A protože si vždycky u štědrovečerní tabule říkáme, že je škoda jíst tu naši národní rybu jen jednou v roce, domluvili jsme se, že si ji usmažíme uprostřed jara. A když smažený kapr, tak s bramborovým salátem od maminky. A když celá tabule, tak i s dárky.
Byl to hezký květnový den. Oblékli jsme se do svátečního, naskládali pod kvetoucí větvičky třešní pečlivě zabalené dárky, otevřeli si sekt a pustili se do kapra se salátem. Vzpomínali jsme u něj na ty, kteří s námi nejsou, vyprávěli jsme si historky z mladých let a kontrolovali jsme děti, jestli nehltají rybu i s kostma, protože jsme věděli, že nemocnice mají jiné starosti, když se všichni lékaři věnují kovidovým pacientům.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Dárky byly skromné. Lžíce na boty, hrniček s koníkem, kopřivový šampón. A taky stručná příručka – „Jak komunikovat s klienty“. Potěšila mě. Mnoho let se kromě hraní zabývám profesionálně i PR aktivitami a v poslední době se na mě obrací stále více a více zájemců o mé služby. Už to nejsou jen dvě divadla, ale ozývají se další, už je i to i film, knihy, politici.
I když jsem se v té útlé knížečce nedozvěděl nic, co bych nevěděl, byl jsem za ujištění, že neporušuji marketingové desatero, rád: „Jednejte slušně, s úctou, a i když si o klientovi myslíte své, profesionalita je na prvním místě.“ Bylo dobré si to připomenout. Za nějakou dobu mi totiž na jedné ze sociálních sítí, které spravuji, přistál dotaz: „Je někdo na chatu?“ „Dobrý den, potřebujete něco?“ odpověděl jsem. „Ano. Chci se zeptat, jestli my to píše robot.“ Zaskočila mě otázka i pravopis. Už jsem za těch více než deset let odpovídal na ledacos, toto ale byla premiéra. „Co byste ráda věděla?“ ujišťoval jsem se, že dobře vidím. „Jestli my to píše robot!“ zopakovala dotaz zákaznice. „K čemu byste tu informaci potřebovala?“ zeptal jsem se pro změnu já. „Jen mě to zajímá,“ vysvětlila dotyčná. Uklidnil jsem ji: „Nemusíte mít strach. Robot by takto odpovídat neuměl.“ A ona? „Já vím, že umněl.“
Tak jsem se nad sebou zamyslel, jestli jsem dostatečně lidský, a byl jsem za to rád, protože takové rozjímání přece k období Vánoc patří.
Přeji vám hezký červnový čas, a jak říkala moje babička, dušu v péří.
