24. října 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

MLADÍ A NEKLIDNÍ: Skvělý podzim!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Petra Nesvačilová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petra Nesvačilová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Ha! A je tu! Mám ho ráda, protože mám ráda, zimu, hory, sníh a noc. A vím, že s podzimem to přichází. A potom je ten můj prosinec. Ten čas kdy jsem se narodila. Pamatuji si, že jako dítě když jsem cítila smutek, jsem nutila, aby moje babička Marie mi vyprávěla jaké to bylo, když jsem se narodila.

A vždy dokola mi řekla: „ Tvůj tatínek nám zavolal, plakal a jen zakřičel MÁME HOLKU! V tom rozechvění nám víc neřekl a položil telefón. A my všichni plakali radostí.“ A moje babička se u toho dojala i já. To mne vždy uspokojovalo a naplňovalo. Ten pocit, že víte že z vašeho narození a že jste tu má radost vícero lidí, nejen vy. Když padám dolů nějak do svých temnost a chmur, snažím se rozpomenout, jde to hůř, jelikož se válíte někde u dna a vidíte jen to dno a zapomínáte ne ten hezký okolní svět a na to, co skvělého máte. Prostě nevidíte. Snažím se, rozpomenout. A když se mi to povede šplhám vzhůru po této vzpomínce a pocitu. Který mne vytáhne.

mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

A já si říkám hurá! A ty dna, temnoty a slabiny si pamatuji, jelikož jsou krásné. Krásné v té mé nedokonalosti, a bolesti ze které hezky čerpám ty hlubiny. A myslím na to, že tu temnotu žít nemusím, jen z ní čerpám, minimálně proto, abych po nocích, kdy se ze sebe snažím vymáčknout větu nad prázdným papírem, jí vymáčkla, tak že je doopravdická, živá a ze mne. Takže jedna věta na jednu noc, je v překladu 100 nocí pro scénář, který má mít 100 stran. Tedy pokud bude to film o 100 větách. Takže spoustu dobrodružných nocí mám před sebou. 

Zachraňuje mne Český rozhlas Vltava a ticho. Potom ráno vstanete a jedete navštívit svojí rodinu. Potkáte svého dědu Josefa, se kterým víte, že jste v dětství úplně neměli vřelý láskyplný vztah. Ale vždy se o Vás postaral a naučil Vás plavat, tak že Vás hodil do vody a řekl: „ Plav!“ A já jsem se ale doopravdy naučila plavat. Celou zimu jsme s ním bruslili na Lužnici. Zavázal nám pevně brusle. A svým okem nás pozoroval, aby se nám nic nestalo. Naučil mne ty nejzákladnější potřeby pro život plavat, bruslit a lyžovat.

A nyní potkáte svého dědu, který má Alzhaimra. Mrzí Vás to. Celou rodinu. Děda mi otevřel dveře, měl na sobě své šortky z 60 let a košili, ve které řídil autobus jako profesionální řidič. V ruce lahváče piva a usmívá se na mě akorát se rozhodl, že nebude nosit zuby, takže ten úsměv je opravdu dokonalý. A vy vidíte, že je šťastný. Dám si s ním také lahváče piva. Děda mi vypráví jeden fór za druhým. Je strašně vtipný. Paradoxně si uvědomuji, že s ním mám nyní mnohem větší blízkost. 

petra nesvačilová

Petra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva.

Povídáme si o životě. Uvědomuji si, jak si žije ve svém světe a ač je to smutné,  tak je šťastný. Je teď prostě svůj. Od babičky Marii si nechám odvyprávět mé narození. Děda se tomu směje a říká :“ Ty si nedáš pokoj.“ A já na to odvětím: „ Teď ne dědo, teď je podzim.“ Odjíždím domů. Sednu si do vlaku. Směji se zase tomu životu, jak je plný paradoxů a srandovních věcí právě v tom, že co je smutné, tak nemusí být tak smutné a naopak. A do toho padá listí.

Přemýšlím a uvědomuji si, že někdy ten podzim je zlomový čas. I v tom, že třeba ti nejbližší se od vás odpojí, protože si potřebují řešit něco, co s Vámi nesouvisí a vy to víte. Přesto souvisí, protože vy jste jejich nejbližší a oni Vaši. Když cítíte to odpojení máte chuť utéct. Au. To totiž dobře umíte. A zkusíte to jednou neudělat. Zastavíte se. A koukáte. Koukáte na sebe. A zase si vzpomínáte na ty nejdůležitější věci ve vašem životě, který mají pro Vás hodnotu Vás samotných. A vy se těšíte na ty své nejbližší až se připojí, protože víte, že jsou pro Vás blízkost a rodina, stojí za to i já sama sobě. Melancholický podzim. Jo i mne zasáhl. Do sluchátek si pustím ty nejsmutnější písně. A myslím na dědu. Vlak zastaví a já jdu domů. Koupím si pivo na cestu a sbírám listí, protože vím, že zasadím strom!

Petra Nesvačilová
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz