NESVAČILOVÁ: Tři filmy, několik premiér a nespočet hrnků kávy. To byl rok

Možná je to ale jen takový výkřik do tmy. Byl to velmi přítomný rok. Šla jsem od jednoho konce rovnou k druhému. Ukončovala jsem staré příběhy, vyhodila hodně věcí, ukončila hodně vztahů. Objevila nové vztahy a nakoupila si, nebo dostala nové věci. Hodně se stěhovala. Měla několik filmových premiér, natočila tři filmy a dva seriály, odehrála přes 150 divadelních představení a vypila nespočet kávy. 

Začala jsem všude chodit včas, odevzdávat všechno včas, plnit vše včas, ozývat se všem hned, připravená a k dispozici. Vlastně byl to díky tomu i rychlý rok. Pamatuji si, jak jsem si před rokem říkala, to jsem zvědavá, kde se příští rok budu nacházet? No tady! Jsem na svém místě. 

Ale bylo to i náročné. Rozloučila jsem se svým blízkým kamarádem, který odešel z toho to světa. Chybí mi. Občas se mi stane, že stojím například na tramvajové zastávce a vidím ho, ale je to jen někdo, kdo je mu podobný. Občas se mi stane, že si vzpomenu na něco z našich rozhovorů nebo fórů a říkám si: „Jooo, pamatuješ přeci, ne?“ No, prostě mi chybí. 

Někdy si přeji, aby se dal zastavil svět. Někdy si přeji, aby se daly zastavit situace a věci tak, že by se vůbec nestaly. Někdy si prostě přeji... 

A tak jsem mu napsala tento malý dopis: 

Pamatuji si, když jsem Tě poprvé viděla, myslela jsem si, že jsi produkční. Což se tě dotklo. Uznávám, byl to dojem na první dobrou. Mě totiž zmátlo, že jsi měl mikinu s nápisem USA, kšiltovku, nějakou koženou bundu a zlatý hodinky. Ty sis zase o mě myslel, že jsem namyšlená, protože jsem se s nikým nebavila. Jo a dodal jsi, že jsem se tvářila. Ale ty víš, proč jsem se dřív bála lidí, takže jsem se bavila jenom s lidmi, které jsem znala z naší katedry. Potom jsme se tomu asi tři hodiny smáli, jak jsme si vytvářeli domněnky ze strachu. A že je dobře, že se máme. Pamatuješ, jak jsme se několik hodin koukali na starý filmy od Lehovce nebo Chaplina bez zvuku? Pouštěli jsme k tomu z Youtube písně Hany Hegerový nebo Jungle. Mimochodem tuhle kapelu jsi mě naučil poslouchat ty. V podstatě jsme s ní procestovali celé Los Angeles a San Francisco. V životě jsem se nesmála tolik - jako tam s tebou a Oldou. Tři týdny jsme se jenom smáli. Nebo pamatuješ, když jsem měla bouračku a jenom jsem brečela. Tys zavolal. Zaplatil jsi mi masáže u svojí maminky, koupil mi oběd a řekl: „Péťo, nic se neděje, odpočívej, je to jenom auto, hlavně, že se nikomu nic nestalo.“ A já ti byla tak vděčná. Pamatuješ, jak jsme trajdali po městě řešili jsme spolu všechny naše vztahy, který máme nebo zrovna mají krizi? Pamatuješ jak jsme po natáčení zůstali na horách? Půjčili jsme si běžky. Vyrazili jsme na nich do zasněžených lesů. V půlce si mi řekl, že už dál nejedeš, že jedu moc rychle. Smála jsem se ti. Tebe to tak rozčílilo, že si mě normálně předběhl. A pamatuješ jak jsme jezdili na Karkulku na Silvestra? Vyzvedl si mě vždycky před domem. Smál ses mi, že není normální, že mám sebou tak obrovský kufr, že jsem zabalená jak na festival do Cannes. Ale já opravdu potřebovala sebou tolik svetrů. Byl jsi na svahu vždycky jako první. Samozřejmě si zdůraznil, že máš už pět jízd za sebou. Tím ses hodně bavil, jelikož si věděl, že já tam chtěla být jako první, ale zase jsem vstávala pomalu a byla tam v poledne. Jo a pamatuješ jak jsi dostal cenu za scénář a řekl si v poděkování jako fór, že jsem tvá múza a že mi děkuješ za tu cenu? Potom si na baru tu cenu rozbil a celý večer ses jí snažil slepit. Do rána jsme se zase všichni jen smáli. Pamatuješ jak Léňa s Vaškem mi dali za úkol zalévat v jejich bytě kytky a my jsme tam chodili koukat na televizi, protože jsme jí ani jeden neměli? Snědli jsme Vaškovi jeho oblíbenou čokoládovou zmrzlinu a udělali fotodokumentaci. Pamatuješ? Já si pamatuji tebe.

Koupím si mikinu s nápisem USA, místo chleba s avokádem si dám čokoládovou zmrzlinu a pustím si tvoje filmy. Pusu Petra