Luděk Munzar, rváč se životem i rebel s pevnou vůlí a intelektem

,Po takových lidech zůstane díra’. Na Munzara vzpomíná Hřebejk a Bočan

Luděk Munzar se s divadlem rozloučil předčasně, společně se svou ženou Janou Hlaváčovou demonstrativně odešli z Národního divadla hned po listopadových změnách, v roce 1990. Nevyhovoval jim nový šéf činohry Ivan Rajmont a jeho představy o směřování souboru, ve společném odchodu bylo hodně hořkosti. Bylo to zbytečné nedorozumění, Rajmont do své funkce určitě nepřišel proto, aby se zbavoval takových hráčů, jako byli Munzar s Hlaváčovou, kteří coby vyzrálí charakterní herci významně ovlivňovali styl činohry v sedmdesátých a osmdesátých letech. Luděk Munzar po odchodu z Národního už divadlo hrát nechtěl, točil hlavně pro televizi, kromě inscenací byl i průvodcem v televizních cyklech o památných stromech nebo pramenech řek. Jinak se ale před veřejností uzavřel, odmítal rozhovory.

Před osmi lety ho Robert Tamchyna přesvědčil, aby vystoupil ve Viole v pořadu ke stému výročí narození Františka Hrubína. Nakonec Munzar po dlouhé době souhlasil i s rozhovorem pro Lidové noviny s tím, že se bude týkat pouze Hrubína, který byl i přes velký věkový rozdíl jeho blízkým přítelem. Seznámili se při uvedení básníkovy hry Srpnová neděle na první scéně v roce 1958, inscenaci režíroval Otomar Krejča. Munzar hrál Jirku, který je ve hře zosobněním mládí, zde v konfliktu s konformitou středního věku, postavu si zopakoval i ve Vávrově filmovém přepisu. „Já byl pořád ještě kluk z venkova, i když jsem strávil čtyři roky na DAMU. Ve dvaapadesátém roce jsem odešel z domova a tady jsem poprvé v životě viděl živého básníka. Neměl jsem představu, jak má vypadat. Tady najednou seděl sympatický pán, dlouhý, skromný, tichý. Krejča zase naopak sršel ironií. A já byl pořád kluk a na psychologično byl mladej,“ vzpomínal na první setkání.

Herec a básník se brzo spřátelili: „Pořád jsme debatovali, dlouhá odpoledne jsme proleželi na zahradě v Lešanech. (...) Byl starší o 23 let, ale ten rozdíl se smazával, spolu jsme oba byli jako kluci. Měli jsme společné zážitky, svět jeho dětství a mládí nebyl pro mě vzdálený, on pamatoval první světovou válku, kterou já znal jenom z vyprávění od tatínka a od sousedů, a to zase bylo moje krásný dětství, když se sešli ti chlapi a vykládali. A o tomhle všem jsme mluvili, o soudržnosti lidí na vesnici, o tom, co to je venkovský pohřeb. A přesto, že byl o tolik let starší, tak přesně znal mé pocity.“

Luděk Munzar nakonec nemluvil jen o Hrubínovi, ale rozpovídal se i o Národním divadle a práci s Otomarem Krejčou, o šedesátých letech, jež si tak rádi idealizujeme, ale jež měla svůj rub, zvlášť v uměleckém snažení. Vzpomínal i na léta normalizace, na dobu, kdy byl ředitelem Národního divadla ukázkový kariérista Přemysl Kočí, ale nepřál si své názory zveřejnit. Nebyl z těch, kteří musí se vším „na krám“. V roce 2011 obdržel Thálii za celoživotní mistrovství apřece jenom trochu vystoupil ze své dobrovolné izolace. V rozhovoru pro Katolický týdeník na dotaz, proč nepodepsal antichartu, lakonicky řekl: „Komunisti udělali antichartu a já ji nepodepsal, ale nikde jsem o tom nemluvil. To je celé.“ A přiznal, že se klepal strachy, ale nemohl tam jít…

Výrazný typ, který dokázal ztvárnit složitou psychologii

Luděk Munzar pocházel zjižních Čech, z Nové Včelnice. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové a za studií hrál ochotnické divadlo a rozhodl se, že se pokusí o přijetí na DAMU, již absolvoval v roce 1956. První angažmá získal v mladoboleslavském divadle, ale pobyl tam jen sezonu, od té další si ho přitáhlo Národní divadlo, kde strávil 33 let. Munzar byl výrazný typ, ani jako mladý nehrál milovníky, spíš mu seděli nesentimentální hrdinové, rebelové a rváči se životem, zdá se, že takové vlastnosti měl i on sám. Nezapomenutelný je samozřejmě jeho skvělý Merkucio plný zaťatého vzdoru v Krejčově slavné inscenaci Romea a Julie. Spolupráce s Krejčou pro Munzara byla důležitá, po Srpnové neděli hrál Švandu ve Strakonickém dudákovi (1958), v Topolově Jejich dnu Pavla (1959 – alternoval s Janem Třískou), Mirka v Křišťálové noci (1960).

Munzar brzo přesvědčil o své schopnosti hrát vnitřně silné postavy s pevnou vůlí a intelektem, později je obohatil i sarkastickým nadhledem, zábavným cynismem. Složitou psychologii dokázal ztvárnit střídmě, až s jistou zdrženlivostí, a o to víc vyznělo vnitřní napětí postavy, takový byl třeba jeho titulní hrdina v televizním přepisu Falladovy prózy Ubohý pan Kufalt (režie František Filip 1981). Uměl najít uvěřitelné vyjádření i pro rozporuplné, psychicky narušené figury, jako byl třeba Arturo Ui v Pleskotově režii Brechtova Zadržitelného vzestupu Arthura Uie (1978). Kromě zmíněných režisérů se Munzar setkal i s Alfrédem Radokem, hrál v jeho Komikovi, a také s Miroslavem Macháčkem, v jeho pozoruhodné inscenaci Dürrenmattových Novokřtěnců, která vznikla v dramatickém roce 1968 adobu také odrážela, vytvořil postavu císaře Karla V. A ve slavných Macháčkových Furiantech si zahrál vysloužilce Bláhu.

Velkou devizou Luďka Munzara byla i jevištní mluva, kultivovaný přednes, pravidelně spolupracoval s Českým rozhlasem a poezie ho také, jak již bylo řečeno, přivedla znovu na jeviště ve Viole. Také jeho filmografie je bohatá, točil s významnými režiséry, například s Alfrédem Radokem film Dědeček automobil (mechanik Frantík), s Karlem Kachyňou Kočár do Vídně (Günther), s Jaromilem Jirešem Žert (Pavel) a Lva s bílou hřívou, kde ztvárnil Leoše Janáčka. Hodně točil pro televizi, hrál i v seriálech, popularitu mu přinesla role v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře.