Tomáš Řepka kdysi sám odhadl, že za svoji fotbalovou kariéru vydělal hrubého asi čtyři sta milionů korun českých. Byly doby, kdy naházet milion do automatů pro něj nebyl žádný problém. Jezdil v luxusních porsche (podobných aut míval i šest najednou) a značkové oblečení ho naučili nosit v ACF Fiorentina italští fotbaloví módemani.
Na naši schůzku před supermarketem v pražské Hostivaři však přišel trochu jiný Řepka: v divné fotrovské vestě, o dvacet kilo těžší, než kdysi býval, vlasatý a fousatý. V restauraci, kde ho personál evidentně důvěrně znal, pak na stůl odložil starší samsung. Nesundal tmavé brýle.
Pětačtyřicetiletý bývalý skvělý stoper, který budí vášně českého bulváru i sedm let po skončení profesionální kariéry, ovšem tvrdí, že je teď nejšťastnější ve svém životě. A člověk by mu to moc rád věřil...
  |
LN: V jakém životním období se teď právě nacházíte?
V hezkém.
LN:Ale jak může být hezké období, když jste – zatím nepravomocně – odsouzen nepodmíněně do kriminálu?
Může. Protože teď cítím, že žiju naplno. Takhle jsem si to vždycky představoval. Cítím se ve vztahu s Kateřinou (Kristelovou) úplně nejlíp ve svém životě. Je to opravdový vztah, bez kliček a manévrů. Jenže to, co říkám, se samozřejmě spoustě lidí nebude líbit, protože by mě nejraději viděli svíjet se někde na dně, ušlápnutýho. Ale to se nikdy nestane, tu radost jim neudělám, rozhodně to nemám v plánu.
LN: To byl váš předchozí život opravdu tak hrozný?
Jo. Ono se to nezdá, ale časy, kdy jsem žil s bývalými partnerkami, byly fakt hrozné. Kdežto se životem, jaký žiju teď, jsem náramně spokojený. A žádný soud, žádný stalking nemocného Pavla Novotného, žádná dehonestace mé osoby nebo mé partnerky mě nemůže srazit na kolena. Já jsem Řepka a měnit se nebudu. Já jsem se sebou spokojený.
LN: Proti rozsudku, který vás odsuzuje k devíti měsícům nepodmíněně, se odvolal váš obhájce, ale i státní zástupce. Takže teoreticky to nakonec může dopadnout ještě hůř, ne?
Ano, může to dopadnout všelijak.
LN: Jste duševně připravený na to, opravdu do vězení nastoupit?
Já jsem duševně připravený na cokoli. Já vím, jaký jsem, vím, že tři čtvrtiny lidí v téhle zemi nedokázalo to, co já. A jestli je ten trest oprávněný, nebo ne, to už musím nechat na rozhodnutí soudu. Určitě ale přijmu verdikt soudu, ať bude jakýkoli, se vztyčenou hlavou. Ať se trollové třeba vzteknou.
LN: Co myslíte, že by pro vás bylo ve vězení nejhorší?
To je těžká otázka. To netuším. Může vás tam potkat cokoli. Já tam v životě nebyl a doufám teda, že ani nebudu. A když, tak to unesu, jako to unesli lidi přede mnou. Nebudu první ani poslední.
LN: Předpověděl jste, že konec fotbalové kariéry pro vás bude polosmrt. Co vám vlastně nejvíc chybělo? Ty tribuny volající vaše jméno? Fyzická zátěž? Adrenalin? Peníze?
Já to opravdu jako polosmrt vnímal. Adrenalin mi ani tak nechyběl, ten si samozřejmě umím navodit jinak. Nejhorší na tom je, že se najednou úplně změní váš styl života. Je strašně těžké po třiadvacetileté kariéře najednou z toho systému vypadnout. Protože jste z ničeho nic najednou takovej... jakoby holej. Totálně dezorientovanej. Spadnete z čista jasna do toho „normálního“ života, který se vás předtím vlastně netýkal, protože vám všechno někdo zařídil. Takže já jsem se musel najednou učit spoustu věcí: jak vystát frontu na poště a zaplatit tam složenku, jak jít na nákup, normálně si stoupnout do fronty u pokladny. Já předtím nikdy nejel autobusem, tramvají jen jednou. Neuměl jsem si objednat letenku ani hotel. Zkrátka masakr. Pro spoustu lidí to může znít prazvláštně, až možná dementně, protože šlo pro „normální“ lidi o banální věci. Ale profesionální sportovci žijí ve velké bublině, kde mají na všechno lidi. Až když skončí kariéra, je to najednou jinak. Já vlastně teď žiju svůj pátý život: měl jsem život před fotbalem, s fotbalem, první manželství, druhé manželství – a teď je to moje pátá životní kapitola.
LN: Jaký máte plán na zbytek života?
Mám jasný plán a už si ho taky naplňuju. Trénuju tady v Hostivaři děti i dospělé, takže jsem se vlastně zase vrátil do fotbalu. Dokonce se chystám, že ještě nastoupím za B mužstvo Hostivaře. V pětačtyřiceti letech je to myslím docela úctyhodné. Věřím, že tohle je moje místo, kde bych se ještě mohl uplatnit. Vlastně bych rád žil úplně normální, standardní život se svou partnerkou. Bez pozornosti médií. Život, jaký žije většina lidí.
LN: Nenudilo by vás to?
Určitě ne. Já žiju rád a nenudím se vůbec. Ale bohužel, v mém případě se to možná nestane až do konce mýho života. Pořád kolem mě budou číhat ty hyeny, které si chtějí něco ze mě urvat a napsat o tom.
Celý rozhovor s bývalým fotbalistou Tomášem Řepkou o tom, jak se mu dnes žije, o jeho blikancích i o tom, jak Italové milují fotbal, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 16. března.
V magazínu dále najdete:
|
