12. září 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

NESVAČILOVÁ: Krize a bolesti aneb někdy je to prostě těžší

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Archiv Petry Nesvačilové | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Archiv Petry Nesvačilové | foto: Archiv Petry Nesvačilové

Vždycky si říkám, když jsou nějaký krize, že už nemůžu. Bolí to. Ta bolest je opravdu bolest. Překonat bolest je opravdu náročné. Vždy musím spousty věcí pustit, spousty věcí si odpustit, a to nejen sobě. V jedné mé oblíbené písni od Suchého a Šlitra je sloka: „...hloubku pozná jen, kdo je u dna. Proč je to tak? Proč je to tak?...“

A na tuto píseň si vždy vzpomenu. A říkám si: „Ale já už nemůžu.“ Využiji všech pouček, které mi kdo řekl, či jsem četla. Čekám a říkám si, musím to přežít. Potom se zastavím a vím, že jsem něco ještě nepochopila. A dokud to nepochopím, bude to chodit pořád dokola a klidně v jiných situacích. Vzpomenu si na Zátopka a řeknu si, když už nemůžeš přidej! Tak jo! Prostě člověk před ničím neuteče. A i když chce utíkat, prostě to přijde odjinud. Tak v té bolesti ještě makám na pochopení. 

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Brett a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Petru Nevačilovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Píši to proto, že to bylo teď náročné. Osobně jsem se rozloučila se spoustou situací a s vděčností se rozloučila. A jedné mé blízké kamarádce zemřel tatínek a druhé mé blízké kamarádce maminka. Vše během 14 dní. Byla jsem s nimi a bylo to rychlé. A jak to bylo rychlé, tak to bylo pomalé. Bylo vše tak přítomné a každý den se vlekl. Vím, že jsem jim nemohla pomoci od bolesti a vím, jak jsem jim přála, aby bylo lépe. Ale někdy to prostě trvá. A člověk hledá tu spásu a pochopení. 

Petra Nesvačilová
Na MARSu

Zapálila jsem doma svíčky, pustila jsem si na svém gramofonu Waldemara Matušku. Ani nevím proč zrovna jeho. Pamatuji si, že tam ta deska zůstala po jednom večírku. Zpíval píseň: „Ó hřebíčku, zahradnický....“ Ale z vyčerpanosti jsem neměla síly hledat jinou. No jo... ty konce... nemám je ráda. Jsou v něčem absolutní. Vy víte, že už se nebudete moci obejmout, zasmát, nebo třeba si jen normálně zavolat. 

V dětství jsem neměla ráda, když skončil letní tábor. Věděla jsem, že už to prostě nikdy nebude stejný. A ač byl nový turnus a já jsem jela, byl jiný. A zas mi bylo líto, že skončil. A takhle pořád dokola. Potom jsem opustila letní tábory. Vyrostla jsem z nich. Protože přišlo zase něco jiného, nového. 

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva.

Upekla jsem doma švestkový koláč, pekla jsem ho skoro do rána. Navštívila jsem jednu ze svých kamarádek. Sedly jsme si ke koláči a udělaly čaj. Vyprávěla mi, jak celou dobu, když její rodič odcházel držela ho za ruku, byla tam s ním. A já jsem si uvědomila, jak je odvážná a jak si jí nesmírně vážím. Že to je to nejkrásnější, co mohla v ten moment udělat. Potom otevřela okno. Nakrojila koláč který jsem přinesla. Obě jsme se zakously do něj. A málem si vylomily zuby. Zapomněla jsem vyndat pecky! A my dostaly z toho záchvat smíchu. Až jsme začaly plakat. Ten pláč byl tak úlevný. Vše šlo z nás ven. Jako by se rozpustilo v tu chvíli to nejtěžší. 

Někdy ty věci úplně nejdou popsat a pojmenovat. Jsou to jenom pocity a ta alchymie těch pocitů je, tak spletitá, že nejde říci jednoznačná odpověď. Snad jen pochopit, kdo jste a kam jdete a tam jít. Nebát se bolesti a pochopit ji, co tím říká. Neutíkat. Strachy rozpouštět. Říkat věci na rovinu, tak jak jsou. Být upřímný a neutíkat do pohodlnosti. Život si to nezaslouží. Tak s vděčností děkuji! Koláč už peču bez pecek. A své přítelkyně obdivuji s úctou.

Petra Nesvačilová
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz