Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Muzeum Popelky v Česku? Pokud, tak až po mé smrti, řekl režisér Vorlíček v posledním rozhovoru pro LN

Lidé

  15:44
V úterý skončil život režiséra Václava Vorlíčka. V roce 2011 poskytl Lidovým novinám velký rozhovor, který vám v nezkrácené podobě přinášíme.

V roce 2017 převzal Vorlíček na festivalu ve Varech cenu za mimořádný umělecký přínos foto:  Dan Materna, MAFRA

Říká se o něm, že je král bláznivých komedií a pohádek. Jeho snímky Pane, vy jste vdova!, Kdo chce zabít Jessii?, Dívka na koštěti či Tři oříšky pro Popelku jsou českou klasikou. Teď se režisér VÁCLAV VORLÍČEK vrací s celovečerním filmem Saxána a Lexikon kouzel.

LN Dětství jste strávil za druhé světové války, FAMU studoval v první polovině padesátých let a své nejslavnější filmy natočil v období normalizace – myslíte si, že byste vytvořil jiné snímky, kdyby vznikaly ve svobodnějších poměrech?
Nejspíš ne, asi bych se vždycky snažil točit komedie a pohádky. Vždyť já už na gymplu byl třídním šaškem, který organizoval nejrůznější nepravosti. Mně byla zkrátka vždycky sranda vlastní – ať už Osvobozené divadlo nebo filmové komedie Martina Friče. Mimochodem, právě tenhle fantastický režisér mi na barrandovském dvoře po premiéře mého filmu Kdo chce zabít Jessii? řekl: „Vorle, máte smysl pro humor, držte se toho!“ A tak jsem ho prostě poslechl.

Zemřel režisér Tří oříšků, Arabely, Saxány či ‚Dr. Mráčka‘. Václavu Vorlíčkovi bylo 88 let

LN To proto, že Martin Frič byl prvním režisérem, jemuž jste dělal asistenta?
Byla to první práce, kterou jsem na Barrandově dostal, když mě napoprvé nepřijali na FAMU. Byl jsem takovým přívěskem druhého asistenta. Nicméně i tak si mě Frič všiml a jednou mě pozval do své pracovny, kde se mne začal vyptávat, proč chci k filmu. Odpověděl jsem mu, že toužím točit filmy jako on. Asi ho to potěšilo, ale mnohem víc jsme se sblížili až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že naši předci byli kamarádi. Objevil jsem totiž doma knihu po svém prastrýci, který žil v Blatné, kam musel utéct poté, co se v roce 1848 namočil do studentské revolty proti mocnářství. Bylo v ní věnování: „Příteli Vorlovi z převelikého erfreutu věnuje Pepík Frič.“ A tak jsem zjistil, že se můj dávný příbuzný František Ladislav Vorlíček přátelil s Josefem Václavem Fričem. Ukázal jsem tu knihu panu režisérovi a on na to: „Poslyšte, Vorle, když naši předci byli kamarádi, tak to my dva jsme něco jako příbuzní!“

LN Takže jste u něj měl příbuzeneckou protekci?
Ale kdepak! I když je pravdou, že si mě chtěl vzít do štábu pro svůj další film, ale o jeho složení tehdy rozhodovali jiní – a tak jsem byl přidělen do štábu režiséra Karla Steklého, a to jako čtvrtý asistent příprav na film Anna proletářka. Než se však začalo točit, byl jsem napodruhé přijat na FAMU a nastoupil do školy.

LN Poprvé jste výrazně uspěl s komedií Kdo chce zabít Jessii? I když se psal rok 1966, neměl jste problém s žánrem komiksu, který byl v této zemi označován za buržoazní kulturu?
Ani ne – hlavně proto, že to byla komedie – a o ty byla tenkrát celkem nouze. Pro mě osobně bylo přirozené přijít s nápadem rozpohybovat komiksové postavičky a prolnout je s reálným světem, protože já na komiksu vyrůstal – za první republiky jsme četli Mladého hlasatele, po válce jsem první prázdniny strávil u příbuzných v Blatné, kde tehdy ještě byli američtí vojáci, kteří z domova dostávali spoustu novin a časopisů, v nichž byly komiksy; ty jsem na nich pochopitelně žebral. Dodnes si pamatuji na nějaký příběh o stíhačích v Tichomoří, kteří bojovali proti Japoncům. Naprosto důsledně je však titulovali „malý žlutý parchanti“. To se opakovalo téměř v každé bublině! O dvacet let později jsem si na to vzpomněl a vznikl nápad na film Kdo chce zabít Jessii?. Přednesl jsem ho Miloši Macourkovi, který se nadchnul – a protože se znal s Kájou Saudkem, který se tady snad jako jediný věnoval komiksu, přizvali jsme ho ke spolupráci. Akorát jsme museli několik týdnů čekat, než se Saudek vrátí z kriminálu, kam ho zavřeli snad kvůli tomu, že neměl v občanském průkazu zapsané stálé zaměstnání...

LN Komiksová komedie Kdo chce zabít Jessii? byla natolik originální a navíc úspěšná, že se ji pro své publikum rozhodli přetočit Američané. Proč z toho projektu nakonec sešlo?
Po návratu z filmového festivalu v Locarnu v roce 1967, kde jsme získali Cenu za komedii, za námi do Prahy přijel americký nezávislý producent William Snyder a přes Filmexport koupil práva na Jessii. Chtěl, abychom mu scénář upravili pro americké publikum – položil před nás letenky do New Yorku a rovnou nám oznámil, že nás 18. června očekává na Kennedyho letišti. Slíbil, že nás nebude do ničeho nutit, ale že nám dá k dispozici svého scenáristu Stuarta Hampla; jeho jméno jsme později použili ve filmu Pane, vy jste vdova!. Odletěli jsme tedy s Macourkem do Ameriky a během několika týdnů napsali scénář. Na začátku srpna 1968 přijel William Snyder do Prahy, ale bohužel krátce po něm i vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě zavolal na americké velvyslanectví, odkud mu poslali limuzínu a ta ho odvezla na letiště. Odletěl prvním letadlem do Kodaně – bylo mu jedno, že to není do Spojených států, hlavně chtěl co nejrychleji zmizet z okupovaného Československa. A tím celý projekt padl.

LN Nemrzí vás to?
Ani ne – no tak by vznikl jeden film pro Ameriku, kde je ovšem taková tlačenice, že i kdyby tam náš snímek uspěl, těžko by se nám podařilo natočit další. Nehledě na to, že jsme s Macourkem za těch několik týdnů, které jsme strávili ve Spojených státech, zjistili, že je tam přece jenom trochu jiná mentalita, která nám příliš nevyhovuje. Několik našich filmařských kolegů v šedesátých letech do USA emigrovalo, někdo se prosadil víc, jiný míň, ale my s Macourkem bychom to nedokázali – asi jsme byli příliš velcí vlastenci. A tak jsme zůstali a točili filmy v Československu, kde jsme sklízeli jeden úspěch za druhým.

LN Takže o emigraci jste nikdy neuvažoval, i když počínaje komedií Kdo chce zabít Jessii? byla většina vašich filmů velice úspěšná i na Západě?
Jen jednou, v říjnu 1969. SK Slavia měla tenkrát na Národní třídě sázkovou kancelář, kde mimo jiné za 20 Kčs vyřizovali víza do západního Německa. A protože já už tam měl tou dobou řadu známých z řad emigrantů, kteří se v Německu za poslední rok docela uchytili, tak jsem pro celou rodinu vyřídil povolení k výjezdu a vypravili jsme se za jedním mým mnohaletým kamarádem do Mnichova. Během pobytu mě jiný můj známý pozval do hospody, kde se tehdy scházeli němečtí filmaři, z nichž některé jsem znal z karlovarského festivalu. A já jim povídám, že mám docela dobrý scénář k filmu Pane, vy jste vdova!. V tu chvíli jsem si myslel, že bych ho mohl natočit v západním Německu, ale dostalo se mi dost upřímné odpovědi: „Tak si ho natoč doma – my se tady fackujeme o práci!“ V ten okamžik jsem emigraci definitivně zavrhl a druhý den jsme se vrátili do Československa. Celník na hraničním přechodu od nás vzal pasy a povídá: „Tak vy se vracíte?“ A když nám je podával zpět, pronesl: „Když myslíte...“ Následující den hranice definitivně uzavřeli.

LN Pravdou ovšem je, že se zákazem filmování jste se za časů normalizačního Československa nikdy nepotýkal...
Nepotýkal, protože jsem směřoval ke komediím. Barrandov tenkrát produkoval v průměru pětadvacet filmů ročně, ale z toho ve dvaceti případech šlo o srágory, na které se nikdo nekoukal, kdežto my s Macourkem jim naplňovali kina. Proč by nás nutili do nějakých normalizačních pitomostí, když skoro každý náš film se zaplatil? – Pane vy jste vdova! asi trojnásobně, Dívka na koštěti mnohonásobně a Popelka a další pohádky vydělávají dodnes! A to nejenom tady, ale po celém světě, zejména samozřejmě v Německu. My jsme s Macourkem v sedmdesátých letech jezdili na takzvané dramaturgické porady i pětkrát ročně do západního Německa – televize nám vždycky zařídila výjezdní doložky a už se svištělo. Měli jsme pochopitelně dodržovat určitá pravidla: Když to byla cesta na tři dny, tak jsme museli být za tři dny zpátky, ale my jich zas tak moc nedbali. Často jsme se při zpáteční cestě stavovali v Mnichově za přáteli Karlem Friedrichem, mým nejlepším kamarádem z FAMU, a Milanem Schulzem, kteří oba tenkrát pracovali pro Svobodnou Evropu – do Prahy jsme se tak vrátili až o tři dny později.

LN Bez úplných ústupků tehdejšímu režimu se však vaše kariéra taky neobešla nebo existoval jiný důvod, proč jste natočil trilogii Bouřlivé, Zralé a Mladé víno?
Neexistoval. Ředitel Barrandova Miloslav Fábera si nás tehdy s Macourkem zavolal do pracovny a řekl: „Pánové, já o vás za žádnou cenu nechci přijít, protože vy nám vyděláváte peníze, takže mi musíte natočit tenhle film!“ Položil před nás román Jana Kozáka s názvem Svatý Michal a dodal: „Je to zájem z nejvyšších míst!“ Moc se nám do toho nechtělo, protože už jsme tenkrát měli schválený scénář k filmu Což takhle dát si špenát – ležel na Fáberově stole. Pan ředitel si povšiml našeho váhání, položil na něj ruku a povídá: „Tuhle vaši ptákovinu si tady ponechám, dokud mi nenatočíte toho českého Balzaka!“ To byla samozřejmě ironie – Miloslav Fábera sám byl spisovatel a nepochybně správně rozpoznal skutečné kvality Kozákovy literatury. Chtěli jsme natočit Což takhle dát si špenát, tak jsme museli vytvořit Bouřlivé víno. Pokusili jsme se z toho alespoň udělat srandu, a tak jsme do děje vložili postavu emigranta Hrdličky, který přijel do rodné vlasti okrást moravské vinaře. Nechtěli jsme nasazovat na emigranty – zkrátka se to hodilo jako komediální zápletka. Ostatně velmi nadčasová, protože o čtvrt století později přijel do Česka Viktor Kožený a okradl tuhle zemi mnohem důkladněji než naše figura v podání Jiřího Valy. Ten vinaře obral o směšných pět set dolarů.

LN Bouřlivé víno mělo ale pokračování – v roce 1981 vzniklo Zralé víno a o pět let později Mladé víno. Nikdy jste nezalitoval, že je tahle trilogie součástí vaší filmografie?
Nezalitoval, nezalitoval... Natočil jsem to – to zapřít nemohu, ale byla to úlitba režimu, aby mě nechal dál točit komedie a pohádky a moc mi do nich nekecal. A to se podařilo. Nehledě na to, že před dvěma lety se v rámci mé retrospektivy na Letní filmové škole v Uherském Hradišti promítalo i Bouřlivé víno – a starší diváci, kterých byla v sále většina, se na tenhle film dívali jako na obyčejnou vesnickou komedii z určité doby. I když je pravda, že si přímo přede mě sedla jakási sršatá holka a okamžitě začala rýt, jak že jsem mohl natočit takhle sprostou agitku... Zeptal jsem se jí, v čem je to podle ní agitka – vždyť je to veselohra o tom, že lidi byli, jsou a budou hamouni a šizuňkové. Pokývala hlavou, ale beztak si neodpustila poznamenat: „Možná, ale o vašem velkém charakteru to teda rozhodně nesvědčí!“ I když jsem se jí snažil vysvětlit, že tenhle film vznikl na příkaz shora, nakonec jsem jí dal za pravdu. Na druhou stranu, tenkrát nebylo vyhnutí. Alespoň pokud jsme tedy chtěli natočit nějaký další film.

LN Kdysi jste řekl, že se nerad vracíte ke starým námětům. Co vás tedy přimělo oprášit po čtyřiceti letech příběh o dívce na koštěti?
To je jednoduché, dnes velmi významně existuje něco, co se jmenuje trh. Tohle pokračování zkrátka vzniklo na objednávku producenta. Jednoho dne za námi s Macourkem přišel jakýsi pán a řekl: „Pánové, zabývám se sice zcela jinou činností, ale rád bych se uplatnil v oboru kinematografie. Proto bych chtěl financovat váš další film, který by měl být pokračováním osudů některé z vašich dívčích hrdinek. Je mi jedno, jestli to bude Popelka, Saxána nebo Jana z filmu Jak utopit Dr. Mráčka.“ Začali jsme o tom s Macourkem uvažovat a nakonec se rozhodli pro Dívku na koštěti. Napsali jsme scénář, pán byl spokojený, vyplatil nás, ale než došlo k realizaci, tenhle novopečený producent se ztratil.

LN A opět se našel?
On se nenašel, ale kdosi jiný nějak vyčmuchal náš scénář, od bývalého producenta ho vykoupil, a protože to byl odborník na počítačovou techniku, přišel za mnou s nápadem, abychom pohádkovou říši vytvořili na computeru, a natočili tak první český film, který bude kombinovathrané scény s animací ve 3D. Výsledek bude mít za pár dní premiéru...

LN Kouzelný prsten, omlazovací špenát, transplantace mozku, pohádková říše... Nikoho ještě nenapadlo postavit z vašich filmových nápadů jakýsi Vorlíčkův pohádkový Disneyland?
Něco podobného už se chystá v Německu, i když to bude zasvěceno jenom Popelce – nikdo si nedovede představit, jaký je tam tahle pohádka fenomén. Několikrát za rok tam musím jezdit na autogramiády a vždycky jen kvůli posraný Popelce; já jí tak říkám, i když ten film samozřejmě miluju. Ale to, co se tam kolem ní dodnes děje, to je vážně naprosté šílenství. V loňskémroce uspořádali na zámku Moritzburg, který je asi osm deset kilometrů od Drážďan, výstavu kostýmů a rekvizit jenom z pohádky Tři oříšky pro Popelku – od října do března ji zhlédlo přes sto padesát tisíc návštěvníků. A tak se teď rozhodli, že ji obnoví, ovšem už jako stálou expozici. Takže Popelka bude mít v Německu muzeum. Ale v Čechách já o nic takového nestojím. A pokud, tak až po své smrti. Pak ať si klidně vznikne muzeum Václava Vorlíčka, to užmi bude jedno. A může to být třeba v památníku na Žižkově – ten je beztak nevyužitý.

Autor: