A pro ty zbylé z vás přiznávám, že svou včerejší práci jsem pěkně po..al. V Divadle pod Palmovkou nám onemocněl kolega. Aby se nemuselo zrušit představení, byl jsem požádán o jeho zaskočení. Nic neobvyklého. Jedná se o Mocnou Afrodité od Woodyho Allena. Ve hře vystupuje antický chór, kterému budu šéfovat, takže mě čekají verše. (!!!) Text a záznam inscenace jsem dostal týden předem, pohodička, času dost. Vedení divadla ale zřejmě zatím uniklo, že můj všeobjímající talent tkví hlavně ve prokrastinaci. (I tento text odevzdal Tomáš dva dny po deadlinu. pozn.redakce) A taky, co si budeme nalhávat, jsem flákač jako prase.
- „Čau, Tome, večer hraje Rubín open air hru Hubte trampy, serou v lese. Jdem?“
- „Jéjda, to už jsem viděl dvakrát. Měl bych se učit text. Jasně, že jdem.“
Tak se v noci aspoň pokusím podívat na ten záznam. Budu vědět, kde stojím, co mám na sobě a jak vypadá scéna. Stahuju video s Afrodité z netu, ale po půl hodině mi komp oznámí: nedostatek místa na disku. Ano, hodně paměti zabírají nový Twin Peaks a ty mazat nebudu, to pardon. Jasně, vyřeším to zítra ráno.
Mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Zítra ráno ale hrajeme Othella a večer derniérujeme Večer tříkrálový. Přece si nebudu ničit Shakespeareovskou karmu nějakým Allenem. Vyřeším to zítra.
Zítra máme ale celodenní zkoušku na Dotěrnosti, premiéra za dveřma, Allen počká. Vyřeším to zííít... tak moment... zítra se už hraje Mocná Afrodité! POMOC!
Volám kolegyni Tereze, aby okamžitě všeho zanechala, naběhla ke mě a ten text mi narvala do palice.
„Běda člověku.
Máme-li porozumět hnutí srdce,
musíme pochopit zlomyslnost
i neschopnost bohů.
Marnivě chtěli stvořit svou dokonalou napodobeninu,
leč lidstvo zanechali zmatené a nevědoucí.“
Těmito slovy Mocnou Afrodité startuju. Cože? NO, TAK TO NEDÁM! A veršů přibývá a přibývá. Samozřejmě se musím pasivně učit i texty kolegů, abych věděl po kom a kdy mluvit. Můj mozek má však taky nedostatek místa na disku, a tak jdem s Terezou radši na pivo. Vyřeším to zítra, hraje se to přece až večer.
Den D: Záskoková zkouška začíná ve čtyři, diváci se do sálu pouštěj v půl sedmý, takže máme dvě a půl hodiny projít moje scény v prostoru. Na jevišti je hluk, osvětlovači motají kabely, herci vyprávěj historky, čeká se na můj úvodní monolog. Tak nervózně spustím: „Ajéje lidi, máme-li poznat hnutí srdce, musíme pochopit, proč jsou bohové tak zlý. Špatně vytvořili napodobeniny...“ Všem okamžitě došlo, že to neumím, ale nechtěl jsem kolegy stresovat a radši jsem to odchodil s textem v ruce. Po zkoušce si začnu vylepovat taháky. Začínám se klepat. Můj tep připomíná pořádně nadupanej song od Daft punk. Taháky jsou na skříni, na stole, na gauči, na mých dlaních (ty se brzo smyly studeným potem, to neplatí). Z interkomu se ozve: „Dobrý večer, bylo první zvonění, za deset minut budeme začínat. Tomášovi přejeme zlom vaz.“ Je to oficiální. Jsem v hajzlu. Doslova. Tupě zírám do textu a nechápu ani slovo. Jde se na to. Čekám v portálu na úvodní melodii a ve tmě nastoupím doprostřed jeviště. Rozsvítí se na mě boďák a...
Tomáš DianiškaNarodil se v Banské Bystrici. V devatenácti letech odešel ze Slovenska do Prahy, kde v roce 2008 absolvoval herectví na činoherní katedře DAMU. Po ukončení studií nastoupil do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil více než 30 postav. Je spoluzakladatelem a dvorním dramatikem undergroundového a punkového Divadla F. X. Kalby, se kterým se zaměřuje na témata blízká "generaci YouTube". Účinkuje v hip-hopové kapele Pipinky pičo a také jako party DJ. Členem Divadla pod Palmovkou je od září 2014. Pro Studio Palmoffka napsal hru Mlčení bobříků. |
Pamatujete si na tu scénu z Terminátora I, kdy si Arnold v hotelovém pokoji skalpelem operuje svou syntetickou oční bulvu? Na dveře mu zaklepe recepční a ptá se: „Chlape, co tam děláte? Smrdí to tady jak v opičárně!“ A my najednou vidíme Arnoldův subjektivní pohled jako počítačovou obrazovku, kde si terminátor volí z odpovědí: Zdechla tady kočka / Já nic necejtím / Vypadni, kreténe / Promiňte, omlouvám se... Robot samozřejmě zvolí: „Vypadni, kreténe.“
A přesně taková obrazovka se zjevila i mě. „Máme-li porozumět hnutí: zmrzliny / mysli / srdce / pipiny / Marsu...“ Zvolil jsem „srdce.“ Bylo to správně. Stal se zázrak – jsem android. Ale takovej ten hodnej. Zachraňuju lidstvo před kybernetickou válkou. A můj rotační kulomet je moje pusa. Bum, bum, bum, jeb!
Ok, teď trochu kecám. Zachránila mě skutečnost, že mezi jednotlivými výstupy jsem měl vždy cca 3 min chvilku, během který jsem se našprtal řeči, co za chvíli povedu. Zoufalí kolegové mě vystrkovali v pravou chvíli na jeviště a pak z portálu gestikulovali, kam se postavit a kdy vypadnout. Divadlo je prostě kolektivní záležitost. A pak to přišlo...
Těsně před poslední replikou celé hry, kterou ukončuju slovy: „Život je zázračný, smutný a nádherný...“, vypadli pojistky v celém divadle. Opravdu! Nikdy jsem to nezažil, mezi divadelníkama se to vypráví jako hororová historka. Prostě tma, blackout, Boží znamení. Co by udělal Schwarzenegger? Po pár vteřinách, které trvali přibližně jako od Velkého třesku po vznik Mocné Afrodité se naštěstí rozsvítilo a byl konec. Úf, to mi padl asteroid ze srdce. Diváci prý nic nepoznali.
Kolega Honza mě pochválil: „Byl si super, ale kdyby to tak bylo i příště, je to na hovno.“ Jasně Honzíku, všechno bude. Teď už stačí se naučit text na premiéru Dotěrností, co máme za týden. Ale je to až za týden. (HEHE) A venku je tak hezky. Pojďme se flákat!
