25. října 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Krvavé koleno, skákání gumy nebo Honzo, vstávej. Retrohry se vracejí zpět do módy

Skákání panáka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skákání panáka. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Zapomenuté hry, které bavily generaci dětí v 80. letech minulého století, se vracejí. Děti skáčou gumu, hrají Krvavé koleno a přebírají provázky. Oproti dřívějšku mají však jednu velkou nevýhodu: pobyt bez rodičů jen tak venku je pro ně vzácností.

„Pátá hodina odbila – lampa ještě svítila. Šestá hodina odbila – lampa zhasla! Také si pamatujete na tuhle říkanku ze hry Krvavé koleno, po níž se děti rozprchnou? Pokud ano, jste nejspíš pamětníci. Zmíněná hra je jednou z těch, které „herní archeoložka“ Alice Kavková zařadila do své nové knihy Retrohraní – Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. A vedle toho i další stálice dětství takzvaných Husákových dětí, narozených v 70. a 80. letech minulého století: Cukr, káva, limonáda, Honzo, vstávej!, skákání gumy a panáka nebo přebírání provázku. Hry, které nás nikdo neučil, a přesto je každý znal.

Celý text o tom, které hry a jak se hrávaly i o tom, že dnešní děti už moc nerozlišují hry „klučičí“ a „holčičí“ hry, si přečtěte v magazínu Pátek LN – vychází 25. října.

„Lidé si je předávali z generace na generaci. Paradoxně to přestalo v době světa propojeného internetem, někdy kolem přelomu tisíciletí. Děti usedly k počítačům a ten řetěz vzpomínek se přetrhl. Já se ho teď snažím zase navázat,“ říká Alice Kavková, kterou k výzkumu starých her přivedly vlastní děti, jimž je dnes sedm a deset. Před pár lety je chtěla naučit skákat gumu, ale uvědomila si, že si pamatuje jen pár základních sestav. A tak se dala do pátrání.

Na scénu se vrací i dříve populární skákání ‚panáka‘.
Hry pro děti začínají v posledních letech renesanci.

„Zkoušela jsem se ptát všude, kam jsem přišla. Třeba na zahrádkách restaurací. I když to tak možná nevypadá, jsem přirozeně docela nesmělý člověk, takže jsem si vždycky musela dát jedno dvě piva, pak jsem vzala do ruky gumu a zavolala na celou zahrádku: Umí tady někdo skákat gumu? Lidi se smáli, ale vždycky se někdo našel – obvykle tedy nějaká žena, protože dřív gumu skákaly jen holky – a začal skákat se mnou. Nakonec z toho byla zábava pro celou hospodu,“ vzpomíná.

Její děti hraní s mámou chytlo a ze zájmu okolí Kavková usoudila, že nejspíš narazila na nezmapovaný terén. Dnes provozuje web Retrohrani.cz, kde publikuje své videonávody, a firmu 4kavky prodávající krabičky s nejpopulárnějšími hrami, k nimž našla a sepsala nebo – jak říká – přetavila návody.

„Hodně těch her už měl ve své klasické Encyklopedii her z roku 1975 Miloš Zapletal, ale já jsem zjistila, že pravidla je potřeba přetavit tak, aby byla stravitelná pro dnešní děti. Dříve se hodně soutěžilo, třeba o kuličky. Dnes ale kuličky každý nemá. Navíc děti unesou psychicky míň než dřív. Nejsou psychicky a fyzicky otřískané, jako jsme byli my. Tak jsem vybrala jen některé hry, o nichž si myslím, že by mohly žít, a dala jim je na zlatém podnose i s návody,“ říká energická čtyřicátnice.

Na lítačce za barákem

V tom, že děti v sedmdesátkách a osmdesátkách žádné návody nepotřebovaly, má pravdu. Ty hry tu prostě byly a znal je každý. Na čas strávený hraním „za barákem“, případně povídáním „na klepáči“ čili klepadle koberců, jaká dřív bývala na každém dvoře a sídlišti, vzpomíná nejen generace Husákových dětí, ale i lidé o pár let starší. V šesti letech dostali klíč od bytu na krk a od té chvíle byla odpolední zábava jen na nich. Rodičům stačilo oznámit, případně napsat na lísteček třeba: „Jdu ven, budu všude, jen ne přes velkou silnici.“

„Bylo normální zazvonit a optat se rodiče, jestli by si kamarád nebo kamarádka mohli jít hrát za barák. Nejoblíbenější bylo Krvavé koleno, hned po něm Honzo, vstávej!,“ píše na Facebooku lektorka češtiny jako cizího jazyka Darina Ivanovová. „My jsme hrávali Cukr, káva, limonáda, rybičky nebo čáru. Dost času jsme též jen tak seděli na sídlištní zídce a kecali,“ doplňuje gymnaziální profesorka Alena Kingham z Prahy.

Děti, které si hrají venku.

Děti, které si hrají venku.

Hry pro děti začínají v posledních letech renesanci.

Hry pro děti začínají v posledních letech renesanci.

Největší předností trávení volného času v době husákovské normalizace bylo to, že u něj nebyli rodiče. Děti od pěti šesti let chodívaly běžně samy ven, a jakmile se dostaly do školy, trávily odpoledne až do večeře zcela ve své režii, obvykle v partě různě starých dětí. Kroužky tehdy prakticky neexistovaly, snad až na „lidušku“ neboli lidovou školu umění, předchůdkyni dnešních ZUŠek, a Pionýra. Volného času měly tehdejší děti daleko víc než ty dnešní. Počítače a mobily nebyly a v televizi nic nedávali. Co zbývalo? Jít ven.

Právě to je ale, jak se zdá, kámen úrazu. Mladší než desetileté děti dnes venku bez doprovodu rodičů není skoro vidět. Nejobvyklejší scéna všedního odpoledne není skupinka dětí různého věku klátící nohama na klepáči, ale matka vlekoucí za ruku dítě z jednoho kroužku na druhý. Alice Kavková rovnou tvrdí, že největší překážkou ve volném hraní jsou pro dítě rodiče – a v legraci jim přezdívá škodiče. Děti samotné ven nepustí, protože mají dojem, že „jen tak se flákat“ pro ně není dost dobrý program, ale ani se jim sami nevěnují, nehrají si s nimi.

Skákání panáka.

Skákání panáka.

„Dětem chybí nerušený čas, do kterého by dospělí nezasahovali. Jsou stále pod kontrolou, takže nejsou zvyklé něco samy objevovat, experimentovat, nořit se do volné fantazie,“ psychoterapeutka Eva Labusová, která se zabývá rodinným poradenstvím. „Mnoho dětí je vlastně v roli konzumentů rodičovských služeb a bývají těžko uspokojitelné, naopak si ještě stěžují. V poradnách dnes mnoho rodičů vyjadřuje zoufalství nad tím, jak děti není snadné z hlediska zábavy uspokojit, jak jsou unuděné, protivné, nevděčné. Jenže na vině jsou často právě rodiče. Bývá obtížné jim vysvětlit, že k tomu sami přispívají tím, že se až příliš snaží a odmala dětem vše plánují a organizují. Když dítě nemá chvilku času pro sebe, vlastně ani nemá šanci dozvědět se, co by chtělo, a jít si za tím.“

V magazínu dále najdete:

  • Rozhovor s herečkou Terezou Hofovou nejen o dvojím domově na Islandu a v Česku.
    říběh trdelníku,
  • Reportáž z bizarního muzea politických a vojenských převratů v tureckém Istanbulu.
Premium

Test kebabů: Hovězí maso, které nedávno ještě kdákalo, i nadměrné množství soli

Raketa míří k Izraeli (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Orientální kebab by mohl být zdravější alternativou smažených hamburgerů a hranolků. Jenže to by musel být připravován...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

Raketa míří k Izraeli (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Raketa míří k Izraeli (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!