MLADÍ A NEKLIDNÍ: Život bez otce a psaní pro dceru

„Mamka je taková máma-táta,“ říkala jsem hrdě každému, kdo se mě zeptal, jak to u nás je a jestli mi nechybí táta. Chyběl, ale to jsem ještě nevěděla. Ani to, že dozajista scházel i mamce a bráchovi.

Nikdy před námi neplakala. To si dovolila v noci, když jsme zalehli ochráněni od toho všeho. Do našich mikrosvětů, kde se nás zdánlivě nic z toho nedotýkalo. A ona plakala ze strachu, co bude další den, týden, měsíc. „Jak to všechno zvládnu?“ ptala se do ticha noci...bez odpovědi. Tu si musela dát sama. Sama na otázky, sama na odpovědi, sama na strach. A ráno to zase byla naše mámatátová.

Tehdy, když mi bylo deset, jsem to pojmenovat nedokázala. Nemohla jsem vědět, že zatím úsměvem jsou často starosti a obavy. Netušila jsem, že žije jen život pro nás, a že na nějaké ženské přirozené rozmazlování sebe sama, není čas a možná ani chuť. Tehdy jsem nemohla vědět, že přes ty všechny rány, které si neléčila, se sotva může hýčkat a milovat jako žena. Nevěděla, ale cítila...

Táta se u nás neskloňoval a já ho ze svého života vytěsnila. A chtěla jsem být jako moje máma. Taková ta Žena, co všechno zvládne a vůbec k tomu nikoho nepotřebuje. Líbilo se mi, jak byla hrdá, silná, s názorem. Budu Amazonka jako ONA!

A tak jsem zatloukala hřebíky, sestavovala nábytek, vymalovala, vyměnila kola u auta, moc nebrečela, oblékala si klučičí věci, protože jsem asi nabrala dojem, že tak všichni uslyší, jak do světa křičím, že já jsem ta hrdá, co si se vším poradí sama. Chtěla jsem působit tvrdě a nepřístupně, jen aby nebylo vidět, jak jsem nejistá.

Pak jsem začal randit s klukama. S odstupem musím konstatovat, že to vždy byla jedna velká katastrofa. Vždy jsem se zamilovala opravdově a do morku kostí, ale „s rezervou“. Zní to jako protimluv a vlastně to tak skutečně je, ale někdy věci cítíte přesně takhle složitě a vzhůru nohama.

Bála jsem se milovat se vším všudy, protože jsem byla vnitřně přesvědčená, že budu opuštěna. Muži po boku žen nezůstávají, muži ubližují, muži způsobují bolest...muže vlastně k ničemu nepotřebujeme...musím hezky zůstat v bezpečí, samostatná, cynická.

Ze strachu, že budu opuštěna, jsem opouštěla já. Neuměla si říct o pomoc, bedlivě jsem střežila všechny mužské práce, abych si poradila sama a výsledek byl, že jsem nikdy nemohla být ve vztahu spokojená, protože jsem si nepřipadala dost žensky. Když o mě začal muž pečovat, měla jsem dojem, že mě nebere dost vážně a vnímá mě jako slabou. Paradox paradoxů, v kterém jsem neustále žila a hledala chybu ve světě, který se zdál být proti mně.

Chtěla bych se v té době pohladit a říct si: „Nebojuj tolik.“

Jednou jsem byla u kamarádky, která právě zažívala bolestný rozchod se svým chlapcem. Zradil ji a ona plakala a plakala. Zrovna jsem ji utírala slzy, když se vrátil domů její táta a hrozně se rozčílil. Tím nejdojemnějším způsobem, co jsem viděla. „Moji nejkrásnější holčičce někdo ublížil? Tu, kterou jsme piplali...tu, která vyhrála klavírní soutěž v 3. třídě ZUŠ...“ . Úplně vážně vyjmenovával všechny úžasné vlastnosti a úspěchy své dcery. Byl opravdově rozhořčen a já zcela zmatená.

Šíleně jsem zatoužila po tom obyčejném rozčílení mýho táty nad nespravedlností, která se mi taky děje. Z celého svého já jsem najednou zatoužila po té dvojjakosti rodiny. Ne, protože by mi máma neuměla dát dost lásky a pocitu bezpečí, ale protože od přírody některé věci zastat ani nemohla. Zatoužila jsem po té mužské síle a svobodě si vydechnout a klidně být najednou malá, ubulená, křehká a zraněná. Úplně obyčejně. Tatínkova holčička. Protože s tímhle pocitem, pak můžete být Žena, která se nebojí Mužů a umí milovat beze strachu.

Copak může jeden takový zážitek udělat tak moc? Asi jo...protože od toho dne začala moje dlouhá cesta k dnešku. Ke dni, kdy píši dopis mojí dceři. Krásné bytosti, která jednou přijde mezi nás.

Moje drahá holčičko, slibuji Ti, že ti ukážu jak „být ženou“. Odvážnou a silnou, ale zároveň vílou, která se nebojí ukázat svoji ženskou křehkost. Naučím Tě děkovat za přirozenost, kterou nám Matka Země darovala. Uvidíš to sama. Uvidíš svoji mámu, která se má ráda a přijala svoje ženství jako dar. Pochopila všechny svoje bolesti. Odpustila a teď je někým jiným. Připravená dávat lásku v nejryzejší podobě. Beze strachu. Od té doby, co je taková, ví, že Ti pořídí opravdovou rodinu. Budeš „tatínkova holčička“ a on ti ukáže to, co já nemůžu. Ukáže Ti ten mužský svět. Ten, jemuž my ženy nikdy úplně neporozumíme. To je však v pořádku. Tak to má být. Nemusíme rozumět všemu. Dovol Životu, ať Ti ukáže svoji dvojjakost. Je to osvobozující.

S láskou Tvoje máma.“