4. června 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Můj sen zatím trvá, říká francouzská držitelka Oscara Marion Cotillardová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Hvězdy v Cannes: herečka Marion Cotillardová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hvězdy v Cannes: herečka Marion Cotillardová. | foto: Reuters

PRAHA Patří mezi největší hvězdy současného francouzského filmu, získala Oscara, hrála s Leonardem DiCapriem v hitu Počátek, ale i v uměleckých filmech v Evropě. a letos se svým novým filmem Marion Cotillardová zahajovala slavný festival v Cannes. Marion Cotillardová dosáhla takřka všeho, čeho v branži dosáhnout mohla, když v roce 2008 získala Oscara za hlavní roli v hudebním životopisném dramatu Edith Piaf. „Od té doby žiju jako ve snu,“ říká mírným hlasem o zlomovém momentě své kariéry.

K herectví měla vždycky blízko. Vždyť její matka v divadle hraje a zároveň jej učí, otec je mimem a ceněným divadelním režisérem. Cotillardová začínala právě v jeho hrách. Poprvé se na jevišti ocitla ve třech letech. Jednou z jejích prvních filmových rolí byl pak výstup v komedii Arnauda Desplechina Učená pře aneb Můj pohlavní život (1996). „Byla to jen krátká scéna a byla jsem tam polonahá,“ směje se dnes držitelka Oscara.

Marion Cotillardová (41)

Francouzská herečka se narodila 30. září 1975 v Paříži do rodiny mima a herečky. S herectvím začínala divadelními a televizními rolemi. V polovině 90. let odstartovala její filmová kariéra. Po menších rolích přišel roku 1998 průlom v podobě populární komediální série Taxi (hrála ve třech dílech). O pět let později započala svou hollywoodskou dráhu filmem Velká ryba. Zatím největšího úspěchu dosáhla svým ztvárněním zpěvačky Édith Piaf ve stejnojmenném filmu, za něž dostala Zlatý globus a Oscara. Poté hrála ve filmech jako Počátek, Půlnoc v Paříži Woodyho Allena či Temný rytíř povstal. Je vdaná za režiséra Guillaumea Caneta, s nímž má dvě děti.

Herečka Marion Cotillardová.

Zanedlouho po prvních zkušenostech se však prosadila v populární francouzské sérii Taxi Luka Bessona a na přelomu století si jí všiml americký režisér Tim Burton, autor snímků Batman se vrací nebo Mars útočí!. Obsadil ji do svého fantasy dobrodružství Velká ryba z roku 2003 a zajistil Cotillardové průlomovou hollywoodskou roli.

Oscarový triumf za film Edith Piaf, který se natáčel i v Česku, ji zkraje roku 2008 zastihl v dobré formě. V rychlém sledu pracovala s mnoha významnými režiséry. S Michaelem Mannem se sešla na gangsterce Veřejní nepřátelé, Christopher Nolan jí dal prostor ve sci-fi Počátek uvedené v roce 2010 a o dva roky později i v miliardovém hitu Temný rytíř povstal. S Woodym Allenem natáčela Půlnoc v Paříži (2011). V Evropě excelovala v dramatu Jacquesa Audiarda Na dřeň (2012) nebo v sociální kritice Dva dny, jedna noc (2014) bratří Dardennů. Nejlépe jí jdou role citově rozkolísaných žen, jimž dokáže i přes své srnčí oči dodat energii šelmy, která bojuje o život.

V nejnovějším dramatu Les fantômes d’Ismaël (Ismaelovy přízraky) režiséra Arnauda Desplechina, jež zahajovalo letošní Cannes, se Cotillardová představuje jako Carlotta, dávná milenka hlavního hrdiny, filmového režiséra Ismaela v podání Mathieua Amalrica. Před lety ho záhadně opustila, byla prohlášena za nezvěstnou. A když už to vypadá, že se Ismael s Carlottinou absencí vyrovnal, žena se bez ohlášení objeví u jeho domu a uvrhne hrdinu do citových turbulencí, v nichž se prolínají sny, skutečnost i filmové natáčení.

Potkáváme se na terase jednoho z canneských hotelů. Marion Cotillardová sedí v hluboké pohovce, nohy složené pod sebou.

Režisér Arnaud Desplechin vás snímkem Učená pře z roku 1996 v podstatě uvedl na filmové plátno. Vzpomněla jste si na vaše první společné natáčení?
Tehdy jsem byla hrozně moc šťastná, že vůbec natáčím. Bylo to jako splněný sen, byla jsem z toho vedle. Na druhou stranu jsem do toho svého snu konečně nakoukla, ale neprožila jsem ho. Ono vás to trochu unese, s vyvalenýma očima jsem ani nevěřila, kde jsem se to ocitla. Dneska se naopak snažím naplno prožívat každý moment, cítit všechno do detailu.

Macbethovi. Michael Fassbender a Marion Cotillard.

Macbethovi. Michael Fassbender a Marion Cotillard.

Ve filmu Ismaelovy přízraky hrajete Carlottu, která se tak náhle a nekompromisně vypařila ze světa hlavního hrdiny, že ji musel nechat prohlásit za nezvěstnou. Jak tuhle postavu vnímáte?
Carlottu beru jako ženu, která do Ismaelova života vnesla světlo, koneckonců stejně jako do života svého otce. Jenže když pro někoho záříte, ještě to neznamená, že jste našli vlastní světlo. A proto je oba opustila. A teď, když se po letech vrací, je to jenom proto, aby rozlomila poslední pouta ke své vlastní svobodě.

Chtěla jste vy sama někdy hodit všechno za hlavu?
Během dospívání jsem na tom nebyla dobře. Toužila jsem po tom, sbalit se, zmizet a začít někde jinde, úplně nanovo. Trápila jsem se a snila o tom, že budu žít tam, kde budu moci být taková, jak jsem si sama sebe vysnila.

Jak jste se s tím vypořádala?
Postupně mě to přešlo. Občas se to sice vrací, ale přestala jsem se nenávidět. Považuju za důležité, aby člověk dokázal přijmout to, kým je.

Vzala jste si z toho nějaké poučení?
Jediný člověk, který vám dokáže zničit život, jste vy sami. Nikdo cizí takovou moc nemá. Musíte sice čelit lidem, kteří jsou možná příšerní a budou vám chtít udělat ze života peklo, ale vy jim to nesmíte dovolit. Jistě, vyžaduje to vnitřní sílu, ale to už je taky vaše zodpovědnost.

Ve snímku Ismaelovy přízraky máte parádní číslo, kdy divoce tancujete na písničku Boba Dylana. Jak k tomu došlo?
Tancovali jste někdy na Boba Dylana? Anebo konkrétně na It Ain’t Me Babe? Já tedy ne. A to mi na tom právě přišlo vtipné! Režisér Desplechin za mnou přišel s tím, že měl dvě varianty, dvě písničky. Vybrala jsem Dylana, protože něco takového zkrátka nečekáte. Hned mi v hlavě naskočily divoké pohyby, které by se k tomu hodily.

Marion Cotillard v hlavní roli snímku Dva dny, jedna noc bratří Dardenneových.

Marion Cotillard v hlavní roli snímku Dva dny, jedna noc bratří Dardenneových.

Jak se vám s Desplechinem pracuje?
Ohromně lehce. On je totiž v první řadě vynikající scenárista. Má jedinečný styl se specifickým rytmem a melodií. Když ji pochopíte, když do ní proniknete, okamžitě se ocitáte v tom jeho jedinečném filmovém světě. Připomíná mi tím Williama Shakespeara. To je přece taky skvělé psaní s ohromně složitým rytmem. Chvíli to trvá, než se člověku dostane pod kůži. Podobné to bylo, když jsme loni dělali Je to jen konec světa s (kanadským režisérem) Xavierem Dolanem. Jakmile jsem našla správný rytmus a melodii, postava mi obživla pod rukama.

Jak ovšem tenhle rytmus vnímáte, když hrajete v cizím jazyce? A nemyslím jenom angličtinu.
Je pravda, že v dobovce Jamese Graye jsem hrála polskou prostitutku, a polsky jsem se kvůli tomu neučila. Skoro nic už si z toho taky nepamatuju, nanejvýš zvolání „matko boża“. Měla jsem tam v polštině dvacet stránek. Nešlo jenom o to, abych se to foneticky naučila vyslovovat, ale potřebovala jsem porozumět každému slovu, jeho nuancím. Zabralo mi to několik měsíců. Na cizích jazycích mě baví, jak se slova řadí za sebe. Už jenom slovosled potom o té zemi a psychologii národa říká hrozně moc.

Sledovala jste během let Desplechinovu kariéru?
Znám Arnaudovy filmy, ale abych se přiznala, nikdy jsem nedoufala, že spolu ještě někdy budeme natáčet. Stejně jako jsem nedoufala, že bych mohla točit s bratry Dardennovými nebo s Jacquesem Audiardem.

Máte někoho, v koho naopak doufáte?
Existuje spousta režisérů, se kterými bych chtěla natáčet, ale nikdy to není nic jistého. Jednak proto, že si vybírám intuitivně, jednak jediný režisér, o němž jsem věděla, že s ním dělat budu, zemřel dřív, než na to došlo.

Marion Cotillardová.

Marion Cotillardová.

Kdo to byl?
Claude Chabrol. A pak ještě jeden můj oblíbený, Patrice Chéreau. Myslím, že jsme se nikdy ani nepotkali, ale když zemřel, bylo mi příšerně. Doufala jsem, že by nám mohlo něco vyjít, čekala jsem na to. Byla jsem i připravená, že bych mu napsala. To jsem ale nikdy neudělala.

Řekla jste si někdy o roli?
Nikdy jsem se žádnému režisérovi neozvala. Ale jednou jsem neodolala a nechala vyřídit vzkaz. Bylo to šílené. Moc ho obdivuju, jméno vám říkat nebudu, snad jenom že je to francouzský režisér. On se hned ozval, že má příběh, který bychom spolu mohli natočit. A poslal mi scénář. Ohromující! Role mého života! Komplikovaná žena. Ale já zrovna měla za sebou Dva dny, jednu noc s bratry Dardennovými, kde jsem hrála ženskou v hrozné depresi, a ještě jsem žila filmem Macbeth, kde jsem představovala lady Macbeth – takže další šílenkyně. A tak jsem musela tu roli snů odmítnout. Poté, co jsem strávila tolik času se dvěma nevyrovnanými ženskými, jsem si jednoduše nedokázala představit, že si do života pustím další hysterku. Byla sice úžasná, ale tak zatraceně depresivní, to byste nevěřil!

Pouštíte si své postavy hodně k tělu?
Mám děti a rodinu, takže si nemůžu brát práci domů. Mimo natáčení se od toho snažím oprostit. Ale když jsem na place, musím jet naplno. A u tohohle projektu jsem už cítila, že by mě to mohlo zlomit. Takže jsem mu musela zavolat: „Já to vůbec nechápu. Tohle je ten nejkrásnější scénář, jaký jsem kdy četla, navíc jsem tě o to sama prosila, ale teď jednoduše nemůžu.“ Pochopil to a natočil to s někým jiným.

Odpočinula jste si pak u nějaké komedie?
Ale ne. Naopak. Sehrála jsem další bláznivku v Kamenech bolesti, režírovala to Nicole Garciaová. Proč jsem to jenom dělala?

Riskantní účinky četby. Gabrielle (Marion Cotillard) prožívá muka neopětované touhy.
Marion Cotillard ve filmu Kameny bolesti

Připadáte si nahraditelná?
Samozřejmě. V téhle branži jsme všichni nahraditelní, na hodinu. Když vám někdo bude malovat, že se bez vás nehne, že to s nikým jiným nenatočí, říká kraviny. Ale teď jsme se tomu projednou vyhnuli, když můj muž Guillaume Canet natočil Rock’n Roll. Hrajeme tam sami sebe, takže tam jsem skutečně byla nenahraditelná! Je to komedie o nás samotných, navíc se to odehrává ve filmovém prostředí. Pro mě tam bylo zajímavé vidět, jak stárnu. Když se tak vidím na plátně, je mi z toho všelijak.

Nebyla to ale přece jenom prostě filmová role?
Hráli jsme sami sebe. Ale jasně, tím, že to není čistý dokument, je to vlastně nějaká moje další verze, obrázek, který konvenuje tomu, jak si lidi myslí, že žijeme. To přitom se skutečností nemá co dělat. Ve Francii jsou například lidé přesvědčení, že bydlím v Los Angeles a mám nějaký superhvězdný život. Já jsem přitom Francii nikdy neopustila! Někdy je fakt šílené, co se o mně píše.

Sledujete to?
Dřív ano. Nebudu to zastírat, mám v sobě ego. A to se občas chová jako šílená bestie. Musím ji krotit, jinak by mě sežrala. Byla doba, kdy jsem pořád hledala, co se o mně píše. Člověk by se tím vůbec neměl zabývat, anebo naopak byste musel číst všechno, což by zabralo celý život. A stejně by to nedávalo žádný smysl. Dokázala jsem s tím přestat. Stačila jsem si ale ověřit, jak moc lidi slyší na nenávist. Prodává líp. To je dokázané. Ale zažila jsem chvíli, kdy mi došlo, že nejtvrdší na sebe můžu být jenom já a že mi nic nedá, když o sobě budu číst blbosti. Jenom jsem nasávala negativitu, byla jsem naštvaná z věcí, které ani nebyly skutečné. A taky – každá z těchhle věcí bude za týden passé. Tak proč se tím zabývat?

Máte na mysli ten domnělý milostný románek mezi vámi a Bradem Pittem, jenž měl zapříčinit rozpad jeho manželství s Angelinou Jolie?
Nemyslela jsem na to, ale když už to zmiňujete, to bylo taky něco. Bylo mi jich líto. Psali o mně, že jsem ta nejstrašnější bytost na světě. Přitom vůbec netušili, jak to je. Ani trochu. Možná proto jsem si to nikdy nebrala osobně, vůbec se mě to netýkalo. Dotklo se mě, že dva lidi se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale já osobně jsem v tom nikdy nebyla angažovaná, takže čím horší věci novináři i ostatní lidi psali, tím směšnější mi to přišlo. Pak už jsme se tomu jenom smáli, až jsme slzeli: „Děláte si srandu? Tohle píšete?“ Bylo mi jich líto. „Co to máte za život, že se takhle chováte?“

Režisér Guido (Daniel Day-Lewis) mezi milenkou Carlou (Penélope Cruzová) a manželkou Luisou (Marion Cotillardová).

Režisér Guido (Daniel Day-Lewis) mezi milenkou Carlou (Penélope Cruzová) a manželkou Luisou (Marion Cotillardová).

Reagovala jste na to nějak?
Nejprve jsem ani nechtěla, ale pak jsme okolo domu měli neustále bulvární fotografy a muž mi povídal, že bych měla něco udělat, že už to nevydrží. Tak jsem se vyjádřila na Instagramu. Stačilo pár vět a bylo po všem, lidi se začali zajímat o nějakou další aféru. Díky mobilním telefonům je dneska každý paparazzi. Všichni vás můžou nahrávat, všichni vás fotí, každý máme kameru. Díky tomu se taky změnil způsob, jak spolu komunikujeme.

Jak se do vaší kariéry promítlo, že jste získala Oscara?
Vstoupila jsem do světa ohromujících nabídek na skvělé projekty, na spolupráce s vynikajícími režiséry. Co vám mám povídat, pro herečku je to sen. Změnilo mi to život. Oscar mi přinesl věci, o kterých jsem snila, a ten sen zatím trvá.

Necháváte děti, aby si s Oscarem hrály?
Ne, je na poličce. Vlastně jo, nechala jsem synka, aby si s ním hrál. Ale je tak supertěžký, že ho jenom táhl po podlaze. Je to na něj moc.

Letos se vám narodilo druhé dítě, vezmete si větší pracovní pauzu?
Ismaelovy přízraky jsem už natáčela těhotná, byla jsem ve třetím měsíci. Arnaudovi jsem ale nic neřekla. Pak mě vyfotili z bulváru a dali k tomu titulek, že jsem v pátém měsíci. Tak jsem Arnaudovi radši hned zavolala. Byl milý, popřál mi štěstí. Ovšem letos chci hlavně odpočívat. Odmítla jsem všechny nabídky, a to i od mých oblíbených režisérů. Chci se věnovat dceři i synkovi, který půjde do první třídy.

Šimon Šafránek
  • 2Diskuse