Příšerným způsobem nás buzerovali, každý příslušník nás legitimoval, vzpomíná matka na normalizaci

Listopad 1989 tak pro ni byl velmi radostný. „Cítila jsem obrovskou úlevu hlavně v tom, že mé dítě bude vyrůstat svobodně,“ líčí. Představovala si, že syna nikdo nebude nutit chodit do pionýra. „Nebo že ve školce nebude muset poslouchat pohádky, jak ‚Lenin dostal rybu‘. Ale že bych si malovala konkrétní budoucnost, to ne. Jen jsem věděla, že bude moci být čímkoli, o co projeví zájem,“ dodává.

Svobodu vyhlíželi a podle ní přišla. „Ne že bych pak neměla výhrady k politickému vývoji, ale každý smí říkat, co chce, a když se tady někomu nelíbí, může svobodně odejít. Nehrozí mu žádné postihy jako uvěznění či vydírání, má-li odlišný politický názor.“

Těsně po sametové revoluci se podle ní vůbec nevědělo, jak se situace vyvine. „Nikdo netušil, jestli přijdou milicionáři, nebo ne,“ líčí. Manžel paní Svobodové každý den navštěvoval manifestace na Václavském náměstí, jí to kvůli těhotenství nechtěl povolit. „Ale šla jsem na demonstraci 25. listopadu na Letenskou pláň. Stoupli jsme si na konec davu, tehdy byla šílená zima,“ vypráví. Když pak vyhlásili generální stávku, nakladatelství nedoporučilo těhotným se jí zúčastnit. „Z bezpečnostních důvodů nám to rozmluvili a shromáždili nás spolu s důchodci v podnikovém klubu, kde jsme debatovali,“ směje se při vzpomínce.

Protest na Letné kolegyně z účtárny pohoršeně komentovaly, „že dav posílal (prezidenta Gustáva) Husáka někam,“ líčí Jarmila Svobodová. Ptala se jich, co jim na tom vadí. „‚Vždyť je to prezident!‘ opáčily. Reagovala jsem, že dle mě je to zločinec. Na to ale neslyšely, to mě velmi překvapilo,“ krčí rameny. „Viděly jsme to každá jinak. Ony zase nerozuměly tomu, že denně nevařím teplou večeři a že ji můj muž nikdy nevyžadoval,“ vypráví. O tom, co si kdo myslí, se prý veřejně nerozmlouvalo. „Bavili jsme se jen mezi přáteli. Navíc můj strýc Miloš Hájek byl disident a svého času i mluvčí Charty 77, takže jsem se naučila mlčet.“

Jarmila Svobodová se synem Danielem v devadesátých letech.

Během listopadu, prosince a ledna události nabraly rychlý spád. „17. listopadu byli studenti zmlácení na Národní třídě a 1. ledna už byl prezidentem Václav Havel, přitom ještě pár měsíců zpátky jej věznili. Byl to velký zlom.“ Vzpomíná, že kolegyně v práci ještě na podzim neměly příliš povědomí o tom, kdo Václav Havel je, mnoho lidí jej prý tehdy ještě neznalo. „Moje maminka byla knižní redaktorka, otec dříve vedl časopisy v nakladatelství Orbis, kulturní prostředí, v němž jsem vyrostla, udělalo své. Kdo je Václav Havel jsem asi věděla od nich,“ přemítá Jarmila Svobodová.

Ostrůvek socialismu

Když se ohlédne zpět do normalizace, první, co se jí bez klišé vybaví, je nesvoboda. „9. listopadu 1989 padla berlínská zeď a u nás se pořád nic nedělo. Měla jsem pocit, že už zůstaneme jako skanzen, ostrůvek socialismu.“ Vzpomíná, jak manžel zamlada nosil dlouhé vlasy, což už tehdy vzbuzovalo pozornost. „Příšerným způsobem nás buzerovali. Každý příslušník Sboru národní bezpečnosti nás na ulici legitimoval. Byť jsme nic neprovedli, stejně člověk pociťoval strach, už jen když se po Praze pohyboval. A to jsme nebyli žádní disidenti, ale obyčejní lidé,“ líčí Jarmila atmosféru normalizačních dní. 

„Pocit svobody a slušnost jsou pro mě v životě nejdůležitější. Ani mi tak nevadilo, že nejsou banány, ačkoli jsme běhali po Praze a sháněli třeba toaletní papír. Ale strach, ten mi vadil moc. Myslím si, že lidé necinkali klíči ani tak kvůli svobodě, jako spíš kvůli zboží, jež bylo k mání na Západě. Hnaly je iluze. A i kvůli tomu nastala po letech jistá deziluze,“ soudí.

Jsem pragmatik, neplakala jsem

Bydleli a dodnes obývají Jarmilin rodný dům. Porod syna Daniela v březnu 1990 neproběhl bez komplikací, „ale když jsem pak ležela na pokoji, byl to nejšťastnější okamžik života,“ vypráví. Deset let trvalo, než otěhotněla, zároveň si však uměla představit život bez dítěte. „Rozhodně bych nešla do adopce či pěstounské péče. Nemám na to povahu,“ popisuje, co prožívala během osmdesátých let. Kvůli vytouženému dítěti bylo ve hře i umělé oplodnění, k němuž nakonec nedošlo, a navštívila také léčitele. „Chodila jsem k paní, která otěhotněla díky cvičení sestry Ludmily Mojžíšové, jež léčila neplodnost metodou narovnávání páteře, a naučila se to od ní. Zřídila si na to živnost. Pro mě to tehdy bylo jako zjevení. Čert ví, čím to bylo, ale nakonec se mi otěhotnět podařilo,“ vzpomíná na rok 1988.

Devadesátá léta a společný život

Na rodičovské pečovala o syna i o svou babičku. Před tím si našetřila 20 tisíc korun, plat na tehdejší dobu měla solidní – i s prémiemi brala zhruba 3800 korun. Záhy však prozřela, když peníze mizely rychleji, než předpokládala. Navíc krátce po revoluci přišel její manžel ze dne na den o práci údržbáře v jednom ze socialistických podniků, který převzal katolický seminář. „Ale je šikovný, rychle našel nové zaměstnání v počítačové firmě. Chápu, že řadě lidí dnes mohou chybět jistoty socialismu, tehdy věděli, že neskončí pod mostem a bude o ně postaráno. Já se však vždy uměla postarat sama o sebe, takže mě tento sentiment netrápí.“

Po rodičovské se už zaměstnat nenechala a zřídila si živnost. „Tehdy chtěl každý podnikat a všichni potřebovali účetní. Málokdo totiž účetnictví rozuměl,“ popisuje raná devadesátá léta, jež se nesla ve znamení nových začátků.

Jarmila i její choť prošli v minulých letech těžkým onemocněním a dál se potýkají se zdravotními omezeními. Syn Daniel s nimi žije ve společné domácnosti a s paní Svobodovou spolupracuje. „Myslím, že jej brzy budeme potřebovat více než dosud. Spoléháme na něj. Daniel není případ ‚mamahotelu‘, že by nic nedělal. Ale přála bych si, abych byla samostatná a nebyla na něm v budoucnu závislá,“ usmívá se.

Vadí mi, kam se vyšplhaly ceny bydlení „Politická vzdělanost a finanční gramotnost by se měla učit už na základních školách. Mladí pak nejsou schopní nakládat se svými vlastními financemi,“ míní devětadvacetiletý syn Jarmily Svobodové Daniel Svoboda. Daniel Svoboda. Co dnes oceňujete na svobodné demokratické společnosti? Nezažil jsem dřívější režim a nemám tak srovnání. Většinu svobod de facto nevyužívám, protože například necestuji. Ale můžu, a to je to nejdůležitější. Když se rozhodnu jet kolem světa, jediné, co mě bude omezovat, jsou finance a to, jestli dostanu víza. Můžu dělat jakoukoliv práci a můžu i nepracovat, pokud se rozhodnu. Na druhou stranu nejsem tak zajištěný od státu, nemám jistotu práce nebo bydlení. Jako nevýhodu kapitalismu vnímám to, kam až se ve velkých městech vyšplhala cena bydlení. Člověk si dnes nemůže koupit byt, pokud není opravdu bohatý nebo se nechce zadlužit na padesát let. Co z tohoto fungování společnosti vyplývá? Plyne z toho nejistota, že většina lidí nerozumí ekonomice a politice. A nechá se tak přesvědčit hloupými a prázdnými slovy politiků. Lidé si nečtou politické programy stran. Proč tomuto populismu společnost podléhá? Příčinu vidím ve vzdělání, na školách se tomu příliš nevěnuje. Na střední škole jsem speciální předmět měl, ale politická vzdělanost a finanční gramotnost by se měla učit už na základních školách. Mladí pak nejsou schopní nakládat se svými vlastními financemi a neví, jak a koho volit, protože slyší na slogany nebo jdou za většinou. Čím se dnes živíte? Spolupracuji s mamkou, živím se účetnictvím. Po absolvování gymnázia jsem nevěděl, co dělat. Šel jsem tehdy do Písku na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka studovat produkci. Tam jsem vydržel rok, než jsem zjistil, že by mě v České republice nebavilo dělat produkčního. Ani jsem nepřemýšlel o tom, že bych odešel do zahraničí. Nakonec jsme se s mámou vzájemně dohodli, že budeme pracovat spolu, protože jsem jí už dříve vypomáhal. Teď spíše spolupracuje ona se mnou. Máte už vlastní rodinu? Ne a zatím ji ani neplánuji. Doposud jsem nikoho, kdo by mi vyhovoval nepotkal. Umím si představit, že bych bydlel například s kamarádem a dělil se o náklady. Ale o rodině zatím nijak zvlášť nepřemýšlím. Bydlím v rodinném domě společně s rodiči, rozumíme si, nemáme mezi sebou generační střety. I z hlediska finanční stránky je to výhodnější. A rodičům, kteří dlouhodobě prochází onkologickým onemocněním, pomáhám. Dostáváme do fáze, kdy jsme spíše spolubydlící než rodina. Ale máma to tak nevidí. Co je pro vás v životě nejdůležitější? Teď je to určitě zdraví. Když jej člověk nemá, vše ostatní je mu k ničemu. Můžu být milionář, ale když jsem připoutaný k posteli, život si moc neužiji.