Pondělí 1. června 2020svátek má Laura 9 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Náčelník Stingl: Pro mě byli zajímaví indiáni Šuárové. Teď už mají vlastní televizní stanici a tři letadla

Miloslav Stingl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloslav Stingl | foto: Meltingpot

V 89 letech zemřel 11. května slavný cestovatel, spisovatel a etnograf Miloslav Stingl. K připomenutí jednoho z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí odemykáme rozhovor, který s ním vyšel v příloze Pátek Lidových novin v říjnu 2015. Legendární etnolog vypráví o 60 letech cestování po světě, tichomořských Benátkách a o tom, jak digitální technologie mění tradiční kmenový život.

Má neuvěřitelnou paměť. I po desítkách let si pamatuje, kdy, kde a jakou lodí plul a jaký měla název... Umí sedmnáct jazyků a při povídání sem tam do věty vloží francouzský, ruský nebo i maorský obrat; jindy přidá exotické přísloví. Aby ne, čtrnáctkrát objel svět, navštívil 150 zemí.

„Některé státy už zanikly, ale zase vznikla i spousta nových,“ říká cestovatel Miloslav Stingl, jenž Čechoslovákům přibližoval taje Tichomoří a neznámých indiánských kultur. V únoru mu vychází další kniha – tentokrát biografická, přímo o něm: STINGL.

Zemřel slavný spisovatel a cestovatel Miloslav Stingl. Bylo mu 89 let

LN: Od vaší první zásadnější cesty uplynulo šedesát let, ne?
Prvně jsem jel do ciziny s maminkou: do Bulharska a Jugoslávie. Pak do Sovětského svazu. Následovalo Zakavkazsko, poprvé to bylo asi v roce 1955 a pak znovu. Výsledkem měla být i kniha Dobrodružství dalekých hor, ale místo toho vznikla série článků věnovaných Arménii, Gruzii. Myslím, že jsem byl první Čech, který byl v Čečensku. No, je to šedesát let.

LN: Hned jste o tom psal?
První knížku jsem napsal vlastně už ve čtrnácti letech; jmenovala se Bílý drak a byla o Himálaji, o Nepálu. Ta nikdy nevyšla. Ale napsal jsem následně druhou, jejíž text se z velké části zachoval. Je v rukopisu a dal jsem ji k použití Adamu Chroustovi, protože pár stránek teď dají do mé připravované biografie. To byla taková dobrodružná kniha pro kluky, inspirovaná Foglarem. Část z toho v knize otisknou, včetně některých kuriozit: třeba se našel i můj dávný dopis Ježíškovi, kdy jsem mu psal, aby nadělil tatínkovi něco na vlasy, protože je ošklivé, když je plešatý, a mamince aby dal sukni a sestře blechy. (směje se)

Ministr kultury Daniel Herman (druhý zprava) předal Literu za nakladatelský čin...
Mezi nominovanými nechybí kniha Stingl Miloslav. Biografie cestovatelské...

LN: Co se za těch šedesát let v cestovatelství změnilo?
Změnily se hlavně dvě věci. Za prvé to byl rozpad koloniální soustavy, v Akademii věd jsem ještě míval na starosti takzvané Oddělení rozvojových zemí. Už jsem pak například nejel na francouzský ostrov Madagaskar, ale do nezávislé republiky Malagasy (Malgaši). To byla zásadní změna. Tou druhou byl později pochopitelně pád železné opony; dříve jsem musel čekat na víza i do Nizozemska.

A u zkoumaných národů, jak víme my etnologové, se změnilo strašně moc. Pro mě byli obzvláště zajímaví indiáni Šuárové v Ekvádoru, někdejší lovci lebek, kteří vytvářeli i malé trofejní hlavy tsantsa. Prvně jsem tam byl asi v roce 1962. Technologickou znalost výroby hlaviček ještě měli, ale už to nedělali a trochu se za to styděli. Řekl bych, že v tom máme i my, Čechoslováci, trochu prsty; působil tam totiž vlivný misionář páter Ján Šutka. Asi před deseti lety byl v Ekvádoru jeden slovenský kameraman, který už natočil zprávu o tom, jak Šuárové mají vlastní televizní stanici, rádio a tři letadla... To je samozřejmě obrovská změna, protože před půlstoletím ekvádorští indiáni svou televizi neměli.

LN: U Šuárů neboli Jívarů byli i Hanzelka se Zikmundem, další legendy, že?
Ano. S Miroslavem Zikmundem jsem velký kamarád, je to jeden z velice mála lidí, komu tykám. A máme se rádi. Někde bych tu i našel naši nedávnou společnou fotografii.

Miloslav Stingl

Český cestovatel, spisovatel a etnolog. Pocházel z Bíliny, léta žil v Karlových Varech. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě UK i mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV; od roku 1972 se věnoval literární tvorbě a píše. Život zasvětil studiu etnik v nejodlehlejších končinách planety, zejména původních obyvatel Oceánie a Ameriky. Vykonal čtrnáct cest kolem světa. Byl znalcem indiánských a polynéských kultur. Jeho mimořádné knižní dílo, které zahrnuje 42 knih a 240 vydání asi ve třiceti jazycích, vyšlo v odhadovaném souhrnném nákladu sedmnáct milionů výtisků. Získal indiánské jméno Okima – Ten, který vede.

LN: Jaký je Erich von Däniken, slavný „ufolog“?
Příjemný, laskavý člověk, který mívá jiné názory než já. Ale to nijak neruší naše vztahy. Dnes má u svého bydliště ve Švýcarsku takový archeopark, kde je asi devět sekcí záhad. Jednou z nich jsou i obrazce v Nazce, na které jsem si nedávno vzpomněl – jak jsem nad nimi létal –, poněvadž jsem byl pozván na peruánské velvyslanectví. S Dänikenem jsme přátelé.

LN: Kdo vydal více knížek, on, nebo vy?
Myslím, že já. Ale hlavně tematicky. Däniken má jedno hlavní dílo, které v těch dalších jen rozvíjí. „Däniken tak opisuje od Dänikena“, ale základní myšlenku mu nikdo nevezme.

LN: Vnímal jste nebezpečí na svých tolikerých cestách?
Uvědomuji si, že cestování přináší značná nebezpečí. I proto jsem si nebral žádného partnera a jezdil sám, poněvadž bych měl zodpovědnost, když se něco stane a budu to pak jeho ženě muset říkat do očí... S výjimkou asi dvou cest – kdy jsem bral s sebou kameramana – jsem vždy jezdil sám, ale tehdy jsem ho i pojistil na nejvyšší možnou částku. Co kdyby.

LN: Jaká situace byla nejnebezpečnější?
To nejhorší se mi přihodilo, když jsem jel od australských domorodců lodí. Jezdívám raději lodí, než létám, protože můžu v klidu psát. Mělo to jet asi dvacet dní nebo kolik. U Džibutska začala loď hořet. Sebral jsem svou tašku „stinglovku“ s životně nezbytnými věcmi, vyběhl na palubu a koukal, jak šlehají plameny. Uhoříte, nebo se utopíte? Šest hodin jsme čekali, zda loď shoří, nebo ne. Posádka měla plynové masky, aby se neotrávili dýmem... Kolem moře, shořely motory, slunce pražilo, do lodi se nemohlo a čtyři dni jsme čekali, co bude dál. 

Šlo o život, tehdy – někdy v sedmdesátých letech – mě přešla legrace. Pak nás odtáhli do Saúdské Arábie, kde se o nás postarali, ale měli zájem, abychom rychle „vypadli“. Ale i tam jsem si to trošku prohlédl; král nám pak půjčil letadlo a odletěli jsme do Frankfurtu nad Mohanem. Šlamastyka ovšem  měla dohru; nejvíce pasažérů bylo z Německa a v německém bulváru, asi v Bildu, vyšla zpráva, že pasažéři této lodi uhořeli. Dokonce se to dostalo i do československých novin, do Lidové demokracie či kam, a moji příbuzní netušili, jestli jsem tam nezahynul.

LN: Lidem občas vrtá hlavou, jak je možné, že jste za socialismu tolik cestoval? 
Byl jsem etnolog, v Československé akademii věd jsem měl na starost mimoevropské oddělení. Trochu mě měli za blázna. Jak se může dospělý muž se dvěma doktoráty zabývat indiány a hrát si na Vinnetoua? Dost dobře nevěděli, co si myslet. Také jsem se ze všech cest vracel – na rozdíl od Waldemara Matušky, se kterým jsem se dost přátelil. Ten utekl a hned v německém rozhlase řekl, co jsou komunisté zač... Já takový malér neudělal a měl jsem také dohodu s ministerstvem financí nebo tehdy devizovou správou, že si nechají třicet procent z mých devizových honorářů za knížky, které mi vycházely v zahraničí.

Od roku 1960 jsem začal intenzivně cestovat, soustředil jsem se na Ameriku a indiány. Jeden můj čtenář našel lidi, kteří mě pro StB sledovali – jeden měl v ústavu krycí jméno Anton, ve svazu spisovatelů mne hlídal jistý Orel/Alex a já byl prý jako „studovaný objekt“ veden pod jménem Kniha. Ti dva lidé mají jistě potomky, takže jménem je nazývat nechci.

LN: Na které z cest vzpomínáte nejvíce?
Cest bylo opravdu mnoho. Extrémně zajímavé byly hlavně mé výzkumné cesty na Novou Guineu, protože tam jsem se osobně zúčastnil ještě takové jakoby lidojedské hostiny. Také jsem se znal se slavným Michaelem Rockefellerem, kterého tam velice pravděpodobně domorodci zabili a snědli. (Zmizel v oblasti novoguinejských Asmatů v listopadu 1961.)

LN: Kde jste tam byl vy?
Hlavně ve Střední vysočině, Central Highlands. Navštívil jsem desítky kmenů, vyfocen jsem třeba s mým průvodcem z kmene Kumu. Byl jsem tam trochu déle, pak na pobřeží Papuy a na melanéských ostrovech Nová Británie a Nové Irsko, protože mne jako Slovana zajímal život antropologa Bronislawa Malinowského, jednoho ze zakladatelů metod terénního výzkumu.

Rád vzpomínám na výzkumy Kuby, kde jsem byl v roce 1963 u indiánů, o nichž se soudilo, že zmizeli už v 16. století – vznikl o tom i film Stopy vedou do hor. Náročný byl pobyt u Eskymáků, kde jsem žil jedenáct týdnů. Zajímavá cesta vedla i do Mikronésie, na ostrov Ponape, kde je záhadné umělé souostroví Nan Madol; takové tichomořské Benátky, kde jsem byl jako první z východního bloku. Pak jsem se tam vrátil.

LN: Zklamala tedy technika. Lidi vás nikdy neohrožovali?
Třeba u těch Papuánců musel být člověk před čtyřiceti padesáti lety obezřetný. Vyžadovalo to jistý takt. Říkám tomu „diplomatický protokol etnografa Stingla“ a podle něj se vždy chovám. V první řadě vím, že přicházím nepozván: nemůžu přijít k Rychlíkům na návštěvu a říct: „Hele, tak jsem tady, nemáte něco k jídlu, a ještě kdyby byla postel?“ Snažím se o první kontakt přes děti a nějakým způsobem rychle ovládnout nejzákladnější výrazy. Mám takový slovník, kde je sto slov, z toho šestnáct sloves: jíst, pít, spát... Ukážu tak dětem na ruku a oni španělsky řeknou: „Mano.“ Zopakuji to. Udělám gesto pro spánek a slyším: „Dormir.“ Takže hned vím, že je to spát. Mluvím sice prostě, v infinitivech, ale dorozumím se. Jak se díváte na proměny technologií?

Dnes už si lidé zajistí bydlení přes Booking.com, obhlédnou ostrov v mobilu přes Google Maps a i na Lomboku mají běžně Wi-Fi. To je vlastně třetí stěžejní proměna: ta absolutní technologická revoluce. I u těch takzvaně „jednoduchých“ národů již existuje jeden člověk, který je na internetu a může si udělat třeba i cestovku u vlastního kmene. Každý zájemce, i odborně nevzdělán, se tak s nimi může lehce zkontaktovat a uskutečnit autentický kontakt, takový amatérský terénní výzkum. To zmíněný antropolog Malinowski si z Trobriandských ostrovů nikomu zavolat nemohl.

LN: Martin Soukup z Univerzity Palackého, který dělá výzkumy v novoguinejském Yawanu, nedávno LN vyprávěl, jak mobilní signál během pouhého roku proměnil Papuánce – už si tam stahují hudbu a chtěli ji i po českých vědcích: dokonce nahrát přes Bluetooth... 
Teda! Mně zase někdo vyprávěl, že byl u „divokého“ kmene, kde se dotyčný pán, dejme tomu pan Novák, ptal, zda by mu mohli místní něco o sobě, tedy o nahatých „divoších“ povědět. A oni mu jen řekli: „My jsme na internetu.“ Měl si to tam asi najít sám.

LN: Jak to jako etnolog vnímáte?
Kulturní změna je objektivní proces, který se nedá zastavit. Můžu říci totéž, co říkal Jiří Hanzelka: „Jsem rád, že jsem tam a tam byl za takových, původních poměrů.“ Ale tak jako nemá americký kulturní antropolog právo mi říkat, abych chodil v čamaře nebo se odíval jako za doby Jana Husa, nemám ani já právo vyžadovat to od Papuánců. Mají na změnu plné právo. Svou doktorskou práci jsem psal o indiánech Chile.

A tam, v Ohňové zemi, kdysi rakouští etnografové přišli s návrhem, že oblast bude pro indiány rezervována a ti by měli jakoby za povinnost žít v původní kultuře, aby za nimi mohli etnologové – jako tehdy Martin Gusinde – jezdit a zkoumat je... Pokud to nezařídíme takhle, nemůžeme nikomu upírat právo na změnu. Na Havaji je třeba jeden ostrov z osmi hlavních, který je cizím lidem nepřístupný, ale domorodci tam nejsou povinní žít, byť běloši tam nesměli. Donedávna se mezi ostrovy dorozumívali jen poštovními holuby, ale přáli si to sami místní lidé. Byla to jejich volba.

LN: Jak vidíte budoucnost etnologie, národopisu? Bude mít smysl?
Etnologie či kulturní antropologie se bude dost sbližovat se sociologií, to je můj názor. Ale etnologie bude mít i nadále svou úlohu, protože stále budou žít pozůstatky těch původních kultur. A mne zajímají – když vezmu třeba své oblíbené Maye – nejen Mayové, kteří stavěli pyramidy, ale i jejich potomci, Mayové roku 2015, kteří žijí v Guatemale. To bude, myslím, i nadále raison d’etre – důvod k existenci etnologie. A s vědomím všech proměn.

LN: Jakého největšího ocenění se vám kdy dostalo?
Samozřejmě toho, že mě indiáni Kikapů učinili náčelníkem. To je pro mne nejvíc.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Xaver: Klobouk dolů před Klausem. V ČRo zůstávám, spory s ČT házím do jímky

Novinář Luboš Xaver Veselý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve středu ho poslanci zvolili do Rady České televize. Přesto, že spolu s ním byli zvoleni i Hana Lipovská a Pavel...

Prezidentova nemoc. Neuropatie je tichá epidemie moderní doby, říká lékař

Radim Mazanec z Neuromuskulárního centra Neurologické kliniky ve Fakultní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Brnění nohou, mravenčení, vrávoravá chůze, zakopávání a pády, ale i krutá bolest chodidel. To je hrubý výčet příznaků...

Slavíme Mezinárodní den dětí s Canpol babies: Hrajte o dárečky po celý týden
Slavíme Mezinárodní den dětí s Canpol babies: Hrajte o dárečky po celý týden

Připomeňte si s námi den, který oslavuje to nejdůležitější – naše děti. Rozmazlete ty svoje s krásnými a originálními dárky od značky Canpol babies. Sledujte náš týdenní kalendář a vyhrávejte každý den.