2. února 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Na sále mi zemřela afghánská holčička, brečel jsem, vzpomíná bývalý šéf 6. polní nemocnice

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Brno Když se Martin Oberreiter vrátil ze své první mise v afghánském Kábulu, změnil se. Zážitky z operačního sálu 6. polní nemocnice, které šéfoval, ho pronásledovaly i doma. I když to normálně nesnáší, byl prý sprostý a hrubý na své okolí. Partnerka, dnes již manželka, mě na nezvyklé chování upozornila, vypráví čtyřicetiletý lékař.

Pane doktore, nebo pane podplukovníku?
Nechám to na vás. Nezakládám si ani na jednom. Vůbec si s tím nedělejte hlavu.

Vy jste byl na zahraniční misi vyslán třikrát jako náčelník 6. polní nemocnice, která fungovala v Afghánistánu. V čem se ty mise lišily?
Zásadně v pracovním prostředí. Pokaždé jsem byl v Kábulu, ale první mise v první nemocnici byla ve stanu. Ve druhých dvou jsme se přesunuli do kamenného objektu. První mise trvala téměř pět měsíců a odehrála se na jihu mezinárodního letiště v Kábulu, ty druhé dvě čtyři měsíce v severní části téže základny.

Nejhorší zranění? Kontaminované zeminou

Ve stanu? To zní dost provizorně…
Ano, zní to tak, přesto se jedná o prvotřídní zařízení na té nejvyšší profesionální úrovni. Česká zdravotnická služba má v Evropě – ale i ve světě – tradičně velký kredit. Čeští vojenští lékaři a zdravotníci jsou obecně v rámci koaličních vojsk velice žádáni a rádi s námi ostatní armády spolupracují – ať už jsou to Britové, Němci, Francouzi, Američani, všichni nás uznávají. Polní nemocnice, která do Kábulu vyjela v roce 2006, byla ve stanu. Někdo by si mohl myslet, že se tam něco děje na koleni, ale není to pravda. Nemocnice je vybavena ultrazvukem, jsou tam biochemické i mikrobiologické laboratoře, cétéčko, rentgeny, dva operační sály, jednotka intenzivní péče, lékárna, márnice, prostě kompletní nemocnice. Z profesního hlediska tam nic nechybělo.

Jak vypadaly ty kamenné nemocnice?
Velice moderně. Pokud byste přišel na ty nejmodernější emergency (pohotovosti – pozn. red.) u nás v republice, tak se moc lišit nebudou. Odborník by nějaké změny postřehl, válečné prostředí přece jenom vyžaduje poněkud jiný přístup.

Zmínil jste jednotku intenzivní péče. Spektrum zákroků bylo uprostřed válečného konfliktu asi úplně jiné než u nás v civilizované Evropě, že?
Afghánistán je pro nemocniční péči rozdělený na teritoria. My jsme měli na starosti Kábul a jeho okolí, takže jsme pomáhali zraněným z Kábulu, s výjimkou Američanů  – ti mají svou nemocnici v Bagrámu, kde léčí všechny zraněné Američany plus ostatní. V těchto válečných nemocnicích existují dva druhy zákroků. První skupina jsou ta běžná zranění, ke kterým dochází i u nás. Sem také patří běžné choroby, například záněty žlučníku, slepého střeva. A potom jsou to ta penetrující, pronikající zranění, typická zranění pro zóny ozbrojeného konfliktu, devastující zranění lidského těla.

Zranění vyplývající z velkého násilí, které se tam děje, střepinová poranění, bodná a střelná zranění. Otevřená poranění s rozsáhlými devastacemi vnitřních orgánů. A to nejhorší, co si dokáže chirurg představit, tím myslím „blast“ výbuch. Zranění způsobená následkem výbuchu, infikovaná zranění, kontaminovaná zeminou vmetenou hluboko do těla spolu se šrapnely. To je ta nejvyšší škola traumachirurgie, vyžadující opravdu zkušené chirurgické týmy. U nás se například taková zranění zatím naštěstí vůbec nevyskytují nebo pouze raritně.

Ten druhý život, rozhovory

Bylo to pro vás zajímavé z toho odborného hlediska?
Rozhodně ano, i když to zní zvláštně. Ta práce je jiná, ale my jsme na ni vycvičeni.

Kolik zraněných jste každý den ošetřili?
To se lišilo. Na první misi jsme měli 129 operací za čtyři měsíce, což vychází na více než jednu operaci za den. Při té poslední jsme měli 49 operací za čtyři měsíce, což je jedna operace za dva až tři dny. Ono to ale takhle rozdělené není, protože vám přivezou třeba 20 zraněných najednou a pak je několik dní klid. Je to stejné jako v tom seriálu M.A.S.H. 4077. Dva tři dny neděláte nic, ale pak se můžete zbláznit. Na rozdíl od M.A.S.H. 4077 se nyní pracuje ve větších týmech, je to podobné jako v docích formule 1, když se vyměňují pneumatiky, dotankovává palivo. Každý má své místo a musí svou rutinu zvládat dokonale, rychle a bez přemýšlení. Také zranění, kteří by dříve zemřeli, dnes díky tomuto přístupu přežívají.

Operoval jsem kamaráda

Změnil jste se?
Hodně jsem se změnil. Po návratu z první mise jsem měl půl roku jiné chování. Tenkrát jsem to moc něřešil, vše jsem si ale plně uvědomoval a chvíli mě to trápilo. Projevovalo se to tím, že jsem například sprostě mluvil, byl jsem odměřený, někdy i verbálně hrubý na své blízké. Já to ale vůbec nemám ve své povaze, myslím si, že je to špatně, nemám to rád, spíše se v životě snažím o to, abych slovem neubližoval. Prvních 14 dnů to bylo opravdu hodně a nebylo to vhodné a moje partnerka, nynější žena, mi to řekla. Ale poslouchal jsem lidi okolo sebe a snažil jsem se s tím sám srovnat, což se mi podařilo. Zvládl jsem to. Člověk na misi taky sleduje a přemýšlí nad tím, jak vůbec funguje tenhle svět. Stává se tak trochu filozofem a vyzrává jeho světonázor.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Určitě jste se nevyhnul ani úmrtí na operačním sále.
Bohužel ne. Dokonce jsem zažil to nejhorší – když zemře dítě. Na sále nám zemřela osmiletá holčička, která měla zranění z blastu. Měla zasekané střepiny do mozku, do obličeje, do srdce, plic a do břicha. Děti mají obrovskou vitalitu, takže ji přivezli ještě živou, ale neměli jsme šanci, ani jsme ji neoperovali. Přiznávám, že i když jsem chlap, tak jsem tehdy brečel. Byla to krásná holčička.

A pokud jde o naše vojáky?
Zažil jsem rok 2014, kdy při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám v Afghánistánu zahynulo pět českých vojáků. Čtyři na místě, Lesyho převezli do nemocnice a sedm dní jsme bojovali o jeho život. Stalo se to v provincii Bagrám, ale existuje možnost, kdy chirurg může být uvolněn a přeletět do jiné nemocnice. Já jsem toho zraněného znal, byli jsme přátelé.

Mnohokrát jsem jej spolu s americkými kolegy tenkrát operoval a po operacích ošetřoval se sestrami na jednotce intenzivní péče, spal jsem tak jednu až tři hodiny denně, více ne. Mluvil jsem na něj, aby slyšel češtinu a aby byl více v klidu. Vím, že to smysl mělo, a udělal bych to znovu. Jeho poranění způsobená právě blastem však byla tak rozsáhlá, že i soudní lékař prezentoval účinky výbuchu na vnitřní orgány jako mimořádné a vyjádřil údiv nad tím, že Lesy vůbec těch několik dní žil. Podařilo se ho ještě převézt k nám do republiky, ale jeho tělo už bylo natolik vyčerpané, že na následky poranění zemřel.

Říkáte Lesy, jednalo se o tehdy zemřelého příslušníka 43. výsadkového praporu z Chrudimi Jaroslava Lieskovana?
Ano. Znali jsme se tehdy asi tři roky, byl z Hradce Králové a často jsme si vyprávěli o armádě. Samozřejmě jen ty věci, na které se nevztahovala mlčenlivost. Operoval jsem ho už jednou, na misi v roce 2011 kvůli infekci, následku poranění. Tehdy jsme se poznali. V roce 2014 bohužel to už tak snadné nebylo, jeho poranění byla obrovská. Ztratil velké množství krve, do několika minut po příletu vrtulníkem do nemocnice jsme mu nahradili v podstatě komplet celý objem krve a potom ještě několikrát.

I díky tomu se mu podařilo prodloužit život o sedm dní, celkem za tu dobu dostal kolem 220 jednotek krve a krevních derivátů, což se blíží váze jeho celého těla. Ve světové literatuře jsem našel kazuistiku (popis lékařsky zajímavých případů – pozn. red.), kdy americký voják přežil 150 jednotek, více ne. Dobrovolných dárců krve je v takovém případě vždy dost, v tom problém není, ale tělo má své limity. Když jsem se dozvěděl, že po převozu do České republiky zemřel, cítil jsem jej v Afghánistánu i nadále, jeho duch tam byl stále s námi se všemi, které znal. Dříve jsem byl smutný, teď po třech letech už na něj vzpomínám s větší lehkostí, jako by již dostál svého klidu.

Jaký to byl voják?
Příkladný. Byl velkým vzorem, autoritou, ale i přítelem pro mnohé. Jistě měl své chyby, tak jako každý. Já ho poznal jako férového, otevřeného, upřímného chlapa v jehož společnosti zábava nikdy nestála. Hodně jsme si povídali doma i na misi. Mě vždy zajímalo, jak fungují bojové jednotky, a jeho zase, jak to funguje u nás. Vyměnili jsme si spoustu příběhů. Lesy byl stejně jako většina těch, kteří nosí červený baret, člověk se srdcem zapáleným pro svou vlast. Byl ohromný patriot, přesvědčený a obětavý.

Setkali jsme se a druhý den byl mrtvý

Kolik našich vojáků jste ošetřil?
Pokaždé když jsem byl v Afghánistánu, došlo k nějaké tragické události – odpálení sebevražedného atentátníka u našich vojáků (2008), výbuch nálože pod českým obrněným vozidlem (2011) a výše popsaný incident u základny Bagrám (2014). Vždy jsme měli mrtvé a mnoho zraněných. Když jsem byl v roce 2014 potřetí v Afghánistánu, tak jsem byl v kanceláři velitele a ten měl na zdi fotky deseti našich mrtvých vojáků, kteří zahynuli v Afghánistánu. Uvědomil jsem si, že jsem osm z nich znal. Některé osobně, s jedním jsme se třeba setkali den předtím a povídali jsme si, druhý den byl mrtvý. Kolik našich jsem ošetřil, již přesně nevím, mohly to být desítky.

Ten druhý život

Kolika lidem jste zachránil život?
Zhruba ve třetině případů šlo o život nebo o kvalitu života raněného. K přesnému počtu se nechci vyjadřovat, to by byla spekulace. Navíc nikdy to není práce jednotlivce, naopak velice záleží na celém chirurgickém týmu. Zdravotní sestra například stráví s pacientem u lůžka mnohem více času než lékař a velice záleží na její ošetřovatelské péči.

Zažil jste i nějaký kuriózní zákrok?
Zranění, která vyplývají z toho, že do války jdou leckdy mladí a nezkušení kluci. Jdou v rojnici a brnknou prstem o spoušť automatické pušky. Jsou nepozorní, spadnou z auta, když lezou na kabinu něco opravit, a vážně se zraní. Nosí granát tzv. „na Ramba“ a zachytí se o pojistku, když nasedají do vozidla. Nic z toho jsem naštěstí nemusel řešit u našich vojáků. Objevila se ale i zranění, která mě ničila psychicky.

Afghánské matky házely děti do ohně

O jaký šlo případ?
Bylo jich několik. Afghánské matky jednu dobu házely své děti do ohně, aby se jim dostalo péče v Evropě. Ony s nimi mohly odletět a dostat u nás nebo třeba ve Francii politický azyl. Ta léčba je dlouhodobá, následují plastické operace, matky se v zemi zorientují, získají kontakty a stáhnou do nové vlasti celou rodinu.

Neléčili jste také zranění plynoucí z domácího násilí?
To byl jeden z nejhorších typů. Ženy tam mají opravdu nízké společenské postavení. Například jsem ošetřoval pobodanou ženu, která měla asi 17 bodných ran od hlavy až k patě. Takhle ji zřídil její manžel kvůli tomu, že mu donesla čaj, který nebyl dostatečně horký. Objevila se i kyselina v obličeji, popálené ženy. To je něco naprosto nelidského, bohužel ne až tak vzácného.

Ale to není válka.
Válka je násilí, lidé vyrůstající v násilí považují násilí za normu. S tím se psychika nás, žijících v míru, hodně těžce smiřuje. Někdo si řekne: No jo, je to válka, tak tam vlítněme, zabijme ty zlé a ty hodné nechme. Ale tohle, a i mnohem horší, jsou konkrétní případy, které vám budou vyprávět ti, kteří ve válce byli. Kdo je ten zlý a kdo je hodný? Válka je obrovské zlo. Jako člověk, který má mysl nastavenou na pomáhání lidem, nejsem schopný válku pochopit.

Proč jste vůbec vstoupil do armády?
Můj vztah k armádě se utvářel postupně. Po maturitě jsem se dostal na dvě civilní fakulty medicíny a jednu vojenskou. Naši začali stavět dům, tak jsem jim chtěl odlehčit. Do armády jsem tedy vstoupil z důvodů finančních, ale v průběhu let jsem si utvořil vřelý vztah k armádě a k lidem, kteří ji představují. Viděl jsem, že v armádě umíme věci měnit rychleji než v civilu. Jsou v ní lidé, kteří to umí. Zároveň jsem viděl i spoustu patriotismu, lidí, kteří chtějí bojovat za svou republiku a jsou ochotní za ni a za nás i zemřít. Málo lidí si tohle skutečně uvědomuje.

Chirurgie je nejnáročnější disciplína medicíny, v polní nemocnici se musí napětí ještě znásobit. Zažil jste i kolegy, kteří to nezvládli?
Určitě. Byli lidi, kteří doma fungují standardně, tam ovšem selhali a museli jet domů. V mém týmu jsem to naštěstí nezažil. Zažil jsem stýskání, obavy, že to nezvládnou, ale nakonec jsme to ustáli.

Ten stres by mohl napomáhat i sblížení lidí.
Ano k tomu tam dochází, ale není to tak jednoduché. Je tam 90 procent mužů a tak 10 procent žen. Stresové prostředí otvírá v lidech různé komnaty. Znám i manželství, jehož začátek se začal psát právě na misi v roce 2007 a dodnes fungují skvěle.

Zelené a bílé jádro

Vaše první mise na přelomu let 2007 a 2008 byla asi poslední akce naší 6. polní nemocnice jako celku.
Byla to jedna z posledních velkých akcí. Já jsem tam jel za 6. polní nemocnici a jeli jsme tam jako velký tým, ve kterém byli lékaři, zdravotní personál, veškeré vybavení jsme vezli s sebou a i s vlastní ochranou, i když ta již byla zajištěna v rámci koaličních vojsk. Tehdy nás tam bylo asi 120 až 140, z toho 10 lékařů a 40 sester. Byli to kolegové z celé republiky. Tehdy byla polní nemocnice v Olomouci, dnes je v Hradci Králové. V dalších misích jsme jeli do Kábulu jako polní chirurgické týmy o 10 až 15 lidech.

Jak funguje tým polní nemocnice v době, kdy není na misi?
Máme skutečný útvar, dislokovaný v Hradci Králové, který má takzvané zelené a bílé jádro. Zelené jádro jsou vojáci, kteří nás zabezpečují a plánují, bílé jádro je vlastní zdravotnický personál, lékaři, sestry, záchranáři, laboranti. Ti jsou po celý rok na stážovém místě, které může být kdekoliv, nejčastěji to jsou traumacentra, kde se lékař nebo sestra nejlépe vycvičí a praxe tam je nejbližší tomu, co zažije v misích. Fyzicky u takového člověka nepoznáte, že je voják, protože pracují v normálních nemocnicích, nijak se svým oblečením neliší, což je logické.

Pieta za padlé vojáky.

Vy jste ale teď zástupce primáře Vojenské nemocnice v Brně…
Byl jsem náčelníkem 6. polní nemocnice. Od roku 2015 jsem opustil polní nemocnici a stal jsem se zástupcem primáře Vojenské nemocnice v Brně. Důvodů je hned několik, ale všechny souvisí s vývojem české společnosti a zdravotnictví, jak civilního, tak vojenského, ve kterém se to dost odráží. Obojí bylo bohužel v úpadku, což byla chyba našeho zdravotnického systému. Součástí polní nemocnice jsem byl 11 let. Od roku 2011 až do začátku roku 2015, kdy jsem jí šéfoval, v té době opustilo náš tým 11 lékařů ze 17. Nebyli jsme schopni je udržet kvůli systému financování, kvůli jejich platům. Je to složitá situace na vysvětlení, souvisí s mnoha aspekty. Například s tím, že z České republiky odchází řada lékařů a výběr pro armádu se tedy značně zúží.

Skutečně je situace tak špatná?
Byla, ale řekl bych, že se teď zlepšuje. Od roku 2015 je vše lepší, já to vidím a vnímám. Nikdy jsem na polní nemocnici nezanevřel a existují živé projekty, díky kterým lékaři uvnitř v armádě zůstanou. Bylo zasazeno semínko, které bude mít plody až za pár let, ale jsem rád, že to je alespoň tak.

Pomáháte polní nemocnici?
V poslední době se specializuji na pomoc mladším kolegům, snažím se o rozvoj vzdělávacích programů a výcviků. Různými projekty v tomto smyslu pomáhám i polní nemocnici. Není to moje zodpovědnost, ale můžu využít kontaktů a zkušeností. Na polní nemocnici nikdy nezapomenu, to nelze, zůstane mi v srdci.

Snad můj obor zanikne kvůli nepotřebnosti

Proč jste se rozhodl jít právě do Brna?
Součástí výcviku vojenského lékaře je absolvování stáží na různých pracovištích po celé republice. Do Brna jsem byl tehdy vyslán pro dočasný nedostatek lékařů na pracovišti právě z důvodů výjezdů do misí a zvýšené nemocnosti. My – jako vojáci – jsme schopní se v rámci republiky přesouvat a vypomáhat. Byl jsem zde na stáži potom ještě dvakrát. Oddělení mně velice vyhovovalo – z hlediska personálního složení i z hlediska spektra výkonů, které se zde dělají. Má žena tu byla ubytovaná se mnou, takže věděla, do čeho jde. Naštěstí mi zatím vše toleruje.

Je to sestřička nebo lékařka?
Jak to u nás často chodí, je to sestřička. Momentálně je na mateřské dovolené. Ne každá žena by se mnou vydržela, zažila všechny tři moje mise a zvládla je perfektně.

Máte do budoucna nějaké přání?
Mám jedno možná zvláštní. Aby můj obor zanikl z důvodu nepotřebnosti. Nevím, jestli je jasné, co tím myslím, ale jsem vojenský chirurg. Mou prací v armádě je ošetřovat raněné z ozbrojených konfliktů. Zánik mého oboru by znamenal jediné, že žijeme v trvalém míru. Pro někoho je to slovo klišé, podle mě by mír měl být zásadním a nejdůležitějším cílem lidstva. Zatím se nám to moc nedaří, tak uvidíme, jak to bude dál…



Pavel Pechoušek

Autor

Pavel PechoušekPavel.pechousek@email.czČlánky