„Když se mě lidi ptají, jak to dělám, že jsem se tolika let dožila, říkám: ‚Nevím.‘“ – „Kouříte?“ – „Ne.“ – „Pijete alkohol?“ – „Jsem abstinent.“ – „Nikdy jste to ani nezkusila?“ – „Když mi bylo třináct, nalil mi tata o Vánocích sklenku vína. To bylo tak dobré, studené! Tak mi nalil druhou. Pak mě našli v pokoji v slzách. ‚Nikdo mě nemá rád,‘ brečela jsem – prostě puberta. Tak jsem si řekla, že než mít plačtivou opici, to radši nebudu pít vůbec.“
Jaké to je, žít šedesát let s géniem?
Šedesát let a dva měsíce přesně! Mně to nikdy nepřišlo, že je geniální. Mně připadal jako normální člověk. Ono se to ani nedalo poznat, protože všichni jeho přátelé byli erudovaní lidé.
Viděl někdy věci, které jiní neviděli?
Jako myslíte třeba Bílou paní?
No, to zrovna ne. Spíš jestli byl třeba všímavější k detailům.
To určitě pravda je. Třeba odstředivé lití kontaktních čoček ho napadlo, když si míchal cukr v kávě a všiml si té paraboly na hladině. Určitě mi tedy leccos na něm přišlo jako zvláštní, co pro něho bylo běžné. Například že po sobě vždycky umyl vanu.
Se slavným „čočkostrojem“, na kterém Linda Wichterlová doma na kuchyňské lince vyrobila prvních několik tisíc čoček
Byl pedant na pořádek?
To vůbec ne. On byl velice... teď se tomu říká tolerantní. Ale byl tak zkrátka z domu naučený. I když u rodičů měli samozřejmě kuchařku i panskou, byli bohatí.
Kdo byl u vás hlava rodiny?
Určitě manžel. Ale ono to ani nebylo potřeba, víte? My jsme si tak navzájem vyhovovali. A naši dva chlapci se taky nikdy neprali, tomu se jiné maminky divily. Ale kluci doma viděli, že se všechno dá domluvit po dobrém. Nepadalo vůbec v úvahu, že by je manžel udeřil, to se nikdy nestalo. My jsme jim ale taky nikdy nekupovali válečnické hračky – neměli žádné pistolky, dokonce ani letadýlka. Hráli si se stavebnicí Merkur.
Jak jste se vlastně s Ottou seznámila?
My jezdívali na prázdniny na Stražisko, to je asi osmnáct kilometrů od Prostějova. Prostějov je taková rovná placka a pak najednou začíná Drahanská vysočina – a tam je Stražisko. Wichterlovi si tam nejprve pronajali a pak koupili vilku. Otto tam ale jezdit nechtěl, byl v pubertě a nejraději ze všeho hrál v Prostějově tenis. Rodiče ho přemluvili jen díky tomu, že na Stražisku byly také kurty, hrál se tam takový sousedský tenis. Moje maminka ale hrála za s. k. Prostějov na třetím místě a Otto si ji našel a začal tam hrát s ní, já jim jen sbírala míčky. Jenže maminka potom přišla do jiného stavu, ještě se nám narodila sestřička. A v té době jsem už tenis docela uměla hrát, tak jsem maminku nahradila.
Jestli to dobře počítám, bylo vám čtrnáct.
Ano, mně čtrnáct a jemu osmnáct.
Láska na první pohled?
Ale ne. On se kolem mě točil, ale já tam měla spoustu kamarádů i nápadníků, byli jsme taková parta.
Proč u vás nakonec vyhrál Otto?
No možná tím, že mě pořád porážel v tom tenise. Ty jiné kluky jsem vždycky porazila já. Tenis jsme pak s Ottou hrávali až do mých 80 let – ale to už bývalo spíš takové pinkání. A já Ottu neporazila nikdy.
Celý rozhovor s Lindou Wichterlovou o tom, jak její muž ve jménu vědy ničil domácnost, jak jí vyznal lásku a jak se mu ulevilo, když zjistil, že nakonec nebude moc bohatý, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 15. května.
V magazínu dále najdete:
- Reportáž ze samozvaného státu Liberland, v jehož čele stojí ekonom z Hradce Králové.
- Rozhovor se spisovatelem Ondřejem Horákem o Facebooku bez Facebooku, velikánech v negližé a o tom, jak se úspěšnou stala kniha, kterou vůbec nenapsal.
