Lidovky.cz: Řadu dlouhých let jste působila v korporacích. Co vás přivedlo ke změně?
Byla to souhra více událostí najednou, splnila jsem si spoustu věcí pocházejících z toho vnějšího světa – skvělou pozici, slušný výdělek, dům, auto... A najednou to vše přestalo stačit. Neustále jsem se vzdělávala v nových pracovních trendech a strategiích, ale nějak mi chyběla znalost sebe sama. Kdo vlastně jsem a proč tohle všechno dělám a hlavně - přináší mi to vůbec štěstí? Taky jsem se chtěla stát matkou, ale nějak to v tom stresu a shonu nešlo.
  |
Lidovky.cz: Proč jste se rozhodla věnovat jako žena zrovna mužskému tématu?
Upřímně to nebyl žádný promyšlený plán. Nejdříve jsem si vzala rok volna, že si trošku odpočinu a začnu ten svět a sebe poznávat trošku z jiného úhlu a asi v půlce toho období mi zavolal Petr Koukal, který u nás v Avastu měl besedu pro zaměstnance právě na téma důležitosti prevence těsně před tím, než jsem odešla. Věděla jsem, jaký úspěch jeho přednáška pro naše kolegy měla, nejdříve se styděli přijít, a tak jsme to vysílali živě i do jednotlivých pater, ale postupně přicházeli za námi a nakonec děkovali, že to bylo velmi užitečné téma. Začala jsem v této práci vidět velký smysl a souhlasila jsem s prací v Nadačním fondu.
Lidovky.cz: Máte porovnání s ženským a chlapským přístupem k prevenci nemocí? Jestli ano, jak se liší?
Ano, často si povídám s lidmi, kteří za námi přijdou k nadačnímu stánku na různých akcích a ženy mi přijdou o něco zodpovědnější a méně stydlivé.
Lidovky.cz: Proč si myslíte, že to tak je?
Možná proto, že dívky chodí na gynekologii pravidelně už od patnácti, šestnácti let, zatímco mužům tato zkušenost chybí. Tedy většinou je to tak, že na stánek přijde žena, vyslechne si, že učíme muže jak se správně samovyšetřovat a že jim to může zachránit život, nastuduje si náš Manuál na údržbu chlapa, zkusí si na našem lékařském modelu varlat najít jak takový nádor na pohmat vypadá a pak jde hledat partnera, případně syna či otce, aby si to šel také zkusit. Poté jsou většinou dvě varianty, ta první je, že ho přivede a on si to zkusí a ta druhá je, že se muž stydí přijít a tak apeluje na svou drahou polovičku, matku či dceru, že ho doma poučí sama. Ale samozřejmě jsou i muži, kteří se nestydí, přijdou a sami si to vyzkouší, většinou je však důvodem to, že už v okolí někdo onemocněl a není to pro ně úplně nové téma.
Kamila LukáškováKamila Lukášková vede nadační fond Petra Koukala třetím rokem. Současně absolvuje pětiletý psychoterapeutický výcvik v systemické terapii. Před nástupem do neziskového sektoru pracovala 15 let v mezinárodních IT firmách, kde měla na starosti personální oddělení.  Kamila Lukášková |
Lidovky.cz: Jak konkrétně se věnujete prevenci vy a nadační fond, ve kterém jste zaměstnaná?
Jsme malý nadační fond, jsme na to s Petrem sami, ale naštěstí máme kolem sebe spoustu skvělých dobrovolníků a mediček a mediků, kteří nám pomáhají. Pro výroční zprávu jsem akorát dnes dávala dohromady, co všechno jsme loni zvládli a je to krásných 120 aktivit! Jezdíme hodně přednášet do škol, do firem a najdete nás i na různých sportovních a kulturních akcích nebo dnech zdraví v nemocnicích po celé České republice. Spolupracujeme také s velkými firmami, které nám umožňují dělat velké kampaně. Již čtvrtý rok spolupracujeme se společností Procter & Gamble, letos na kampani #dovalkoule k doktorovi, kdy jsme na pochodu Praha Prčice valili symbolickou obří kouli, abychom ukázali, že když ji zvládneme dovalit do cíle celých dlouhých 35 km, zajít si k doktorovi na prevenci je hračka.
Lidovky.cz: Myslíte si, že rakovina varlat je v Česku vnímaná stejně jako rakovina prsu?
Myslím si, že osvěty na téma rakoviny varlat je o něco méně, ale postupně se to zlepšuje, kolegové z projektů Hlídej si mě, PrsaKoule, Movember či Hlídač koulí hodně této problematice pomáhají, stále přibývají nové nadace na toto téma, tedy jsme určitě na dobré cestě. Už toto téma nikoho nepřekvapí, což v době, kdy onemocněl Petr, bylo docela běžné.
Lidovky.cz: Přijdete běžně do kontaktu s pacienty s rakovinou varlat?
Běžně ne, děláme osvětu o důležitosti prevence, nejsme tedy typická pacientská organizace. Ale ve většině případů za námi po akci či besedě přijde několik lidí podělit se o smutný příběh z rodiny či okolí, který mohl skončit jinak, pokud by si dotyčný muž či chlapec zašel k doktorovi dřív. A také nám chodí příběhy mužů, kteří kampaň někde viděli a díky tomu se rozhodli, že už si s tou bulkou taky konečně někam zajdou, většinou píšou z nemocnice, že už jsou po operaci a že děkují Petrovi za to, že o tom konečně začal někdo mluvit. Tyto příběhy máme na webu, jsou inspirací pro ostatní.
Lidovky.cz: Jak se dá tato nemoc léčit? Jsou nějaké následky i po úspěšné léčbě?
To je právě to, když pacient přijde včas, je až 90ti procentní úspěšnost léčby! A když si vezmete, že u varlat a prsou máte možnost se jednou měsíčně prohmatat a ujistit se, že jste zdraví (to rádi zdůrazňujeme, aby se lidé nevyšetřovali s tím, že něco hledají, ale aby se pouze ujišťovali, že jsou zdraví), případně pokud najdou bulku, zajdou si za doktorem, bulka půjde pryč a vše může být jako dřív. S každým dalším týdnem či měsícem co o bulce víte (v případě, že je zhoubná), už dáváte prostor k šíření metastáz do celého těla a tedy snižujete pravděpodobnost vyléčení.
Lidovky.cz: Nestydí se před vámi muži o nemoci mluvit?
Myslím, že přede mnou o něco méně než před našimi medičkami, které s námi na akce často jezdí. Ale vážně, je to rok od roku lepší a myslím, že je to tak právě proto, že se o tom více a více mluví.
Lidovky.cz: Nabízíte mužům psychologickou pomoc?
Dávalo by nám to smysl, já sama jsem v pětiletém psychoterapeutickém výcviku a vím, že slovo kolikrát může léčit také. Ale prozatím na to nejsme odborně připraveni.
