22. srpna 2018 6:05 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ASI.JATKA: O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Trang Do Thu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Trang Do Thu | foto: Alan Homolka/Facebook

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB.

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

Le Ha

Le Ha

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

Školka Talent

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci. Vše jsem si navíc zařizovala sama. Spoléhám se na sebe. Nevěřím nikomu. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženou, kterou by si žádný muž nestyděl si vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemná dívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu. Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, na bus nebo loď.

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Trang Do Thu
Trang Do Thu

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň “reunion”.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu. 

Do Thu Trang

Patří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství.

Do Thu Trang
  • 2Diskuse




Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na Lidovky.cz