Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mám jen jednu šanci, říká špičkový světový neurochirurg Vladimír Beneš

Lidé

  5:00
PRAHA - Neurochirurg Vladimír Beneš v magazínu Pátek LN o tom, co je na operování mozků návykové, proč si náročné zákroky nechává pro sebe a proč jsou sígři životaschopnější než šprti.

Na sále provádí ty nejsložitější a nejriskantnější zákroky. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Tři nehybní tvorové na mě poulí oči. A já přes sklo na ně. Čekám, až za dveřmi pracovny Vladimíra Beneše skončí porada neurochirurgů a v mezičase pozoruju leguány. Profesor je totiž vášnivý terarista a entomolog a několik ještěrů mu dělá společnost i v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích, kde od roku 1997 vede neurochirurgickou kliniku.

Když se dveře otevřou, stojí přede mnou muž vysoké postavy, pevného stisku ruky a charismatu, které (kromě cigaretového dýmu) vyplňuje prostor do posledního koutku. I proto ho novináři a televizní kamery milují – a já ho podezřívám, že si pozornost publika docela užívá, vždyť i operace mozku rád přirovnává k divadelnímu vystoupení a kdysi dávno si dokonce podával přihlášku na FAMU.

Dnes patří mezi světovou špičku v oboru, čtyři roky byl prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností a na sále provádí ty nejsložitější a nejriskantnější zákroky.

Neurochirurg Vladimír Beneš
Od roku 1997 vede neurochirurgickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice v...

Teď vás můžou vidět diváci České televize v dokumentární sérii Doktoři. S jakými pocity na to koukáte?
Viděl jsem jen dva díly na pracovní projekci, jinak na to nekoukám, není čas. Ale myslím, že je to povedený seriál, má i vysokou sledovanost. Neměl jsem žádnou možnost to korigovat, točilo to několik štábů, do práce jsme si vzájemně nekecali. Na stránkách pořadu je diskuse a jsou tam jenom pozitivní reakce, to jsem v době anonymního internetu fakt nečekal.

Vy si tam hodně děláte legraci ze svých podřízených, je to tak ve skutečnosti?
Ale jo, to se musí. A oni ze mne taky. Lidi se mají bavit. Když se cítí dobře, jde práce líp. U nás na sále hraje muzika, nevadí mi, když se kolem mě kolegové baví a vtipkujou, protože když přijde závažná fáze operace, nevnímám to. Když jsem absolutně soustředěnej, nemám hlad, nechce se mi na záchod, to organismus umí. Naštěstí naše operace netrvají tak dlouho.

Říkáte, že dobrý neurochirurg umí včas zabrzdit. Jak to myslíte?
To je jednoduché. Já naučím opici operovat, to není až takový problém. Ale nikdy ji nenaučím, kdy neoperovat. My operujeme jen v případě, když je pacient ohrožený nebo když ohrožení chceme předejít. Mám v ruce statistiku plus zkušenost, umím posoudit rizika. A umím také ponechat kousek nádoru v nebezpečném místě. Dá se doléčit třeba radiochirurgicky.

Čtyři roky byl prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností

Zažíváte na sále adrenalin?
To ne. Kdybych zažíval adrenalin, bylo by to dobrodružství, neměl bych pevnou půdu pod nohama. A já musím naprosto přesně vědět, co dělám. Adrenalin zažívám, když vidím pacientovy snímky a rozmýšlím, jak přesně tu operaci uděláme. To je jediná fáze, kdy můžu fantazírovat, být kreativní. Podívejte třeba tady (ukazuje snímek z magnetické rezonance). Mladá holka, tumor uložený hluboko v thalamu (součást mezimozku), velmi komplikovaný přístup přes mozková centra, která bych mohl poškodit. Nevím, jak to udělám. Posílal jsem to kolegům do ciziny, přišly stejně rozpačité odpovědi, takže přemýšlím dál. Při zákroku ale už musím jít na jistotu. Operace by měla být nuda. Ta je bezpečná.

A je to nuda?
Samozřejmě není, protože mě to pořád ohromně baví. A to uspokojení potom – jako když sportovec vyhraje mistrovství nebo herec vystřihne perfektní představení.

Anatomicky máte mozek probádaný jako málokdo, ale přemýšlíte někdy o lidské duši?
Ani ne. Můj obor to nedovoluje, je stoprocentně racionální. Duše je efemérní objekt zájmu filozofů, psychologů nebo duchovních, ne můj. Pro mě je rozhodující hmota. Jako duši vnímám živý mozek, protože dokud je mozek živý, je živý i člověk.

Takže si po večerech nečtete Freuda a Junga?
Kdepak, to jsou snadno napadnutelná učení. Navíc to není věda, ale náboženství. Karl Popper definuje náboženství tak, že v něm každý nový poznatek podpoří originální teorii – a to je přesně Freud. Takže ne, tohle mě nikdy nebavilo. Nic tam není podpořené fakty, to jsou pouhé domněnky a teorie.

Co bude podle vás po smrti?
Neznám žádný důkaz, informaci či zprávu, že by něco bylo. A náš koncept ráje a pekla je cosi hrůzostrašného. Ta ubíjející nuda ráje, dřepět na obláčku a poslouchat andělské kůry. Navždy. A peklo s ohni a vroucími kotly je výplodem patologicky krutých a frustrovaných individuí. Něco podobného by přeci normální člověk vymyslet nedokázal. Posmrtný život je to, co tady po nás zbude, naše děti a naše činy: práce, texty a tak dále. Komunisti tomu říkali společenské vědomí, což je ale docela přiléhavý termín. Když teď pustíte Mozarta, na chvíli tady bude s námi, i když je skoro tři sta let mrtvý. Samozřejmě to ale platí i o negativních postavách, jako je Stalin nebo Hitler. I ti jsou ve svých činech přítomni.

Někteří vědci v dokonalosti přírody a vesmíru vidí vyšší řád, třeba astronom Jiří Grygar. Vy jste zapřísáhlý ateista?
Ano, naprosto. A myslím že jste jmenovala jediného věřícího vědce, kterého znám. Věda a víra mi moc dohromady nesedí. Náboženství je podle mě nedostatek poznání. Ale desatero – ve smyslu morálních imperativů – dodržuji víc než lecjaký katolík, který si může zajít do kostela ke zpovědi, odbýt si deset zdrávasů a má vystaráno. Já jsem za své činy zodpovědný, ze mě moje hříchy žádný mesiáš nesňal, s nikým jsem si to nedohodl. Dogmata zcela odmítám, neplyne z nich nic dobrého. Od těch náboženských až po vědecká. A je jedno, zda je velké, či malé, černé, hnědé, rudé či zelené. Té citlivosti na dogmata mne naučil komunismus. Asi jeho jediné pozitivum.

Celý rozhovor s Vladimíre Benešem o vtipkování na operačním sále, vyhazovu ze školy a o tom, že při operaci mozku se nesmí chybovat, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 7. dubna.

V magazínu dále najdete:

  • Rajčata zase budou chutnat! Proč rajčata ztratila svou charakteristickou chuť a jak to chtějí vědci napravit?
  • Rozhovor s Michalem Škapou, výtvarníkem a grafiťákem, o jeho aktuální výstavě.
Autor: