Byly prázdniny, když mi zavolal slavný divadelní režisér J. A. Pitínský, jestli mám pár dnů volna, že by se mnou a s dalšími herci chtěl připravit malou divadelní oslavu narozenin Pavla Kohouta. Mistru bylo rovných osmdesát a já jsem odvážně kývnul, kdo by nechtěl popřát legendě, aniž bych věděl, do čeho jdu.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Přijel jsem do Brna i s Terezou Novotnou a Zdeňkem Trčálkem od nás ze Slováckého divadla, byl představen brněnským umělcům Ivance Hloužkové, Jurovi Vyorálkovi a Miloši Černouškovi a ptal jsem se po textu. „Ten není. Ten musíme napsat,” krčil rameny pan Pitínský a vytáhnul hromadu knih Pavla Kohouta s tím, že to z těch jeho slavných románů nějak poskládáme. Měli jsme na všechno deset dnů, což je celkem vražedné, když běžnou inscenaci v divadle, která je napsaná a důkladně připravená, zkoušíme dva měsíce.
Nebudu ten proces popisovat, protože bych si přivodil střevní potíže, u mě to funguje spolehlivě i u vzpomínání, ale vůbec nechápu, jak jsem to tenkrát s ostatními zvládnul. Zkoušeli jsme každý den dvanáct hodin, po nocích se na hotelu učili text, obědvali pořád dokola pizzu čtyř sýrů a ujišťovali se navzájem, že jednoho Kohouta zvládneme. Že to nebude jen tak mě měla varovat zkouška dva dny před premiérou a derniérou zároveň.
Do divadla totiž přišli podivní pánové, začali si prohlížet kouty v zákulisí, prostor pod sedadly a ptali se, kde všude jsou nože, aby je mohli sbalit. Že šlo o ochranku, jsem pochopil až v den oslavy, kdy se kromě oslavence (na toho jsem byl připraven), začali na chodbách objevovat gratulanti - pánové Schwarzenberg, Rychetský, ministři, vedle nich novináři, herci, zpěváci. Byl jsem před zhroucením, takové publikum jsem fakt nečekal a potřeboval jsem se schovat. V té hrůze jsem vběhnul do malého kumbálu, abych si z posledních sil zavzpomínal na antistresová cvičení, které jsme měli na hodinách herectví, ale nevyšlo to. Těsně přede mnou se totiž do stejného kumbálku před ostatními ukryl už Václav Havel a zamknout se s prezidentem do jedné místnosti, byl pro ochranku stejný signál, jako si vzít na oslavu bouchačku.
Pak jsme hráli. Nevím jak, nevím, jestli jsme řekli všechno, nepamatuji si nic, jen to, že jsem se tak strašně třásl trémou, až si někteří v publiku mysleli, že hraju epileptika. Asi to ale dopadlo dobře, protože se pan Kohout smál, i když zněla jeho píseň a hřích 50. let - Zítra se bude tančit všude a Václav Havel ho u toho pobaveně pozoroval. Karambol nastal jen v závěru, kdy se roztáhla oponka a před autora slavných románů a divadelních her přijel obrovský několikapatrový dort s výzvou, aby jej nakrojil, což fakt nešlo, protože ochranka už měla dva dny všechny nože ukryté na neznámém místě.
Nakonec to ale byla moc hezká oslava, jsem rád, že jsem u ní byl a kdyby mi to nebylo trapné, tak bych pana Kohouta rád pozval oplátkou na tu moji, kde představím svoji novou knihu, když už vlastně budeme kolegové.
Přeji všem zážitky, na které se hned tak nezapomenou a jak říkala moje babička, dušu v péří.
