Naposledy se Václav Höfler s Richardem Hesem potkal před čtyřmi měsíci. Jaké byly začátky známého choreografa a jak se vyvíjela jeho osobnost? Ustál charakterově slávu, kterou získal?
Lidovky.cz: Měl Richard Hes vždy ambice stát se choreografem?
Evidentně měl. I když na škole, zhruba ve druhém ročníku, začínal spíš s organizováním divadelních, než tanečních představení. Úplná choreografie tam nebyla, spíš režie. Digirovat lidi, aby věděli, co mají dělat, to tam už tehdy bylo.
Lidovky.cz: Jaký byl při trénincích?
On byl na nás pes, ale my jsme zase byli vycepovaní a řekli jsme si, co chceme a co ne. A on byl přístupný v tom, že naše námitky uznal. On byl také dobrý v tom, že z nás uměl i docela dobře poznat, kdo se pro jakou úlohu typově hodí.
Lidovky.cz: A mimo tréninky?
Tam nebyl problém, to byla zábava. Stres a napětí na sále a dril se musí vyvažovat určitou pohodou. No a určitou roli tam hrál alkohol. To se ví, že alkohol samozřejmě uvolňuje.
Jak vypadly začátky taneční skupiny UNO?"Nás bylo ve třídě 25 kluků a 8 holek, měli jsme jaksi omladit "stáťas". V té době se samozřejmě chodilo na dva roky na vojnu a pro nás pro tanečníky existoval, což už dneska samozřejmě není, Armádní umělecký soubor, což bylo taky na Pohořelci. Takže jsme šli do AUSu na tři skupiny. On s Geňou (Richard Genzer, pozn. red.) byli, myslím, třetí skupina, my jsme byli druhá. No a oni Uno založili někdy předtím, než šli do toho AUSu. Uno vlastně vzniklo ze tří lidí: Petr Vrátil, Richard Hes a Dana Gregorová, pak až se nabalovali další. Takže my jsme u toho logicky nebyli, protože jsme byli na vojně. A už v AUSu vznikla prvotina, což byly Neposlušný tenisky Lucky Bílé. Na tom už dělal Richard," vzpomíná Höfler. |
Lidovky.cz: Hes začal být známý, slavný, úspěšný... Jak ho to změnilo?
Se stoupajícím úspěchem se začla měnil i osobnost Richarda, jak se říká, stouplo mu to do hlavy. Alespoň podle mých měřítek. Choval se tak nějak nabubřele, prostě z něj bylo cítit: Ano, mám něco za sebou, já jsem pan Někdo. U ostatních velkých umělců jsem se naopak setkal s tím, že u nich převládá skromnost. Říká se, že někteří slávu neunesou, což si myslím, že se mu stalo. Dával všem na odiv, že "já jsem teda dobrej".
Osobnost zasažená alkoholem a všechno to okolo bohužel neslo určitý špatný... (odmlčí se) Něco se řeklo a neplatilo to. Třeba když Renč dělal na klipu Medvídek pro Lucii, tak on dva měsíce s dětma v pohodě trénoval choreografii a najednou se v té jeho hlavě něco stalo a najednou zmizel. Den před natáčením Richard někam zmizel. Nikdo nevěděl, kde je, proč se tak stalo.
Lidovky.cz: Takže jeho bohémskou povahu nezkrotila ani vážná nemoc, kterou trpěl?
Byl bohémem každým coulem. Ještě po Golemovi ty manýry měl, ale co jsem ho viděl naposled, to je tak čtyři měsíce zpátky, tak to byl takovej hodnej strejda. Nevidím do jeho soukromí, ale připadalo mi, že se zklidnil. Možná to bylo i tou nemocí.
Lidovky.cz: Čím Hes nejvíce obohatil českou uměleckou scénu?
Asi tím Unem. My byli prostě profíci, nikde jsme nic neošulili. Jeho heslo bylo postavit tanečníky na stejnou rovinu jako měla ostatní kumštýřství. Taneční život je jepičí život, tanečník je omezený věkem. Herec to má lepší, muzikant to má lepší. Uno, to byla známka kvality. Bylo to Karel Gott a taneční skupina Uno, ne Karel Gott a někdo tam vzadu vykopává nohama a holky vrtěj zadkama. Richard chtěl taneční umění povýšit. To se, myslím, povedlo. Zaplať pánbůh.
Lidovky.cz: Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková, konec konců i Michal David zvládli úspěšně přestoupit ze "socialismu do kapitalismu". Jak se po roce 1989 dařilo skupině UNO?
Byl jsem tam někdy do devadesátého prvního. Vím, že potom jezdili do Švýcarska, a pak někdy v tom čtyřiadevadesátým pětadevadesátým začal ten Drákula. To je taky paradoxní, on byl poslední z realizačního týmu Drákuly. Zemřeli už Borovec, Bednárik i Svoboda.
