15. srpna 2017 6:10 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

MLADÍ A NEKLIDNÍ: Divoká jízda s otevřenými nůžkami v ruce a nákupy v pyžamech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Nákupy v pyžamech | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nákupy v pyžamech | foto: Miro Mráz

Dámy a páni, tohle je dvojjediný blog. Čauko, zdravím z Ruzyně. Mám červenej batoh, nevidíme na sebe náhodou? Jedu se kouknout na Ararat z té strany, z které se k němu nesmí. Mám pár kakaovejch bobů, paštiku a náhradní sandálky. Kecám, červenej batoh mi praská ve švech. Od zítřka začíná Hra na poutníka s lehkým srdcem. V mém případě už ze startu lehce zpackaná.

Červenec byl velice plodný párty měsíc. Zbyla mi po něm moje historicky první hromadná skupina přátel na messengeru. Je to pro mně něco jako druhá puberta. A já bych ti to teďko všechno strašně ráda povykládala, ale blíží se ta chvíle kdy „uložte všechno, včetně sebe, do letového režimu,“ takže jsem přišla na totálně skvělej nápad. Úplně novou formu ve formě. Hosta na blogu.

Dámy a přátelé, dovolte mi představit vám kolegu Šimona, chodící knihovnu, lingvistu všedních dní, člověka tak mladé a neklidné duše, že už nadále nemůže zůstat této platformě skryt. Ještě chci hrozně hrozně říct, jak moc se bojím zmije levantské a toho, že jestli ji jen okem spatřím, zastaví se mi moje lehké poutnické srdce, supící pod tíhou červeného batohu. Šimone, jsi tady? Chyť mě za ruku, držíš se?

Divoká jízda s otevřenými nůžkami v ruce a nákupy v pyžamech

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Držím obojí. A mžourám očima na odpoledne uprostřed Slovinska kdesi na louce po etno festivalu. Z auta kancl a snaha slepit události posledních nocí ve smysluplný obraz reality. Selhávám.

Jinak tři prsty nad fajn.

Ne. Ještě nás nedostali. Stále stojím na nohou připravený střílet do tmy, dokud udržím v ruce tužku, neslintám si na košili a dokud mám dost sil kousnout si ohně.

Teď k tomu blogerskému hostování.

Kolegyně Dočkalová je vůbec taková roztomilá malovaná truhlice zběsilých nápadů. Ten poslední z nich byl, abych Vám podal zprávu o dnech, hodinách a událostech minulých týdnů, zatím co se sama poklidně vydává po směru plavby Noemovy archy.

Bůh s ní, jako tehdy s Noem.

Tak pome, přetáčím tachometr a začíná pršet. Příhodné. Antikórový déšť, píše někde Šiktanc.

Nákupy v pyžamu
Dal jsem totiž k dispozici byt. Něco mezi farou a antikvariátem, prej..

Milé děti,

začalo to tedy z kraje prázdnin jako nějaký epos: velikou svatbou našich starých přátel. Té lásky. Těch hrůz. Někdo se oženil, někdo se opustil, někdo plaval v bazénu ve svatebním a zůstal tak další tři dny, někdo se opil, někdo nepřijel, ale my byli tam živí jako nikdy. Sedělo se pak dny u ohňů i chat a byl to téměř parník svobody, který ne a ne přirazit ke břehu, než si pro Vás opět přijde realita a vy se rozpustíte, každý sám ke svým průserům.

Já se například ocitl v Kazachstánu na EXPU 2017(dlouhý příběh). Astana připomíná betonovou Potěmkinovu vesnici. Napůl vybydleno, rozestavěno, za to hezky nasvíceno. Téměř žádný tep na ulici. Jakoby kdosi těm nebohým pastevcům šlápl do úsměvu botou vyztuženou a zaklel je mezi šeď nivelizace města. Dobrou vizitkou pak zůstává, že státní správa funguje dokonale. Střetli jsme se hned první den.

Po takovýchto suverénních úspěších vydatného pobytu, po zpátečním letu a sedmihodinovém čekaní na letišti v Minsku (což je skutečně půvabný zážitek plný zmaru), zkrátka po dalších různých dobrodružstvích jsem se ocitl opět poblíž rodných končin antracitové Ostravy, aby mohly slavně začít ano, ano už je to tady...Colours of Ostrava - patrně největší obchoďák mezi ploty jaký jsem kdy viděl. A že jsem viděl věcí.

Tereza Dočkalová

Narodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou.

Peněženky ven.

Nebudu Vás nudit kecy o frontách na toiky, pivo, či říčných davech k nepřežití nebo třeba o soukromých pokusech o hloupé návraty k mrtvým uvnitř. Ne, ne. Pravý festival se odehrával jinde.

Dal jsem totiž k dispozici byt. Něco mezi farou a antikvariátem, prej

Penzion Krupa.

I začaly kolotoče. Divoká jízda s otevřenými nůžkami v ruce.

Ztráty klíčů, nálezy klíčů, nálezy lidí. Kolega Milo z Východného Slovenska rovný ako strom, kolegyně Šílená (tohoto času tulící se ke Zmiji levantské), kolegyně Něžná z Olomouce a asi dalších osm lidí. Cikánský lágr. A pak a pak... Noci a dny nahoru dolů, tobogán světel, hromadící se lahve, tam a zpátky, doprava doleva až na nákup v županu, zkosené ulice, další a další lidé s krosnami, vyndané topinkové přesnídávky, hudba duní, Ostrava otéká, trochu spánku, eseje Havla, bloudění ve spodním prádle, Objektiv ČT, vykuřovadla, svíčky, kafe, cigára a víno hlavně víno a opět stoupáme a klesáme, svět se točí, je pozadu a pak nás zase dobíhá v patrech kocovin. Opět ten byt a ráno. Nakonec sedí před zrcadly slepí krtci. A mše začíná nanovo. Pokřtěním černých pasažérů.

Náš životní styl nikdo nevymyslel. Ten se takto alibisticky stvořil sám.

Jsem racek.

A tak to bylo a bylo to krásný. A nějak to bude dál.

Jen škoda že kolegyně Éra ochořela, nedorazila a naše historické seznámení tedy proběhlo až o týden později v čase úmorných veder, lidové hudby, festivalu v Hlučíně a dalších ulepených přejezdů, tentokrát do Prahy.

A tam zase...,

ale to je na někdy příště. Třeba i ta část příběhu, jak s někým sedím ještě teď v kuchyni a poslouchám ticho.

Zdravím Vás kolegové. Prší mi na kapotu tentokrát ve Slovinsku. Všechno bude fajn.

Řekněte, kdo to má?

Vždyť bychom mohli učit mladé tchoře smrdět.

Potkáme se někde na cestě.

Kryjte si záda.

Kolega Šimon Krupa

Tereza Dočkalová, Šimon Krupa
  • 1Diskuse




M. Půbal #žůžárna 9:02 15.8.2017

Najdete na Lidovky.cz