S málokým mě váže tak dlouhá profesní historie jako s Martinem Kucielem. Zhruba v době, kdy on začínal pod přezdívkou Cuketka pro Česko objevovat kouzlo foodblogerství, jsem psala první články o jídle a potravinářském průmyslu pro české deníky a snažila se čtenáře přesvědčit, že tohle téma nepatří jen do rubrik pro hospodyňky.
Svatomartinská husa s hruškou a pastinákem. Jak na ni, poradí šéfkuchař |
Od té doby se Martin propracoval na pozici nejsledovanějšího foodblogera v zemi. Jeho kuchařské experimenty a vědecký zájem o zemědělství a potravinářské technologie nepřestávají desítky tisíc čtenářů bavit ani dneska. Den co den ovlivňuje tisíce svých fandů na internetu, naposledy projektem Skromná kuchyně, jímž dokazuje, že vařit levně nerovná se špatně.
Co tě k projektu Skromná kuchyně inspirovalo?
Přemýšlel jsem o něčem podobném už poslední tři čtyři roky. Impulzů, které to spustily, bylo víc. Některé jsou vnitřní: hlavně sebereflexe toho, co jsem dělal, čím jsem si prošel, když jsem se jídlem začal zabývat, jaké recepty jsem psal, fotil…
A vlastně už mě přestávalo bavit, že jsou to moc složité a moc drahé věci. Sám jsem v domácím vaření tíhl k něčemu jednoduššímu. Takže to byl takový vnitřní obrat, který ovlivnil i pracovní část mého vaření. A pak jsou tu impulzy vnější: jak se pro bohatou část populace jídlo stalo hobby, tak to přešlo až do nějakého fetiše a nepotkává se to s realitou kolem. A ještě třetí věc: mám pocit, že se lidé čím dál víc bojí jídla. A to úplně obyčejného jídla.
Spousta lidí se bojí, že když půjdou do supermarketu a koupí si tam obyčejnou zeleninu, tak na ní budou nějaká rezidua pesticidů, která jsou jedovatá a uškodí jim. Jako by cítili tlak, že tyhle věci nemají kupovat, že je potřeba používat zeleninu s nějakou certifikací, farmářskou anebo kterou si sami vypěstují.
Jiní lidé se bojí sacharidů nebo lepku a kvůli virtuálnímu pocitu, který jim někdo předá na sociálních sítích nebo skrze knížku, jsou ochotní ze svého jídelníčku vyloučit celé kategorie potravin. Nedělají to na základě toho, že by jim něco bylo, prostě mají pocit, že „tohle“ by neměli jíst. Výsledkem je, že nevaří úplně jednoduché věci, sami si omezují příjem základních potravin, utrácejí víc za potraviny. Mají obavy, že budou tlustí a nemocní.
Svatomartinské hody, mladá vína a vítání zimy. Kam vyrazit na husu? |
Nehraje tam roli i motiv, že běžné potraviny pro ně nejsou dost dobré?
To taky. Žijeme ve velkém dostatku, máme pohodlný přístup k potravinám za nízké ceny, jsou bezpečné, máme na to složitý státní aparát, aby nebyly jedovaté. Když to srovnáš s někým, kdo žije v jiné části světa, tak by tohle nejspíš považoval za úplný luxus. Skromná kuchyně vychází z těchhle všech myšlenkových pochodů, které se ve mně hromadily. Snažím se v ní zúročit svoje představy o tom, co mi na jídle přijde podstatné. Vybírat recepty pro tenhle projekt mě opravdu hodně bavilo.
Dal sis nějaký finanční limit, do něhož se má recept vejít?
Cenu jsem měl samozřejmě na mysli. Poslední dobou vychází hodně zajímavých článků o lidech, co mají nízké příjmy, a já jsem vycházel z toho úplného minima. Lidé, kteří žijí z životního minima, utrácejí za potraviny okolo 1500 korun za měsíc, což je asi 50 korun za den. Takže to jsem bral jako takový limit, od něhož jsem se odpíchl.
Nebral jsem to jako striktní limit, který bych musel podlézt, ale když se podívám na recepty, které zatím na webu mám, tak průměr je dvacet korun za porci. Když je tam maso, tak to vyletí k nějakým třiceti korunám.
Pro stravování nízkopříjmových skupin lidí je typické, že často jedí nezdravě, že věci jako chipsy nebo slazené limonády pro ně představují jeden z mála nadstandardů, který si mohou dopřát. Doufáš, že bys mohl inspirovat i je?
Upřímně ne. Když jsem se tím začal zabývat, zjistil jsem, že je to složitější téma než udělat pěkné sexy recepty s videy, které těm lidem ukážeš, a oni řeknou: „Hurá, tohle nám chybělo,“ a začnou podle nich vařit. Tuhle ambici nemám. I když Skromná kuchyně tlačí cenu jídla co nejníž, není na lidi z nízkopříjmových skupin cílená. Spíš je vystavěná tak, že může oslovit každého.
Paradoxně možná víc lidi z vysokopříjmových skupin, kteří si třeba uvědomí, že to jde i jinak: skromně. Na to, abych měl ambice měnit návyky nízkopříjmových domácností, se necítím dost silný v kramflecích. A myslím si, že na to, aby něco takového vzniklo, nestačí úsilí jednoho foodblogera.
Takže se spíš snažíš svoje čtenáře odradit od lanýžů…
To taky úplně ne. Říkám, že skromnou kuchyni může vařit úplně každý. Já těm surovinám, které jsou v receptech, nedávám žádný přívlastek. Takže když tam napíšu kilo brambor, tak je na tobě, jestli si koupíš kilo brambor v Kauflandu v akci, vezmeš kilo brambor, které si sama vypěstuješ, anebo kilo brambor z farmářského trhu, které mají přirážku dvě stě procent. A myslím, že každá skupina lidí z toho receptu může mít úplně stejnou radost. Recepty jsou neutrální vůči tomu, v jaké jsi příjmové skupině.
