20. května 2018 6:57 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Lidé si obvykle myslí, že vidíme tmu. My ale nevidíme nic, říká nevidomá

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Alena Terezie Vítek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alena Terezie Vítek | foto: Kryštof Peterka.

Praha Pětatřicetileté nevidomé Aleně „spálil“ po narození oční sítnici nadbytečný kyslík v inkubátoru, v šestnácti letech přišla o zrak úplně. I přes svůj handicap Alena Terezie Vítek moderovala po boku Michala Horáčka, stala se nadšenou kavárnicí a schopnou canisterapeutkou. Pomohla také vdechnout život novému sociálnímu startupu Návštěvy POTMĚ, který zaměstnává nevidomé a pomáhá seniorům v boji se samotou.

Lidovky.cz: Jak byste popsala život ve tmě?
Ona je tma a tma. Lidé si totiž obvykle myslí, že nevidomí vidí tmu, ale my nevidíme nic. Jako když si představíte, že nemáte levou ruku a chcete s ní zavřít dveře. Mozek nedává oku povel „podívej se“, takže neexistuje nic. Není to tma taková, jak ji znají vidící.

Lidovky.cz: Jak jste přišla o zrak?
Já jsem se narodila v polovině sedmého měsíce, a tak jsem musela být v inkubátoru, kde mi přemíra kyslíku spálila sítnici. Dříve se tohle stávalo hodně, dnes už jsou technologie na jiné úrovni, takže se s tím naštěstí nesetkáte. Do šestnácti let jsem viděla částečně obrysy, základní barvy a světlo, učila jsem se i písmena. Potom ale přišel šedý a zelený zákal, který jsem se snažila vyléčit, nicméně mi způsoboval tak silné migrény, že jsem o oči nakonec přišla. Dostala jsem protézy a dlouho se za slepotu styděla, než jsem pochopila, že to není o bílé holi, ale o člověku. Dnes vidím už jen srdcem a vím, že tak je to lepší.

Lidovky.cz: Nosíte piercing v bradě. Proč jste podstoupila tak bolestivý estetický zákrok, aniž byste se na výsledek mohla podívat?
Moje kamarádka měla piercing v bradě a mně se to zkrátka hrozně líbilo na představu i na ohmat, a tak jsem se jednou rozhodla, že si také nechám propíchnout bradu. I přesto, že se to spoustě lidem nelíbí, já jsem na sebe pyšná a dodává mi to sebevědomí. Stejně tak mi dodává sebevědomí to, že si barvím vlasy, snažím se hezky oblékat a celkově o sebe dbát. Protože vzezření je jedna z věcí, která nás přibližuje vidící veřejnosti. Zároveň se snažím používat i obyčejná gesta, kterými lidé řeč běžně doprovází. Nevidomí totiž automaticky žádná gesta nedělají, nejsou pro ně přirozená.

Lidovky.cz: Pociťujete jako nevidomá komplikovanou situaci se zaměstnáváním handicapovaných na trhu práce?
Já mohu osobně říci, že jsem nikdy se zaměstnáním problémy neměla. Po studiu na konzervatoři jsem odešla pracovat do telemarketingové společnosti, kam jsem se dostala na popud svého kamaráda. Přestože to pro mě nebyla srdcová záležitost, jednalo se o mou první pracovní zkušenost. Dva roky jsem následně pracovala v Pestré společnosti jako PR manažerka. Po různých eskapádách a návratu do předchozího zaměstnání jsem nakonec v roce 2005 zakotvila ve Světlušce.

Lidovky.cz: Co vše jste ve Světlušce za 13 let stihla?
Můj první projekt byl koncert pro Světlušku v roce 2005, který jsem pomáhala moderovat společně s Michalem Horáčkem. Po tomto koncertu jsem spolumoderovala i další a v roce 2006 jsem se stala součástí projektu Kavárna POTMĚ. O rok později jsem pomáhala se Sbírkou pro Světlušku a od roku 2013 funguji jako odborník na rozvoj komunikace.

Lidovky.cz: Který z projektů vás bavil nejvíce?
Vzhledem k tomu, že jsem kavárnice už třináctým rokem, je Kavárna POTMĚ jednoznačně moje srdcovka. Je to skvělý projekt nejen proto, že poskytuje nevidomým pracovní příležitost, ale také proto, že se v něm obrací role. Zákazník se musí spolehnout na nás a věřit, že ho neopaříme, nezraníme a bezpečně usadíme. Zároveň člověk, který posléze z kavárny vyjde ven, ví, jak k nám přistupovat a že jsme úplně normální lidi.

Lidovky.cz: I díky vám odstartoval nový startup Návštěvy POTMĚ. Co bylo prvním impulsem k jeho vzniku?
Já už se dlouho zabývám canisterapií a jednoho dne jsem byla oslovena se žádostí, že se hledá canisterapeut ke starší paní, která dříve mívala pejsky, ale teď už si nové pořídit nemůže. Takhle jsem se seznámila se svojí první klientkou a z jedné návštěvy se vyklubalo pravidelné docházení, které trvá už čtyři roky. Díky ní se upevnil můj vztah k seniorům a její těžký životní příběh mě inspiroval k tomu, abych si udělala pořádek sama v sobě.

Lidovky.cz: Jaká byla další cesta Návštěv POTMĚ?
Jednoho dne jsem v Českém rozhlasu potkala Petru, která tehdy nastoupila za projekt Rok jinak a dále nám pomáhala spolupracovat na Světlušce. Na společné akci jsme se daly do řeči a Petra mi říkala o své babičce, která umí spoustu jazyků, ale nikdo je s ní neprocvičuje. Zároveň se mi přiznala, že babičku nenavštěvuje tak často, jak by si sama přála. Já jsem jí naopak říkala o své klientce, a tak jsme přišly na myšlenku Návštěv POTMĚ. Nyní už máme v týmu pět nevidomých, kteří pravidelně dochází za seniory a tráví s nimi čas a oblíbené aktivity.

Lidovky.cz: Co konkrétně se seniory děláte?
Já mám praxi z jednoho domu sociálních služeb, kde jsem nikdy dopředu neplánovala, co budu s lidmi dělat. Jedna paní, bývalá modelka, si například hrozně ráda zkoušela šaty a měla pocit, že je princezna. Takže jsem posbírala všechny svoje šaty a zkoušelo se. Ani teď předem neplánuju, vždycky záleží na konkrétním člověku. Můžeme třeba hrát hry, číst knihy, zazpívat si, zahrát si, můžu přivést pejska. Taky se může stát, že budeme jenom sedět a mlčet, protože najít vztah k tomu druhému trvá dlouho a mlčet ve dvou je jiné, než mlčet sám.

Lidovky.cz: Jaký je váš největší sen?
Já bych si moc přála, aby se Návštěvám dařilo. Nejen proto, že jsme to my, ale i proto, že je to obrovská příležitost pro budoucí nevidomé kolegy, kteří mají problémy se zaměstnáním. Zároveň si díky nám i lidé, kterým pomáháme, mohou uvědomit, že v těžkých chvílích na to nejsou sami. Samozřejmě mám i osobní sny, ráda bych se více věnovala hudbě, znovu si zazpívala s filharmonií, absolvovala psychologický výcvik nebo se vrátila zpátky na vysokou.

apeAlena Pecháčková
  • 2Diskuse