Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

ASI.JATKA: Můj malý multikulti šok

Lidé

  6:47
Pan Vesmír ví, že jsem už pěkně dlouho nenapsala nějaký absurdní článek, proto mi servíruje příběhy psané samotným životem přímo pod nos, na čínském porcelánu, konkrétně v polívkové míse. A zas ta vietnamská restaurace. Nekonečný zdroj glutamátu a historek.

Trang Do Thu foto: Alan Homolka/Facebook

Do Thu Trang
Do Thu Trang

Jdeme si dneska takhle k Dukelským hrdinům objevovat taje holešovického gastroporna. Objevili jsme čirou náhodou naproti Veletržáku milou vietnamskou restauraci s ještě milejší a roztomilejší majitelkou. Úplný opak paní ze Sprosté nudle. Objednali jsme si pho ga, jak jinak, a netradičně jsem ochutnala i domácí banh cuon, rýžové rolované placičky s mletým masem, cibulkou a zálivkou, jak jinak. Paní majitelka byla opravdu miláček, přidala mi k nim vepřové karbanátky/závitky v betelovém listu.

Čvachtáme si, když v tom vstoupí tři slečny s umělými příčesky a velmi sytými rtěnkami. Když nežvejkaly drzou žvejkačku, mluvily směsicí saské němčiny a turečtiny a na první byly úplně vyjeté. To se potvrdilo, když se půl hodiny se stále laskavou majitelkou a stále trpělivou majitelkou dohadovaly, co si objednají. Bylo mi líto stále laskavé paní a jala se velikášsky zachraňovat situaci se svojí chabou němčinou vysvětlovat nabídku.

Gemüse. Ja, kein Schweinfleisch

Jedna zabořená v mobilu, druhá mlčky sledovala kulturní čtyřboj (vietnamský, německý, turecký a i český, protože nás pozorovali i ostatní čeští strávníci), třetí se rozhodovala mezi M14 a M48, přičemž se dožadovala jídla bez vepřového i tam, kde evidentně nebylo, třeba v zeleninové polévce. Pak si objednala Reis mit Rindfleisch a arogantně požádala o pořádně propečené maso, jak jinak. Prostě zákazníci a lidi, které chcete potkat tak maximálně ani jednou za život.

Můj tep už dosáhl zlatého jackpotu, tak jsem si šla sednout zpět k našemu stolu a periferně sledovala stále trpělivou a stále laskavou paní majitelku, jak vyřizuje asi nejhorší objednávku jejího pracovním života. Jen jsme se diplomaticky a zenově shodly, že jsou všechny “kho tinh” – v jejich případě překládám jako kombinace mrzutosti a napřesdržky.

Do Thu Trang

Patří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství.

Slečny si po úctyhodném boji se svými mozky objednaly a s vážným výrazem si chtěly potvrdit, že tu mohou platit eurem. Stále laskavá a trpělivá majitelka nakonec kývla, že teda mohou. Jako kdyby se jim v té chvíli rozpumpovalo srdce štěstím, že nemusí řešit horší situaci, než je výběr jídla ve vietnamské restauraci v Praze.

Slečna číslo tři dostala vysněné Reis mit Rindfleish a po několika soustech naštvaně vrátila plný talíř. Teď už nepříliš laskavá a už nepříliš trpělivá paní majitelka začala gestikulovat a nadávat, stále však velmi roztomile. Na slečny se přišli podívat i kuchaři.

Seděli jsme těm třem nejblíž, vydejchávali duševní prázdnotu nad touto alegorií života, když vtom slečna číslo tři naposled slušně naložila.

– Prej jak se dostanou do city? Tady nebo tam? A co je v city?

– Tramvají tímhlenctím směrem a je tam historické centrum.

– Že to dojdou.

– Vy chcete jít pešky do centra? To je tak 30 minut.

– Aha, ne a jak často jezdí tramvaje.

– No, záleží na tom, jaká.

– Ta do centra.

– (kašlu teď na pravdu a lásku, mám chuť říct, že jim tak jednou za uherskej rok, ale nevím, jak se řekne uherskej rok, tak odpovídám popravdě) Asi každejch deset minut.

– Aha. Danke.

– Gerne (polykám smíšené pocity výbuchu absurdního smíchu, závisti nad jejich jednoduchými životy a svého potlačeného nekontrolovatelného vzteku).

Do Thu Trang

Slečny nakonec dojedí bez většího dramatu a naštěstí i bez sebedebilnějších dotazů. Zaplatí a jdou. Jakžtak poděkují. Nezavřou za sebou dveře. Koukám na ně přes vitrínu se smějící se soškou buddhy a přemýšlím, jak se vůbec dostaly do letadla. Na tuhle zeměkouli.

Co migrace, co uprchlíci. Ale prodloužený vlasy a euráče v České republice!

Host do domu. Bůh do domu.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha