Řízl jsem se toho a navrhl jsem kolegům, že bychom spolu mohli jet na víkend do Krakova (je to z Ostravy blízko, polština je přeci taková ušišlanější čeština a ceny už jsou na úrovni východní Evropy). Nápad byl přednesen na klubové valné hromadě, prodiskutován a přijat. Dohodnul se termín a jednohlasně se všichni (kromě mě) rozhodli, že to zařídí benjamín souboru (já). Abych nezklamal vloženou důvěru sedmi přihlášených účastníků zájezdu, složil jsem u baru organizační slib a začal vymýšlet víkend snů.
MLADÍ A NEKLIDNÍJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Několik dni jsem ležel v internetu (ne doslova) a naplánoval jsem nám poznávací zájezd od A do Z, sehnal dvě auta, zjistil jsem aktuální kurz zlotých (ano, opravdu jsou ceny na úrovni východní Evropy), našel překrásný hotel (za méně překrásné peníze) v centru města a všem jsem zavolal, jestli akce „Poznejme společně Krakov, přátelé“ platí a mám uhradit rezervační poplatek. ANO.
Nastal den D. Od brzkého rána mnou cloumala cestovní horečka, na čele mi rašil pot a nervozitou jsem si okousal nehty až do lůžka (ano, byl jsem mladý a hloupý, dnes už takové klukoviny nedělám). Když jsem venku čekal na auto, volali mi tři kolegové, že si to rozmysleli a nejedou. Cloumání cestovní horečky vystřídalo cloumání nasraností, ale snažil jsem se nerozhodit karmu. Operativně jsem zrušil jeden vůz a v pěti statečných jsme vyjeli do daleké ciziny.
Po sedmi zablouděních a čtyřech hodinách jízdy (zas tak blízko to nebylo) jsme dojeli. Kamarád zaparkoval limuzínu před hotel a jako světáci jsme zamířili k recepci. Po první větě slečny za pultem jsem pochopil, že polština není ušišlanější čeština a rozuměl jsem akorát slovu „Krakov“. První „morová“ rána zájezdu se dostavila při zjištění, že ubytování se musí zaplatit za všech osm (těch „morových“ ran nás zasáhne víc, ale nepředbíhejme). Jelikož jsem vedoucí zájezdu, vytahuji prkenici já (citace ostatních: ,,Hele, voni ti to pak cálnou!“).
Po ubytování (sám se v tom obrovském pokoji se čtyřmi postelemi budu v noci určitě bát) jsme vyrazili do ulic. Po šesti zablouděních a třech hodinách chůze jsme se dovláčeli na Rynek (zas tak v centru města hotel není, buď neumím číst v mapách, nebo lhali). Hlad. Při procházení jídelních lístků jsme zjistili, že na úrovni východní Evropy nejsou ceny jídel, ale portmonky chudých příbuzných z Ostravy (přeci jen už jsem platil hotel za čtyři lidi). Po další hodině hladové šouravé chůze jsme se ocitli v zapadlých uličkách židovské čtvrti. Venkovní posezení. Letíme tam hlava nehlava. Na oslavu kamarád poručil ochutnávku malých barevných vodek (prý co barva, to příchuť, ale mě přišli na jedno brdo a hnusné všechny). Bohužel se nikdo nechtěl nechat zahanbit. Každý objednal kolo, a tak se peníze na oběd i večeři (radši nechci přepočítávat zloté na koruny) utopili v barevných hlubinách jindy čirého nápoje.
Ondřej BrettNarodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. |
Po pár příjemných, ale neskutečně drahých hodinách v Kaziměři jsme se rozhodli, že se po zbytek dne staneme poctivými turisty a vydáme se na Wawel. Bohužel nám nikdo neřekl, že je otevřen jen do osmnácté hodiny (nebo nám to řekli a my nerozuměli). Proto jsme se od brány vydali procházkou zpátky na Rynek. Na náměstí se nám po těch tekutých zážitcích v židovské čtvrti najednou zdály ceny milejší, a tak jsme bonvivánsky usedli ke zlatavému moku. Jako vedoucí zájezdu jsem všechny pozval na rundu. Dvě rundy. Tři rundy (radši nechci přepočítávat zloté na koruny) a po vzoru západních turistů jsme se vydali k hotelu drožkami (dáte mi za pravdu, že už je opravdu zbytečné přepočítávat zloté na koruny).
Při vysedávání z kočárů nás postihla další „morová“ rána. Zmizelo nám auto. Zalarmovali jsme slečnu recepční (vůbec nevím, co nám říkala) a přijela policie. Nikdo nám vůz neukradl, byl „jen“ odtažen, jelikož jsme špatně parkovali (to je jediné, co jsem asi po hodinovém monologu krakovského policisty pochopil). Pokuta 700 zlotých (kdo by byl po jízdě kočárem tak přízemní a přepočítával zloté na koruny).
Účet vyschl po prvním dnu. Nevím, za co přežijeme neděli (je fakt, že stejně bude všechno zavřené, jelikož bude celé Polsko v kostele). Možná místo kaváren, Wawelu a barevných nápojů půjdu hledat do okolních čtvrtí moře, protože den u severovýchodních přátel mě stál jako týden v Chorvatsku.
