Životní příběh Mirka Doláka je ale poutavý už od samého počátku. Tak třeba hned od narození. Před 72 lety se Mirko Dolák totiž vůbec nenarodil jako Mirko Dolák. A vůbec ne svým rodičům Adolfu a Markétě Dolákovým. Byl nemanželským synem jakési komunistky a partyzánky Margit Szantové. Ta jej Dolákovým přenechala – nebo možná prodala, to Mirko nevěděl. V každém případě tím minimálně Mirkově adoptivní matce zachránila život. Markéta Doláková byla totiž Židovka, pocházela z velmi bohaté pražské rodiny. Za války by bývala musela do transportu. Dolákovi se tehdy doslechli, že na Slovensku jsou o něco mírnější zákony, a že když je ve smíšeném manželství dítě, židovský rodič do transportu nemusí.
POHNUTÉ OSUDY: Srpen '68 a '69. Vrazi dívek se nenašli, střílel Sovět a esenbák |
Dítě... Vlastní neměli, nemohli. Ale osud jim náhodou přihrál Margit Szantovou. A z tehdy dvouletého chlapce jménem Julius se stal Mirko. Dolák.
O svém osudu se poprvé dozvěděl, když mu bylo devět. Jeho adoptivní otec zemřel v roce 1951 a ukázalo se, že maminka Markéta nebyla v adopční listině zapsána.
Bydleli tehdy v Kraslicích. A jemu sdělili, že má pravou matku v Praze. „A že se mám rozhodnout, se kterou matkou chci dál žít.“ Pak ho poslali do hlavního města k jeho biologické matce Margit Szantové, která tehdy pracovala v Avii v Čakovicích. „Měla malý byt, na zdi portréty Gottwalda a Stalina a na polici Leninovy sebrané spisy. Já toho tehdy o politice moc nevěděl, ale že jsme doma neměli rádi komunisty, mi bylo jasné. O mě paní Szantová zájem neměla.“ Po dvou týdnech se vrátil do Kraslic a řekl, že chce bydlet s Markétou Dolákovou. Háček byl v tom, že ona ho vlastně nikdy neadoptovala. „Byl jsem tak vlastně nelegální dítě. Ale nikomu to nevadilo,“ vyprávěl v roce 2012 pan Dolák.
Pro komunisty pak byl špatný syn ze špatné rodiny. Studovat nemohl, tak pracoval jako dělník.
Kulhavka a slintavka. Vítej u mariňáků!
Načež se v roce 1965 přihlásil na zájezd na Balaton. „Měli jsme jet přes Slovensko, jenže tam vypukla slintavka a kulhavka, takže se jelo přes Rakousko. Kousek před Vídní jsme se zastavili na oběd, já šel na záchod, vylezl okýnkem a bez kufru, ten zůstal v autobuse, jsem stopem byl za hodinu ve Vídni,“ popisuje svůj útěk před komunisty. A z Vídně pak rychle do Ameriky, kde se brzy začala odvíjet jeho kariéra v uniformě.
Ve válce ve Vietnamu byl Mirko Dolák mariňák
„Každý emigrant se tehdy v Americe musel do šedesáti dnů zaregistrovat pro odvod do armády. Byla to databáze lidí, kteří mohou být potenciálně odvedeni. Pak jsem se měl dostavit na lékařskou prohlídku. Prohlédli mě a řekli: ,Blahopřejeme vám, jste v americké armádě.‘ Ale do armády já nechtěl, měla špatnou pověst. Tak jsem zašel do náborového střediska Marine Corps, námořní pěchoty, u stanice newyorského metra v Queens, kde jsem tehdy bydlel.“
Mariňáci jsou nejlepší američtí vojáci, tvrdě cvičení borci. Mirko Dolák prošel tříměsíčním výcvikem. „Protože se válčilo ve Vietnamu, měli jsme zkrácený výcvik. Bylo to tvrdé, ale nedalo se to srovnat s tím, co je dnes, protože teď mají na rekruty čas.“ Součástí celého procesu bylo prý i intenzivní vymývání mozků.
Vzpomínka na prvního mrtvého
„Ve Vietnamu nikdo neumíral elegantně,“ říkal Mirko Dolák
Vietnam. Když zastřelil prvního člověka, prý ho to zaskočilo. „Bylo to něco tak podivného, že na to nezapomenu. Já se totiž strašně rozčílil, že na mě někdo střílí. No to snad není možný! říkal jsem si, vždyť jsem sem teprve přišel – a nějakej blbec mě chce hned zastřelit?“ Pak ale Mirko Dolák našel u toho mrtvého peněženku s dopisem od jeho manželky a fotografií malého syna. „Uvědomil jsem si, že to byl prostě vesničan, který má někde ženu a dítě, a už se k nim nevrátí. A celá ta moje idea, totiž že jdu do Vietnamu rád, protože tam budu moct střílet komunisty, se najednou vypařila. Pochopil jsem, že pro Vietnamce je to vlastenecká válka proti okupantům.“
Specializoval se na demolice. Výbušniny. Zneškodňování nastražených výbušných zařízení. Na válku si zvykl. Dokonce ji měl prý rád, protože je to adrenalin.
To ale neznamená, že se nebál. „Bál jsem se pořád. Kdo se nebál, byl šílenec, nebo mrtvý. Ale ten adrenalin je hodně důležitý, protože vám pomůže, připraví vás k boji. Nejhorší ze všeho je, když spustí dělostřelectvo. Je to neosobní a opravdu strašné. Trvalo to třeba hodinu a půl, úděsný zvuk ohlušujících výbuchů, máte pocit, že to nikdy neskončí. Vašemu mozku to vadí, vašemu tělu to vadí. Skoro se z toho zblázníte.“
POHNUTÉ OSUDY: ‚Dám pokutu‘, fotbalový kouč Pospíchal neměl rád v týmu klid |
Pak přišlo zranění. „Dostal jsem to do zadku. To bylo moje štěstí, protože my jsme měli neprůstřelné vesty, ale ty jsou vepředu dole otevřené. Takže kdybych byl otočený obráceně, dostal bych to do břicha.“
Tlaková vlna mu poškodila záda, museli ho vrtulníkem přepravit na nemocniční loď, která se plavila při pobřeží. Pobyl tam tři týdny a pak se vrátil na základnu.
Z džungle na univerzitu
Za co získal Mirko Dolák svá vyznamenání Za statečnost, říci nechtěl. „O tom se nemluví. Napište třeba, že jsem zabil vlastníma rukama Ho Či Mina.“
POHNUTÉ OSUDY: Průkopník českého ragby Miloš Dobrý přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti |
Vystřídal několik zaměstnání. „Nakonec jsem začal pracovat pro federální vládu. Náš úřad, který měl asi tři a půl tisíce zaměstnanců, prováděl různé analýzy a vyšetřování pro Kongres USA. Nikdy jsem předem nevěděl, na co mě pošlou, bylo to velmi zajímavé. Například jsme kontrolovali výdaje na kosmický výzkum, na zbrojení nebo jsme dostali zadání podívat se, jak lehce lze najít na internetu dětskou pornografii.“Co bylo po válce? Jaký byl návrat do normálního života? Tolik veteránů má přece psychické problémy, neumí už normálně žít, rozpadají se jim manželství, mnozí se upíjejí. Nic takového se Mirku Dolákovi nepřihodilo. Návrat do každodennosti byl prý vcelku snadný. Šel do školy, na University of Southern California se stal magistrem městského a regionálního plánování a magistrem gerontologie. Posléze získal i doktorát z filozofie.
Nakonec se vrátil domů, do Česka. Až do své smrti žil v Praze. Chodil na procházky, maloval, četl nebo telefonoval se svými dospělými dětmi: synem Petrem a dcerou Alexandrou. Proč se ale vlastně vracel? Vždyť jak sám říkal, Ameriku měl vždycky rád, lidi jsou tam milí. „Podívejte, já byl venkovan, buran z pohraničí. A vždycky jsem toužil žít v Praze. No a tak v ní teď žiju. Utekl jsem od své druhé ženy. Já jí navrhoval, že budeme půl roku v Praze a půl roku v Americe, ale ona nemá Prahu ráda, chtěla koupit dům v Coloradu. Jenže v Coloradu je největší koncentrace ošklivých ženských v Americe. Navíc jsou tam samí pánbíčkáři, obrovské kostely, kam se nacpou tisíce lidí. Říká se, že čeští chlapci by si neměli brát Američanky. To bych mohl potvrdit. Americké ženy, to jsou totiž opravdové sanice.“
Mirko Dolák podlehl rakovině 21. ledna 2013. Jedna urna putovala k jeho rodině do USA, druhá byla podle jeho posledního přání vysypána za přítomnosti jemu milých lidí a rodiny z Marylandu do Vltavy poblíž muzea Medy Mládkové na Kampě.
