Tu a tam však do Prahy přece jen zajíždím, naposledy kvůli natáčení, a to už bez platných cestovních dokladů v MHD nejde. Jenomže! Přes mobil jízdenku kupovat nemůžu, tak mi nezbývá nic jiného, než si pořizovat ty papírové, což je strašná otrava, protože musíte myslet dopředu jako když hrajete šachy - kam jedete, jestli je tam někde automat nebo večerka, a to se vám může, jakmile něco podceníte, nebo se seknete, šeredně vymstít.
Až tu na mě vyběhnul na internetu článek, že Dopravní podnik Hlavního města Prahy instaluje do každé tramvaje automat, který vám vydá jízdenku přímo ve voze a platit můžete kartou. Zajásal jsem, jelikož to bylo přesně to, co jsem potřeboval.
FIALOVÁ: Bulvární senzace jménem covid, strašení lidí a babičky, co od státu roušky nechtějí |
Ale protože mi vrozená opatrnost a ostražitost nedaly, rozhodl jsem se, že si všechno nejdřív ověřím. Takže jsem si ve večerce nakoupil na všechny cesty papírové jízdenky, ty jsem si po nástupu do vozu vždycky pečlivě označil, a jal jsem se kontrolovat, jestli ve vozech jsou i slibované přístroje pro případ, že bych ty malé papírové potvory neměl. Všude ty bedýnky byly, i v tramvaji 5 i ve 20 i v 9. Ulevilo se mi a těšil jsem se na svoji první cestu bez předchozího stresu.
Nastala asi po týdnu, kdy jsem se vracel zase zpátky na Moravu a přišla mi vhod, protože jsem od rána pořád něco vyřizoval, telefonoval a nestíhal. Na poslední chvíli jsem tak doběhnul na zastávku Hadovka a v dálce jsem viděl přijíždějící šestadvacítku, která mě měla zavézt na Hlavní nádraží. Už když jsem do ni vstupoval, jsem si na mobilu zapínal platbu kartou, abych ani sekundu neporušoval pravidla, a rozhlížel jsem se, kde ten oranžový přístroj je. V přední části vozu nebyl, vydal jsem se do zadního - a nebyl ani tam. Polilo mě horko.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Tramvaj jsem prošel pro jistotu ještě jednou a nic. Když jsem ji procházel podruhé, lidi si začínali vytahovat z kapes průkazky v domnění, že jsem revizor, a já jsem si říkal: „Kdybyste věděli, co já teď řeším.“ Ta bestie v celé tramvaji nebyla a já jsem málem omdlel z té hrůzy, že jedu načerno. Vystoupit a hledat trafiku jsem si nemohl dovolit, kdoví, kdy by v tom debilním nouzovém režimu jela další tramvaj a Slovácký expres by na mě zcela jistě nečekal.
Pak jsem začal horečně přemýšlet, kolik stojí pokuta, vzápětí jsem se sám se sebou v duchu hádal, že jsem utratil peníze za daleko větší blbosti, do toho jsem zuřivě hledal ten článek, kde nás cestující Dopravní podnik ujišťoval, že ty přístroje budou v každé tramvaji do konce letošního dubna, abych měl důkaz a zároveň jsen se klepal na předposledním sedadle v naivní představě, že při příchodu revizora proskočím dveřma. Uklidnil jsem se na chvíli na zastávce Kamenická, kdy do tramvaje vkročil jen jeden člověk, protože vím, že revizoři chodí vždycky po dvou, abych vzápětí zpanikařil na Strossmayerově náměstí, kde stálo asi sedm lidí a jeden z nich měl psa, já jsem si samozřejmě hned myslel, že je služební.
V tomto šíleném stavu jsem přijel až na Náměstí Republiky, kde už jsem to nevydržel s nervy, z tramvaje jsem roztřesený vystoupil a na nádraží jsem z posledních sil doběhl po vlastních.
Rád bych se na tomto místě zástupců Dopravního podniku zeptal, proč mi to dělají, proč něco slibují a pak to nesplní, proč z tramvají dělají spíš tombolu podle hesla: „Buď to s tím přístrojem vyjde, nebo ne“.
Tak. A teď jsem si popisováním příhody přivodil ten stav hrůzy zase, takže si jdu dát panáka, pustit si na uklidněnou Dámu na kolejích (to je film o zoufalé tramvajačce, ať si dopřeju ten pocit, že ve stresu mohou být i zaměstnanci Dopravního podniku) a vám všem přeju klidné cestování. A jak říkala moje babička, dušu v péří.
