stejně skončí smrtí. Otázkou je jen kdy a jak to bude. Zápalu plic se kdysi přezdívalo přítel starců, neboť způsoboval poměrně rychlou a relativně bezbolestnou smrt. Nikomu to nevnucuji, ale já sama bych si přála zemřít včas. Samozřejmě nemohu vyloučit, že se zvyšujícím se věkem začnu na životě výrazně více lpět. Již řadu let to však vnímám tak, že bych opravdu raději umřela na zápal plic či chřipku (nebo nověji koronavirus), než o pár let později na demenci. Plicního ventilátoru se dopředu vzdávám. Buď to přežiju, nebo ne. Když ze života vymýtíme všechen risk, přestává to být život.

Samozřejmě, že je hezké a správné, že myslíme na staré lidi a snažíme se je ochránit. Svůj postoj nikomu nevnucuji. Chtěla jsem jen naznačit, že přežití všech za každou cenu není jedinou hodnotou, o niž stojí za to usilovat. Určitě existuje více lidí, kteří to celé vnímají podobně jako já.

Tenhle článek píšu hlavně kvůli dětem. Existuje řada studií o tom, jak se dnešní děti málo hýbou a jak jim to škodí. Jak jsou málo venku, moc u obrazovek a jak to pro ně není dobré. Víme, jak důležitý je pro děti kontakt s kamarády a širší sociální vazby. Proto mám potřebu ptát se politiků: jak dlouho mají zůstat děti zavřené doma? Jak dlouho nebudou smět na hřiště a sportoviště? Jak dlouho se nemají stýkat s kamarády? Z hlediska desetiletého člověka je měsíc mnohem delší doba, než z hlediska člověka čtyřiceti- či sedmdesátiletého. Mnohem víc ho tato doba ovlivní.

Mysleme také na ty nejmladší a neděsme se navzájem. Koronavirus opravdu není mor.

Premium

KOMENTÁŘ: Po dvou měsících přijde rozvrat. Nečekejme na pomoc, konejme!

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním výpadku už hrozí naprostý rozvrat výroby,...

Premium

Španělská nepoučitelnost. Proč zde koronavirus řádí jako v Itálii nebo Číně

Španělští zdravotníci přiváží jednu z madridských seniorek do hotelu, ve kterém... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Dlouhé týdny Španělé sledovali, co se děje v Číně, Íránu a Itálii. Ale nepoučili se. Laxní politici opakují stejné...

Premium

Storno přijde draho, Češi nechají cestovkám desetitisíce za ­propadlé zájezdy

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přijít o desítky tisíc za neuskutečněné zájezdy je problém, se kterým se potýká řada českých klientů cestovních...

Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test
Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet domácí CRP test od Veroval. Jeho pomocí dokážete prověřit, jestli vám v těle řádí virový, nebo bakteriální zánět. Jak testy dopadly? A vyplatí se je pořizovat?