„A nyní bych rád zavzpomínal na osobnosti, které ovlivnily můj život od studijních let po současnost, na profesory Cibulku, Matějčka, V. V. Štecha a další. A taky bych ještě rád napsal o uměleckých sbírkách Pražského hradu,“ řekl Dvořák o svých dalších tvůrčích záměrech.
František Dvořák se narodil 17. dubna 1920 v obci Červenka u Olomouce. Za války si udělal pedagogický kurz, po osvobození studoval v Praze dějiny umění a estetiky. Na škole se seznámil s Jaroslavou Natálii Křížkovou, kterou si v roce 1948 vzal za manželku a s níž má dva syny. Oba jdou v otcových stopách - mladší Daniel (61) je scénografem a působil též jako ředitel Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně a starší Jan (64) je divadelním teoretikem.
Pozor na něj, psali komunisté
Hned po absolutoriu dějin umění nastoupil jako asistent slavného historika umění Václava Viléma Štecha na Akademii výtvarných umění v Praze. Protože ale odmítl vstoupit do komunistické strany, tak ho z akademiie vyhodili. „Pozor na teoretiky, jmenovitě na Františka Dvořáka, který vyslovuje podivné názory, jež nejsou v souladu se socialistickým realismem,“ psal o něm tehdejší režim.
Od roku 1960 pracoval v Národní galerii, kde vedl oddělení moderní grafiky. Několik let vyučoval dějiny umění na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, než v roce 1969 získal v konkurzu místo na katedře dějin umění univerzity v Olomouci. Tam dojížděl přednášet z Prahy šestnáct let.
V roce 1993 byl František Dvořák jmenován profesorem Filozofické fakulty UK v Praze, kde až do svých devadesáti let přednášel. V roce 2010 převzal z rukou ministra kultury vyznamenání Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury a týž rok mu prezident Václav Klaus udělil Zlatou plaketu prezidenta republiky. Od roku 1950 až do svých devadeáti let působil jako profesor dějin umění na FAMU, kde odchoval několik generací českých filmařů, včetně Miloše Formana či Jiřího Menzela.
Monografie Tichého, Zrzavého, Boudy, Lhotáka
Je autorem tří desítek monografií věnovanými především tvorbě umělců, se kterými se znal osobně - Františka Tichého, Jana Zrzavého, Cyrila Boudy, Kamila Lhotáka, Adolfa Borna a Václava Špály. Do širšího povědomí se profesor Dvořák zapsal svými pořady o historii Prahy, zejména o Karlově mostě. Napsal ale třeba i průvodce pařížskou galerií Louvre a italskými Benátkami. O pražských památkách napsal například knihy Po Karlově mostě, Po Královské cestě, Po Pražském hradě a okolí a O Národním divadle. Vydal též Stručný přehled vývoje uměleckých slohů v českých zemích či publikaci o francouzském moderním umění v českých sbírkách.
S mnoha umělci, o nichž psal, jej pojilo i osobní přátelství, například s Františkem Tichým, Janem Zrzavým, Kamilem Lhotákem a Václavem Špálou. Své vzpomínky nejen na ně zaznamenal v knihách Můj život s uměním a Okamžiky s umělci. Psal ale nejen o českých výtvarnících, je autorem kupříkladu monografie o kresbách Henri Matisse, jeho kniha o kresbách Hanse Holbeina vyšla i v nakladatelstvích v Paříži, Vídni, Bayreuthu či americké Minnesotě.
Dnes už na obcházení výstav nemá podle svých slov tolik sil. „Každý týden jsem viděl několik výstav. Z posledních měsíců ve mně stále doznívají silné zážitky z výstav Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu, Adolfa Borna v Chodovské tvrzi a dvou výstav Kamila Lhotáka,“ vypočítává přesto zážitky z poslední doby. „A teď jsem zrovna zmeškal vernisáž výstavy Lutobora Hlavsy, s nímž mne seznámil František Tichý. To musím dohnat,“ dodal.
Na dotaz, výstava kterého umělce naopak Dvořákovi dnes chybí a měla by se podle něj uskutečnit, říká: „Velká výstava o skupině Máj, společně to nejlepší z díla Roberta Piesena a Richarda Fremunda, mých dobrých přátel.“ Skupina Máj 57 vznikla v témže roce v reakci na období dogmatismu, navazovala na modernistické tradice v umění a proti tehdejšímu oficiálnímu projevu prosazovala abstrakci. Dvořák zahajoval první výstavu skupiny. „Je také nepochopitelné, že se u nás dosud neuskutečnila výstava Pavly Mautnerové (členky skupiny Křižovatka) nebo Jitky Kolínské (členky skupiny Máj),“ uzavírá.
