2. března 2019 5:27 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Město, které se může propadnou do dolů. Je to metafora k současnému dění, říká dramatik

Štěpán Pácl a David Košťák | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Štěpán Pácl a David Košťák | foto: Švandovo divadlo/Michal Hančovský

Něco mezi Maryšou a Kafkou. Taková je hra Hladová země, kterou pro pražské Švandovo divadlo napsal mladý dramatik David Košťák. „Hladová země není příběhem jednotlivce, ale obrazem společnosti… a naše společnost je někdy natolik absurdní, že až vzbuzuje smích, i když často hořký. Navíc jsme dost cynický národ a já se za svou českou povahu nikdy nestyděl,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz

Lidovky.cz: „Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost“. Proč právě tohle téma? Kde se vzala původní idea?
Původní inspirace pramení z reálného předobrazu, švédského města Kiruna. Fascinoval mě obraz města, jemuž hrozí propadnutí do dolů, které mu dosud zajišťovaly veškerou prosperitu. Především to však pro mě byla přiléhavá metafora k dnešní společnosti, která si není schopna včas připustit, že směřuje do slepé uličky. Především kvůli jednání těch, jež se staví do vůdčí pozice. Jsme svědky toho, že někteří zaženou stav věcí do naprostého extrému, než aby přiznaly sobě a ostatním neúspěšnost svého „projektu“.

Štěpán Pácl, David Košťák a Martina Kinská
Ze hry Hladová země

Lidovky.cz: Žije současná společnost na dluh a na úkor dalších generací?
Asi si připadám příliš malý, abych s jistotou odpovídal na tak velké otázky. Oplatím tedy řečnickou otázkou: Měla to kdy nějaká generace jinak? Myslím, že k lidské přirozenosti patří nárok na to mít se co nejlépe. Ale obávám se, že přichází doba, kdy začíná být nezbytné zabývat se i budoucností. Je pro mě vlastně záhadou, že právě člověk, který tolik trpí svojí mortalitou a buduje si pomníky, jedná v onom hesle: „po nás potopa“.

Lidovky.cz: Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Je tohle váš oblíbený žánr? Co všechno vám umožňuje?
Popravdě, asi nemám svůj oblíbený žánr. Spíše mám některé oblíbené motivy. Nicméně mám pocit, že každé téma si řekne o trochu jiný žánr. Hladová země není příběhem jednotlivce, ale obrazem společnosti… a naše společnost je někdy natolik absurdní, že až vzbuzuje smích, i když často hořký. Navíc jsme dost cynický národ a já se za svou českou povahu nikdy nestyděl. Ani ve svém psaní. Snad mi umožňuje komunikovat s českým publikem.

Lidovky.cz: „Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného,“ naznačil režisér. Nechal jste se inspirovat skandinávským narativem?
Nevím o tom. Vlastně mě tenhle režisérův výrok dost překvapil. A taky potěšil, protože člověku vždy zalichotí, když ho přirovnají k něčemu, co je obecně ceněné. Já sám detektivky Petera Maye neznám. Ale jsem příslušník generace, která konzumuje seriály jako Stranger things, skandinávské thrillery… a je těžké ubránit se tomu, aby to na člověka mělo vliv. Režisérka moji generace Kasha Jandáčková o textu řekla, že je to něco mezi Maryšou a Kafkou. Jsou to vše věci, které mě formovali… a i přes veškerou snahu o originalitu jsem si vědom toho, že se rodíme do uvozovek a jsme jen opakováním toho, co již bylo před námi.

Lidovky.cz: Už v roce 2017 jste měl ve Studiu premiéru hry Srdce patří za mříže. V té jste důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci. Jak český divák téma přijal?
Tehdy ve společnosti tohle téma kulminovalo ve spojení s výstavou The Body Exposition. Ale i teď po téměř dvou letech, musím říct, že mě reakce diváků velmi těší. Často mě po představení kontaktují a doptávají se na další detaily k tomuto tématu. Což mi přijde skvělé. Nikdy jsem totiž nechtěl, aby hra dávala jasné odpovědi, ale spíš vzbuzovala nutkání se o to téma zajímat dále i po odchodu z divadla.

Hladová země

Lidovky.cz: Patříte k nejvýraznějším mladým dramatikům a Hladová země je jedním z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla, tedy scény, která v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. Jak těžké je tvořit s vědomím, že se řadíte mezi špičku nové generace? Cítíte při tvorbě velkou zodpovědnost, nebo vás takové emoce neparalyzují?
Já bych řekl, že spíše patřím ke špičce ledovce. Měl jsem totiž štěstí, že mi divadla takhle v raném věku dala skvělé příležitosti. Je přitom důležité si uvědomit, že pro jakékoliv divadlo je velký risk dát prostor neznámému autorovi, zvlášť pokud se nejedná o komedii. A já si moc vážím toho, že mě umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár k napsání velké věci oslovil. Vnitřně se smiřuji s tím, že to může být poprvé i naposled. Bohužel mám pocit, že o původní české drama naše publikum nejeví přirozený zájem. I proto stále jen málo divadel iniciuje vznik původního dramatu. Převládá názor, že se dnes dobré hry nepíšou. Já nevím. Mně přijde podezřelé, že dnes máme tolik skvělé původní beletrie, a přitom na poli dramatické literatury se mluví o stagnaci. Ve výsledku tak cítím při uvedení své hry především zodpovědnost za ostatní mladé české autory. Jsem paralyzován tím, že by divácký neúspěch mé hry mohl zavřít dveře i ostatním.

Lidovky.cz: Už máte rozpracovanou další ideu, která se přetaví v divadelní hru?
Ano… už si na ni pomalu dělám místo v šuplíčku.

apeAlena Pecháčková

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?