24. října 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Miluju tajemství a nakukování za plot či za obzor, říká Theodor Pištěk

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Theodor Pištěk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Theodor Pištěk. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

PRAHA V celé své tvorbě, ale i v životě má nejraději tajemství. Nechce ho ale rozluštit - vždy je podle něj nejkrásnější vidět horizont, sledovat jej, blížit se mu - ale nepřekročit ho, protože pak může přijít zklamání, říká slavný výtvarník a malíř Theodor Pištěk. Za dva dny mu bude 85 let. Z postele se dívá na četná ocenění své práce včetně amerického Oscara, na stole v ateliéru ale má také časopis Ohníček, do kterého kreslil komiksy ještě předtím, než mu Nastassja Kinski nosila růže.

A ze stejného důvodu navrhoval nálepky na kufry - socialistické Československo tehdy jeho talent ještě neobjevilo, a jak říká, bylo třeba vydělat na činži. „Buď jste byl poslušný, dělal stranické úkoly a strávil třeba měsíc v kravíně... tak se spousta lidí, kteří na to měli žaludek, uživili. Volné umění, které člověk chtěl dělat, bylo nežádoucí,“ popisuje dobu po studiích, tedy 50. léta. „Každý z nás musel najít něco, aby se uživil, já s kamarádem jsme pracovali pro Čedok a navrhovali nálepky na kufry,“ řekl.

Theodor Pištěk ale měl v té chvíli štěstí v podobě setkání s režisérem Františkem Vláčilem. „Je to otázka nečekané náhody, do svých 30 let jsem netušil, že překročím bránu Barrandova. Nemám žádnou průpravu a školení, oponoval jsem mu, že tomu nerozumím,“ popisuje, jak přijímal nabídku od Vláčila, když pracoval jako výtvarník na jeho filmu Holubice.

„Řekl mi: děláš tady už tolik věcí, udělej i kostýmy, vždyť to jsou dvoje džíny a tričko. Udělal jsem dvoje džíny a tričko, a tím to začalo.“ Sedm let po Holubici byla dokončena Marketa Lazarová, Vláčilův celoživotní sen. „Stal jsem se na Barrandově módním a už to pak jelo,“ říká výtvarník.

Toho, že se odchýlil od malby k filmu, ale prý vůbec nelituje. „Připravilo mi to mnoho osobních kontaktů s uměním. Nikdy jsem nečerpal z žádných pomůcek a knížek, ale z galerií, z obrazů... tam člověk dostane tu správnou informaci, jak to v dané době vypadalo. Teprve pak může zapojit fantazii, roztáhnout křídla,“ říká. Za necelých 20 let si z USA přivezl domu malou zlatou sošku, k níž se filmový průmysl už desítky let upíná.

„Jakýkoli opravdový úspěch je pro člověka povzbuzením, a je jedno, jestli má Oscara, nebo vyhrál volejbal na vesnici. Když se člověk postaví k něčemu čelem a vyjde mu to, je to ohromné zadostiučinění,“ říká muž, který mnoho let strávil také jako automobilový závodník a ještě dnes má v ateliéru vyrovnané přilby a nehořlavý oblek do auta. Auta a stroje vůbec se často objevují i na jeho obrazech.

Dodává, že spousta lidí mu vyčítala, že svůj um drolí mezi malířství a film. „Mně film pomohl i ve volné tvorbě, odnesl jsem si z Barrandova velké pomůcky, třeba filmové světlo, prostory, pomíjivost, že jeden den máte postavený císařský palác a druhý den jen hromadu šrotu - to všechno jsem zužitkoval při malování. Nedělím to, beru to jako celek,“ říká.

Malbě, kterou Pištěk používá, se dnes říká hyperrealistická, a zažívá znovu popularitu. „Já jsem ale nikdy nebyl klasický fotorealista, já v malbě sledoval i něco jiného. Není obraz, u kterého bychom si nemohli povídat, že má význam pro moji osobu, že má začátek, děj a konec,“ říká před svými velkými plátny v ateliéru.

Současné české filmy moc nesleduje, i dnes ale ve filmech, na kterých pracoval, prý vidí drobné nedostatky. „Viděl jsem to i tehdy, ale odmítli kvůli zmačkanému rukávu přetáčet film,“ říká s úsměvem. Vzpomíná, jak si F. Murray Abraham jako Salieri stěžoval, že nemůže dirigovat v těsném kostýmu. „Ale rokoko bylo sešněrované, vysvětlil jsem mu to,“ říká Pištěk, který prý vycházel se všemi světovými hereckými hvězdami. „Nastassja Kinski mi nosila růže...ale já pak utratil všechny své diety, protože jsem jí je musel přinést taky,“ směje se při vzpomínce na slavnou herečku.

Přestože z nadcházejícího životního jubilea nemá moc velkou radost a je smutný, že mu v poslední době odešlo mnoho kamarádů umělců, připravuje další výstavy. „To není jubileum, to je neštěstí. O tom se nemá moc hovořit, jen se snažit přes to nějak překulit a dělat, že se nic nestalo,“ říká a dodává, že práce je to jediné, co člověka drží na nohou. „Jsou věci, které bych ještě chtěl stačit - a pracuji na tom.“ Markéta Horešovská rot

ČTK
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz