25. ledna 2018 6:09 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Kvůli povýšení nejel na misi, kde zahynuli jeho přátelé. Mohl jsem být s nimi v autě, připouští

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Snímky z putovní výstavy fotografií Ten druhý život. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snímky z putovní výstavy fotografií Ten druhý život. | foto: Miroslav Lopatář

Chrudim Tento rozhovor by pravděpodobně nevznikl, kdyby rotmistr 43. výsadkového praporu v Chrudimi Miroslav Lopatář odletěl v roce 2014 se svou bojovou jednotkou chrudimských výsadkářů na zahraniční vojenskou misi do Afghánistánu. Kvůli povýšení ale do Bagrámu, kde zahynuli čtyři jeho přátelé, nakonec nevyrazil.

„Jeden z mrtvých byl kluk, který spal vedle mě na všech cvičeních a misích, seděl vedle mě v autě a byl jako můj starší brácha,“ uvádí 35letý Miroslav Lopatář, který strávil na afghánských misích celkem 18 měsíců.

V roce 2016 se na sedmi místech České republiky objevila putovní výstava fotografií s názvem Ten druhý život, popisující nasazení českých vojáků v zahraničních misích. Vy jste jedním z autorů fotografií. Co na nich bylo?

Když jsem jel v roce 2009 na svou první misi do Afghánistánu, tak jsem si koupil první zrcadlovku a měl jsem dovoleno fotit. Rozkřiklo se to a tu a tam mě někdo požádal o fotku do časopisu, do novin, na web. Loni vznikla tato samostatná výstava z našich fotek. Já jsem dodal asi 120 fotek z Afghánistánu a autoři výstavy si vybrali sedm pravých. Pro mě je to nejlepší cesta propagace naší práce a přínosu zahraničních misí pro naši armádu.

Snímky z putovní výstavy fotografií Ten druhý život.
Snímky z putovní výstavy fotografií Ten druhý život.

Druhým autorem snímků je váš kolega z jednotky Dan Hlaváč. Jak dobře se znáte?

Už můj táta byl amatérský fotograf. Pamatuji si, jak jsme doma vyvolávali fotky v zatemněné koupelně. Ve dvaceti jsem si koupil první lepší foťák, ale nějak stabilně jsem u focení nevydržel. Znovu mě k focení přivedl právě Dan Hlaváč. Jsme ze stejné jednotky a stali se z nás přátelé. Dan fotí lépe než já. Každopádně jsme oba nadšení amatéři, naši kolegové už to o nás vvědí. Zvykli si, že fotíme v rámci pracovních povinností, a nadřízení se to naučili tolerovat.

Poprvé jste byl v Afghánistánu v roce 2007, následně ve zmíněném roce 2009 a pak i na přelomu let 2010–2011. Dohromady jste na misi strávil 18 měsíců. Jak se měnily vaše úkoly?

V roce 2007 jsem byl na severovýchodě země, v provincii Badachšán, působili jsme v rámci německého rekonstrukčního týmu, který tam přišel hned po válce napravit škody po ničivém konfliktu. Oni stavěli silnice, budovali nemocnice, zařizovali humanitární podporu. Naše jednotka tam působila jako ochránce rekonstrukčních týmů. V roce 2009 jsme byli v provincii Lógar, kde už působila česká jednotka s českými experty například na zemědělství či stavebnictví. Já jsem působil v rámci průzkumného odřadu, který měl na starosti ochranu civilních expertů a průzkum prostoru nasazení českého PRT.

‚Jako když zemře člen rodiny‘

Při vaší poslední misi v Afghánistánu jste plnil úlohu jakéhosi instruktora. Jaké jste měl úkoly?

Cvičit afghánskou armádu. Já jsem byl součástí šestičlenného poradního týmu, kde jsme měli na starosti bojovou jednotku sta Afghánců v provincii Vardak, která z hlediska povstaleckých útoků a potenciálního nebezpečí patřila v zemi mezi ty nejhorší. Několikrát jsme se dostali do kontaktu s nepřítelem, pár našich afghánských spolubojovníků padlo v boji. První tři měsíce jsme Afghánce cvičili v základních taktických bojových dovednostech. Jak se mají chovat, když se ocitnou v palbě, měli jsme zdravotní přípravu, učili jsme je řídit auta, ovládat zbraně. Myslím si, že ve výcvikových misích je naše armáda opravdu skvělá, díky přístupu k afghánským vojákům jsme s nimi navázali opravdu nadstandardní vztahy i na úrovni přátelství. Častokrát se přistihnu jak vzpomínám a říkám si, jaký je asi jejich osud.

Ten druhý život, rozhovory

Zažil jste sám nějaké útoky?

Ano, nebezpečná byla zejména poslední mise ve Vardaku, kdy ke kontaktům s nepřítelem docházelo pravidelně. Díky dobrému výcviku a štěstí se naštěstí nikomu z mého poradního týmu nic nestalo. I já jsem měl štěstí, že jsem se nikdy vážně nezranil. Párkrát jsem se potloukl, třeba při špatném seskoku v noci na padáku, ale to k obtížnému výcviku patří.

V létě roku 2014 došlo v afghánském Bagrámu k sebevražednému útoku, při kterém zahynuli čtyři výsadkáři z Chrudimi.

Ano, byli to moji nejbližší přátelé. Všichni z mé bojové jednotky. Jeden z mrtvých byl kluk, který spal vedle mě na všech cvičeních a misích, seděl vedle mě v autě a byl jako můj starší brácha. Když poznáte člověka při takových situacích, při takových příležitostech, to je, jako když zemře člen rodiny. V té době jsem již pracoval na štábu praporu, už jsem nebyl člen bojové jednotky, takže jsem na misi nakonec nejel, i když jsem původně měl.

Pokud byste se nestal součástí štábu praporu, pak byste byl s nimi v autě?

Možná ano. Mluvili jsme o tom i s manželkou, jak málo stačilo, a už jsem tu možná nebyl. Ale to jsou kdyby. Na druhou stranu za dobu, co jsem v armádě, bylo v zahraničních misích zabito 10 až 12 vojáků. Kolik lidí přitom zahyne o tomto víkendu na silnicích? Možná podobné množství. Takhle to nemůžeme srovnávat.

Vždycky se vám chtělo odjet na takovou dobu pryč?

Sloužím u jednotky, kde je taková akce považována za profesní čest. Kdybych měl zdravotní či rodinné problémy, pak by to byla jiná, ale já jsem byl zdravý a bezdětný. Což už dnes neplatí, těžce budete vysvětlovat pětiletému synovi, že pojedu na půl roku pryč. Samozřejmě, když ten rozkaz přijde, splním ho.

Řeklo se v deset, po půl hodině přišel velitel

Jaký je váš nejsilnější zážitek z misí?

Určitě setkání s místními vojáky, které jsme cvičili. Těžko se to vysvětluje, je to třeba zažít. Mě pořád překvapovali. Třeba se řeklo, že se sejdeme v deset. Tak v půl jedenácté se přišel podívat velitel, v jedenáct pomalu přicházeli ostatní. Velitel toho, co přišel druhý, zmlátil, aby ukázal svou sílu. Z třicetičlenné patroly jich nakonec přišlo dvacet, zbytek měl hlad a šel se najíst, další se šli pomodlit. Pro náš neuvěřitelné. Ale jinak jsou skvělí, bezprostřední. Také je tam běžné, že chlapi, kteří k sobě chovají úctu, spolu chodí za ruku nebo se při povídání drží za ruce a dívají se do očí. Úplně mě dostalo, že když jsme se loučili, tak nás nechtěli pustit, plakali, drželi nás v náručí. Do dneška sleduji Facebook afghánské armády, když se objeví nějaká fotka, tak se dívám, jestli tam někoho neznám.

Jaká je tam úroveň života?

Ještě v dobách Tálibánu byl Afghánistán téměř na úrovni středověku, v posledních 20 letech tam zažívají veškerý boom moderní technologie, jako internet, mobilní telefony či televize. Zejména na vesnicích je ten rozdíl obrovský, dům, který nemá splachovací záchod a pro vodu se chodí k potoku, musí mít generátor a satelit pro televizi. To jsou kontrasty, které mně nepřestávaly nikdy udivovat. Kdo si tady stěžuje, měl by žít pár měsíců v nějaké horské vesnici, aby si vážil našeho pohodlí. Nicméně Afghánistán je nádherný.

Ten druhý život

Jak se změnil způsob a četnost komunikace s rodinou?

V tom jsou veliké posuny. Technika pokročila neuvěřitelně. V roce 2007 jsme ještě neměli volný přístup k internetovému připojení, museli jsme si kupovat kartičku za 20 eur. Ještě jsem neměl ani notebook. Existovala nějaká linka se spojovatelkou, která zavolala manželce na telefon a spojila nás. Na to spojení se čekalo asi pět minut, někdy se ho nepodařilo navázat. Pak nás po deseti minutách přerušili, protože jsme spolu mluvili moc dlouho a další vojáci čekali ve frontě. Když se vše podařilo, mohli jste skoro slavit. V Bagrámu jsou dnes přístupné internetové kavárny, kterým zaplatíte měsíční paušál, a můžete třeba skypovat, jak potřebujete. Mimochodem, afghánská vojenská základna NATO v Bagrámu je jako malé město a je zde k dispozici pizzerie či kavárna.

Čeští vojáci? Umí všechno zařídit

Jaké jsou dobré vlastnosti českého vojáka?

Zažil jsem stovky případů, kdy jsme ukázali, že umíme skvěle improvizovat. Umíme si poradit, i co se týká zručnosti. Na rozdíl od Američanů nemáme ani náhodou takovou finanční podporu, ale všechno si umíme zařídit. Naprosto výborní jsme v komunikaci a při jednání s místními obyvateli. Hůře jsme na tom například s cizími jazyky, i když tam jsme už udělali velký pokrok.

Jak jste na tom vy?

Já se domluvím anglicky, měl jsem základy z gymnázia. Samozřejmě v tomto pomáhají zahraniční mise a vojenská cvičení. Já navíc teď absolvuji tříměsíční intenzivní kurz angličtiny.

Nastoupil jste do armády před dvanácti lety a přímo k 43. výsadkovému pluku z Chrudimi. Co vás k tomu vedlo?

Vystudoval jsem gymnázium v Přelouči a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Na vysokou jsem se nedostal. O armádu jsem v té době nejevil větší zájem. Aktivně jsem sportoval, závodně jsem jezdil na horských kolech, hrál jsem prvoligový basketbal. Při odvodu jsem řekl, že si chci co nejrychleji odbýt základní vojenskou službu, abych měl splněno a mohl se zajímat o nějaké hezké místo, protože mě nikde nechtěli vzít právě kvůli tomu, že jsem měl před vojnou. To se psal rok 2001.

Po vojně jsem asi čtyři roky prodával autodíly, což byla práce dobře placená, ale nebavila mě. Pak jsem začal sledovat, jak se skládá profesionální armáda, což se mi zalíbilo, a chtěl jsem se stát její součástí.

Pomohl výcvik i jinak než po fyzické stránce?

Zhubl jsem, ale hlavně zesílil. Nemyslím jen na těle, ale hlavně mentálně. Čím jsou ty útrapy větší, tím lépe se s nimi srovnáváte. Když přespíte poprvé v minus deseti, tak to sice dáte, ale je to pro vás náročné. Když takhle strávíte deset nocí, už to zvládáte o dost lépe, a když potom přespáváte v minus pěti, tak vám to ani nepřijde divné. A takhle je to se vším.

U nás, řadových bojovníků, byl každý den během počátečního výcviku hodně podobný. Velitel si vzal stejně jako my plnou polní, měl na zádech třeba dvacet kilo a v kanadách s námi běžel i pětadvacet kilometrů. Program byl dost podobný. Ráno jsme měli například dvě hodiny klasický tělocvik, pak jsme měli výsadkovou přípravu. Správně se naučit sbalit padák je důležitá věc. Učili jsme se postarat o auto, o zbraně, například rozebrat minomet. Veškerou činnost musí mít voják zautomatizovanou, aby si v reálné situaci uměl poradit a nepřemýšlel nad tím, co má dělat. Další výcvik se týká taktické přípravy  – spojovací, zdravotní, topografické – či sebeobrany musado. Je toho moc, co se musí mladý voják naučit.

Výcvik mi hodně pomohl, zejména v dalších letech. Protože už v roce 2007 jsem dostal nabídku zúčastnit se své první mise v Afghánistánu, kde jsem byl tehdy nejmladší.

Měl jste jako nejmladší nějaké speciální týmové úkoly?

Určitě to nebylo tak, že by mě někdo šikanoval, ale je to stejné jako všude. V továrně musí ten nejmladší také zametat dílnu. Prostě děláte ty méně populární práce, ale když je třeba, tak je s vámi dělá i kolega, který slouží 15 let. S tím nikdo nemá problém.

Když jsem neměl výcvik, tak jsem spal

Vyhovoval vám ten počáteční vojenský dril? Nebyla to po letech pro inteligentního člověka nuda?

Možná by byla pro toho, kdo nepostupuje ve vojenské hierarchii, kdo zůstává na své pozici. Ale když srovnám sebe a svůj prapor za posledních 12 let, tak ten posun je obrovský. I díky misím, kde jsme načerpali profesní zkušenost, kterou bychom jinde nezískali.

Pieta za padlé vojáky.

Zažil jste tehdy šikanu?

Nezažil v tom smyslu, jak ji vnímá naše generace. Určitě mě nikdo netloukl, nevyhazoval ve skříňce z okna. Ale na vojně jsem svému mazákovi, který mimochodem právě vylezl z kriminálu, nosil cigarety.

Já jsem pak měl už jako profík v přijímači velitele, který měl 25 let odsloužených u výsadkových jednotek a prošel válkou v Perském zálivu. Bylo mu 45 a absolvoval s námi celý výcvik. Vynikající voják. Byl a stále je neuvěřitelně drsný chlap. Hned od začátku nám dal tak zabrat, že jsem na nic jiného nemyslel, a když jsem neměl výcvik, tak jsem spal. V pět odpoledne jsem se domotal domů, snědl jsem osm vajíček, abych se dal do kupy, a usnul jsem. Ráno se to opakovalo znovu. Čtyři roky po přijímači jsem sloužil v jeho jednotce. Mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Dnes dělá instruktora kurzu Commandos, který se pro vojáky organizuje ve Vyškově. Je to nesmírně tvrdý a prestižní kurz. Vojáci, kteří ho dokončí, jsou připraveni po fyzické, psychické i taktické stránce na všechno. To jsou stoprocentní vojáci.

Nemáte v plánu ho absolvovat?

Ne. Absolvují jej většinou lidi, kteří jsou předurčeni pro velitelské funkce. A to já nejsem. Již pět let mám na štábu jiné úkoly, než jsem měl v bojové jednotce.

Jaké?

Zjednodušeně řečeno fungujeme jako poradní sbor velitele a jako podpora při jeho rozhodování. Já osobně mám na starosti podporu plánování. Využívám toho, co jsem se naučil na misích, baví mě to, znám potřeby kluků v jednotce a snažím se jim vyhovět. Dostal jsem nabídku, která byla spojená s vyšší hodností. Chtěl jsem se uklidnit, protože jsme také čekali rodinu. V tu dobu jsem měl sedm let odsloužených v bojové jednotce, za sebou tři mise. Zhruba každý rok a půl jsem byl v Afghánistánu.

Je to vysoké tempo?

Velmi vysoké. Bylo toho najednou dost. Třeba jsem přijel v sobotu večer ze cvičení, vybalil jsem si batoh a nestihl jsem si ani vyprat oblečení, protože v neděli jsem odjížděl na další cvičení. To není dobré. Ani pro vojáka, který si potřebuje odpočinout, ani pro jeho rodinu.

Jak to snášela manželka?

Seznámili jsme se již před mým vstupem do armády. Prodává autodíly, jako kdysi já. I to byl důvod, proč jsem opustil své původní zaměstnání. Být spolu doma i v práci 24 hodin denně není dobré. K mému vstupu do armády neměla připomínky, nikdy mi to nevymlouvala. Samozřejmě jí vadily mise a cvičení, dlouhodobé odloučení, ale prý si zvykla. Nejhorší pro ni byly ty dny po návratu, kdy najela na určitý režim a najednou bylo zase vše jinak a museli jsme si na sebe zvykat. Ale to říkají i manželky ostatních vojáků.

  • 3Diskuse


Pavel Pechoušek

Autor

Pavel PechoušekPavel.pechousek@email.czČlánky