18. července 2019 11:16 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Matador sovětské diplomacie. Leonid Zamjatin zemřel ve věku 97 let

Sloužil Sovětskému svazu. Leonid Zamjatin (vpravo) ve společnosti Leonida... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sloužil Sovětskému svazu. Leonid Zamjatin (vpravo) ve společnosti Leonida... | foto: Reuters

Před pár týdny zemřel ve věku sedmadevadesáti let klasický reprezentant pozdně sovětské diplomacie, bývalý sovětský velvyslanec ve Velké Británii Leonid Zamjatin. Jeho životní pouť je pro diplomatickou službu největší země světa (hlavně v epoše sovětské a pozdně sovětské) natolik příznačná, že alespoň část jeho osudů stojí za připomenutí.

Leonid Mitrofanovič Zamjatin se narodil 9. března 1922 ve Voroněži. O dvaadvacet let později absolvoval na Moskevské vysoké škole letecké (téhož roku vstoupil do řad KSSS) a v roce 1946 úspěšně ukončil studia na Diplomatické akademii ministerstva zahraničí SSSR. Od té doby působil na vysokých, až velmi vysokých postech v sovětské diplomacii. V letech 1970–1978 byl generálním ředitelem oficiální sovětské tiskové agentury TASS – a pozici „nomenklaturnější“ si lze jen těžko představit.

Nervozita ruských diplomatů

Nejzajímavější je patrně závěr jeho diplomatické kariéry: v letech 1986 až 1991 působil jako sovětský velvyslanec ve Spojeném království. Na tomto místě dodejme, že Zamjatin byl členem sovětské delegace v čele s Michailem Gorbačovem, která se koncem roku 1984, tedy pár měsíců před nástupem otce perestrojky k moci, sešla i s tehdejší britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. Předsedkyně britské vlády tehdy jasnozřivě prohlásila, že Gorbačov je „muž, s nímž je dobré mít co do činění“. Leonid Zamjatin byl už tehdy zajisté diametrálně odlišného názoru: perestrojka a glasnosť, které se pro Gorbačova staly základní mantrou druhé poloviny sovětských 80. let, matadora sovětské diplomacie docela jistě neoslovily, což dal jasně najevo tím, že v srpnovém puči Státního výboru pro mimořádné situace v roce 1991 zcela jednoznačně podpořil Gennadije Janajeva a jeho spřežence.

V říjnu téhož roku byl z Londýna odvolán a stal se z něj důchodce – těžko říct, zda „všesvazového významu“, jak se to tenkrát podobným zasloužilcům přiházívalo (tím spíš, že Sovětský svaz se péčí pánů Jelcina, Kravčuka a Šuškeviče neměl dožít ani konce zmíněného roku jedenadevadesátého). Na druhé straně je třeba společně s londýnským The Daily Telegraphem uznat, že v době své britské mise Zamjatin po Británii hodně jezdil a snažil se v zemi „spoluvytvářet příznivější obraz Sovětského svazu“, což zajisté patří k základním povinnostem každého dobrého diplomata.

Leonid Zamjatin bezesporu patřil k té kategorii sovětských diplomatů, již asi nejplastičtěji reprezentoval dlouholetý ministr zahraničí Andrej Gromyko, který si na půdě OSN vysloužil nepříliš lichotivou přezdívku Mister No – a ta zajisté žádné další komentáře nevyžaduje. Ostatně co také sovětské diplomacii a jejímu šéfovi zbývalo při reakcích na hlavně novinářské výpady typu „Proč jste vtáhli do Prahy?“, popřípadě o jedenáct let později „Proč jste vtáhli do Kábulu?“… Na podobné otázky se jakémukoli agresorovi odpovídá opravdu těžko.

Že by to ruská diplomacie od dob Gromykových, a to zejména v Putinově epoše, měla snazší, se rozhodně říct nedá. V jejím čele přitom od roku 2004 stojí celosvětově uznávaný diplomatický profesionál a milovník hudby a poezie Sergej Lavrov – byť i on má za sebou nejedno zaváhání. Za všechna zmiňme alespoň rozhovor s britským resortním kolegou Milibandem ze srpna 2008, kdy mu z úst prý hned několikrát měla uniknout nelichotivá poznámka na adresu tehdejšího gruzínského prezidenta – „fucking Saakašvili“…

Inu, nervozitě současných ruských diplomatů se není co divit – anexe části cizího území, jasné angažmá v donbaském konfliktu (které ruská nejvyšší místa, a tím spíš diplomacie nikdy nepřiznaly), sice smluvně ošetřené, ale přece jen problematické již čtyřleté angažmá v syrském (občanském!) konfliktu, nejnověji kauza Skripalovi i spíše sílící než slábnoucí mezinárodní izolace současného Ruska právě pracovníkům zahraniční služby na elánu a náladě jistě nepřidají…

Komu sloužit?

Jiná věc je, že zpochybňovat profesionalitu a osobní angažmá a zdatnost ruských diplomatů by rozhodně byl omyl. Už historicky se v ruských diplomatických službách objevovaly naprosté intelektuální špičky, jako byli spisovatelé a básníci Alexandr Gribojedov, Konstantin Baťuškov, Fjodor Ťutčev, Alexej Konstantinovič Tolstoj a mnozí další. Současný znalec ruské diplomacie, akademik s plukovnickými nárameníky Vladimir Vinokurov k tomu říká: „Hojnost nadaných a přímo geniálních lidí ve službách ruského ministerstva zahraničí připisuji tomu, že diplomatem se může stát jen všestranně rozvinutá osobnost. Jeho hlavními zbraněmi jsou intelekt, vynalézavost, schopnost najít si ke každému cestičku, odhalit slabé i silné stránky jakéhokoli partnera. Jedinec průměrný, byť kvalitně vzdělaný, na diplomatickém kolbišti úspěchu nedosáhne.“

I pokud by tento výrok byl pravdivý jen zčásti, měli bychom si ho zapamatovat – ruská diplomacie je v zásadě opravdu kvalitní. Jejím hlavním problémem je, komu chce sloužit – zda své zemi a svému národu, anebo Putinovu Kremlu.

OVĚŘENO: Mozek miminka ovlivní těhotenství a první hodina po porodu
OVĚŘENO: Mozek miminka ovlivní těhotenství a první hodina po porodu

Podle lékařky Markéty Kellner, která zkoumá lidský mozek, jsou těhotenství a první okamžiky po porodu zásadními v jeho fungování do budoucna. Co ovlivňují a jak?

Najdete na Lidovky.cz