A protože velké chvíle si žádají velkou prezentaci, využili jsme pozvání České televize zúčastnit se živého vysílání ČT24 z Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm, odkud jsme mohli celou zemi o třičtvrtě století Slováckého divadla informovat.
Přijeli jsme s kolegyní na místo včas, stihli lehounce zašvitořit s paní produkční i se slečnou maskérkou a už jsem byl představen moderátoru Danielu Takáčovi, který mi oznámil, že si budeme jen tak povídat, což bylo jasné, kvůli tomu jsme také přijeli.
Postavili jsme se za stolečky, které znám z Malostranského náměstí, kde za nimi přešlapovali ministři a epidemiologové obalení rouškami, a čekali jsme na zprávu z přenosového vozu, že můžeme začít. „Nezapomeňte si vypnout mobil,“ připomněl mi pan zvukař, já jsem jej ujistil, že nejsem ve vysílání poprvé a že už jsem tak učinil, a čekal na první otázku.
„Nad Prahou jsou obrovské bouřky a signál zlobí natolik, že přenos musíme odložit,“ oznámil mi pár sekund před plánovaným vstupem pan moderátor s tím, že počkáme půl hodiny a buď to vyjde, nebo nevyjde. Tak jsem si mobil zase zapnul, kdyby mi náhodou chtěl během té půlhodiny někdo něco nesmírně důležitého sdělit a dal jsem se s Danielem Takáčem do hovoru.
Povídali jsme si i o počasí, povídali jsme si o koronaviru a povídali jsme si i o Valašském Slavíně, jak se nazývá malý hřbitůvek, který jsme měli za zády a kde odpočívá třeba herec František Hanus, či svého času nejrychlejší muž planety Emil Zátopek. „Teď hned? Tak rychle, jdeme,“ řekl najednou vzrušeně moderátor a bylo jasné, že už si o ničem jiném soukromě nepopovídáme, protože se signál s Prahou obnovil a my jsme šli za dvacet sekund do vysílání.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
„Slovácké divadlo oslaví 75. narozeniny,“ začal moc hezky pan Takáč, „co jste si k nim připravili?“ „Je toho celá řada,“ odpověděl jsem a v tom jsem ucítil, že mi vibruje kapsa a že mi vibrují taky hodinky, protože se stalo něco, co se mi přihodí tak jednou za deset let. Ano, zapomněl jsem si mobil znovu vypnout.
Takže při povídání o muzikálu Jesus Christ Superstar mi hlavou běželo, že mi zvukař dá hned po konci vstupu ránu a rukou, ve které jsem neměl mikrofon, jsem šátral v kapse na tlačítko na mobilu, které hovor přeruší. Povedlo se, pomalu jsem ruku vracel na plexisklový stolek, pokračoval v povídání o Ježíši a Jidášovi a v tom se to opakovalo.
To už jsem se pomalými pohyby nezdržoval, zuřivě v kapse mačkal všechna tlačítka, na která jsem dohmátl, a bylo mi jedno, že si možná přivodím tovární nastavení, ale za žádnou cenu jsem nechtěl ostudu v přímém přenosu, na který se jistě díval tak milion lidí. Po několika dalších otázkách a odpovědích příjemný rozhovor skončil, kolegyně se divila, že jsem celý zpocený, zvukař kupodivu nic nenamítal, a já jsem se šel podívat, kdo byl tak strašně neodbytný. „Zdar,“ ozval se na druhém konci telefonu kamarád, „volal jsem ti, že tě zrovna vidím v televizi.“ Pochválil jsem jej za postřeh a slíbil, že až se uvidíme, dám mu facku.
Pak jsme se rozloučili, na parkovišti nám pán u závory nechtěl vydat potvrzení o parkování, a když jsme na něm trvali kvůli zaměstnavateli, tak si neodpustil jízlivou poznámku o tom, ať tedy zbohatneme a vydali jsme se po hezkém výletu domů do Uherského Hradiště.
Přesně za týden mi vyjde kniha Herec - napínavý příběh ze zákulisí showbyznysu. Mám k ní dát několik rozhovorů a jedno pozvání je i do živého vysílání České televize. Mně se o tom už i zdá.
Přeji vám samé vlídné zážitky a jak říkala moje babička, dušu v péří.
