24. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Nejstaršímu pacientovi, kterého jsem plánovaně operoval, bylo 92, říká kardiochirurg Pirk

Kardiochirurg Jan Pirk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kardiochirurg Jan Pirk. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Praha Špičkový český kardiochirurg Jan Pirk o stárnutí, o těch nejnáročnějších operacích srdce a o tom, co si myslí o dnešních studentech.

Tisícům lidí zachránil nebo prodloužil život. Má za sebou přes 7000 operací srdce a 283 transplantací. Lékař, jehož usměvavou tvář zná v Česku každý, předal před dvěma roky vedení Kliniky kardiovaskulární chirurgie v pražském IKEM, nadále zůstává šéfem Kardiocentra tamtéž. V jednasedmdesáti letech je na operačním sále téměř každý všední den a operuje především ty nejzapeklitější případy, jako jsou reoperace srdcí, která se potýkají s vážnými zdravotními problémy, transplantuje srdce a jako jediný kardiochirurg v Česku provádí společně s plicními chirurgy z Motola kombinované transplantace bloku srdce a plic.

Přestože je v očích společnosti obdivovaným machrem přes srdce, Jan Pirk zůstává nohama na zemi a tvrdí, že dokud nevidí, jak jde pacient domů po svých, nikdy se neraduje předčasně. A když mi povídá, jak jel přes půl republiky pendolinem vyprávět osamělým babičkám a dědečkům o svých zážitcích z profese, nepochybuju, že ho medicína baví a fascinuje úplně stejně, jako když s ní v roce 1972 začínal.

Dokážete říct, kdy jste jako kardiochirurg prožil zlatá léta?
Myslím, že to bylo tak mezi padesátkou a šedesátkou, to je člověk ve velmi dobré fyzické kondici a má dostatek zkušeností a erudice. Chirurgické obory to budou mít podobně. Ale třeba internista, který se stará o pacienta neinvazivně, vyhodnocuje informace od různých specialistů a neustále sbírá zkušenosti, zraje až do doby, kdy ho ve stáří postihne ztráta mentálních sil. Ale chirurg je ztracený ve chvíli, kdy začne hůř vidět a začnou se mu třást ruce. Když nemůže na sál, nemá jak obor obohatit. V tom jsme na tom hůř než internisté.¨

Kardiochirurg Jan Pirk.
Kardiochirurg Jan Pirk.

Vidíte na skladbě vašich pacientů, že přibývá hodně starých lidí, kteří potřebují operaci srdce?
Jistě. Nejstaršímu pacientovi, kterého jsem plánovaně operoval, bylo dvaadevadesát. Byl to důlní inženýr a léčil se perfektně. Vždycky vycházíme z biologického věku. Zrovna teď připravuji přednášku o operacích lidí 75+. Podle WHO (Světové zdravotnické organizace) totiž začíná stáří v pětasedmdesáti letech.

Kladete si v kardiochirurgii otázku, do jakého věku má operování smysl?
Samozřejmě na to myslíme. Už před mnoha lety jsme začali sledovat pacienty, které jsme operovali po osmdesátce. Vzali jsme si jejich výsledky a jejich dlouhodobé přežívání. Když někoho operujete po osmdesátce, znamená to, že musí být se srdcem hodně nemocný. Zjistili jsme, že když ta operace dobře dopadla, žili ti lidé dlouhodobě jako jim odpovídající zdravá populace. Přitom před operací mohli udělat stěží pár kroků. Když stůněte přes srdce, ztěžka dýcháte, trpíte nechutenstvím, jakákoli činnost vás vysiluje. A pokud takovému člověku prodloužíte život o pět, deset let v dobré kvalitě, určitě to má smysl.

Pacienti se na narkózu těší

Změnila se za tu dobu, co operujete, onemocnění srdce?
Samotná onemocnění jsou pořád stejná, mění se jen proporce, něčeho přibývá, něčeho lehce ubývá. V zásadě vedou aortokonorární bypassy a chlopně, to je to hlavní. Přibývá výkonů pro chronické srdeční selhání a – to jsme dříve nedělali – dáváme lidem umělá srdeční čerpadla.

Nedávno zemřel pan Rudolf Sekava, třetí pacient s transplantací srdce v Československu, kterého jste operoval v roce 1984.
Ano, bylo mu právě 83 let a s transplantovaným srdcem žil 35 a půl roku. Je to asi nejdéle na světě. Někteří žijí i déle, ale mají retransplantace, tedy dostali těch dárcovských srdcí víc. Pan Sekava měl jen jednu transplantaci a srdce mu až do smrti sloužilo dobře, zemřel na mozkovou příhodu.

V jakém psychickém stavu jdou pacienti do narkózy, když je čeká transplantace?
Těší se na to, vědí, že přijde úleva. Samozřejmě se taky bojí, ale to je normální, lidé se bojí před jakoukoli operací. První, co nám říkají, když se probudí z narkózy, je, že se jim najednou dobře dýchá.

Proč se vlastně transplantuje v noci?
To vám hned vysvětlím. Naprostá většina těžce nemocných pacientů, o kterých se uvažuje, že by se po smrti mohli stát dárci, leží na ARO. Dárcem se mohou stát ve chvíli, kdy u nich nastane klinická smrt mozku. To vyhodnotí přednosta ARO při ranní vizitě a od té chvíle nastane kolotoč důležitých kroků. Začne celá řada vyšetření, která musí prohlášení o smrti mozku potvrdit, to zabere celé dopoledne. Na koordinační centrum, které funguje pod ministerstvem zdravotnictví, se nahlásí, že je k dispozici dárce, a toto centrum vybere vhodné příjemce pro jednotlivé orgány. Příjemce se musí kontaktovat a dovézt, ať je odkudkoli, čas stále běží. Když se pacient dostane do nemocnice, musí se ještě udělat nezbytná předoperační vyšetření a pak teprve se může jít na sál. A to už je večer nebo noc.

Celý rozhovor s kardiochirurgem Janem Pirkem o operování srdce, běhání i o tom, co ho hřeje u srdce, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 24. května.

V magazínu dále najdete:

  • Co všechno symbolizuje obyčejná bílá košile, kde se vzala a jak se měnila v průběhu dějin.
  • Rozhovor s Reinerem Stachem, autorem rozsáhlé biografie Franze Kafky, o tomto slavném pražském spisovateli.

Marie Bordier

Najdete na Lidovky.cz