29. září 2018 16:22 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Osm neděl v éře páry. Na životě v 19. století byla nejhorší práce, říká dokumentaristka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zora Cejnková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zora Cejnková | foto: Rostislav ŠimekDan MaternaMAFRA

Dokumentaristka a autorka nové řady dokureality dovolená v éře páry Zora Cejnková o tom, zda je možné vrátit se v čase o dvě století zpátky, zda bychom v té době přežili a co bylo na životě v 19. století nejtěžší.

Těžká dřina, chudoba, špína, hlad a jediné šaty na sebe, takovým výzvám musely na dva měsíce čelit tři skupiny účastníků dokureality Dovolená v éře páry. Poté, co se v první řadě formátu České televize Dovolená ve starých časech skutečná rodina vrátila do období protektorátu, druhou řadu autorka Zora Cejnková zasadila do 19. století.

Co podle vás nejvíce vystihuje dobu páry?
Průmyslová revoluce. Fantazie. Vzlet lidského ducha. Je to doba plná novinek. Každý rok se objevil nějaký nový vynález ze všech možných oborů. Oni si na konci 19. století mysleli, že už všechno vynalezli a hotovo. (směje se)

Dovolená ve starých časech
Dovolená ve starých časech

Proč jste si vybrala právě tuto dobu?
Přišlo mi dobré zkusit něco staršího, protože svět se od té doby radikálně změnil. Také jsem vyrostla na knížkách Julese Verna, miluju filmy Karla Zemana a ráda s dětmi chodím do technického muzea. Staré mašinky mě fascinují, i když jim po technické stránce nerozumím. A další věc je, že je to v naší historii velice důležité období. Projekt zobrazuje český svět od roku 1866 do přelomu 19. a 20. století, a to se odehrály hlavní společenské změny. Nejen z hlediska rozvoje průmyslu, ale i růstu sebevědomí. Když se z nás stal moderní industriální národ, zbohatli jsme a obchodovali s celým světem, dodalo nám to sebevědomí a začali jsme pomýšlet na samostatnost, v niž to vyústilo.

Jak se vám povedlo toto období zrekonstruovat se všemi dobovými složitými stroji a technologiemi?
Moje původní idea byla vyjít ze života v dělnické kolonii, protože to je velmi specifická subkultura. Na to jsem potřebovala izolované místo, kde je klid, aby nebylo uprostřed města a byla tam nějaká menší fabrika. Najít místo, kde neruší doprava, není tam letiště nebo sídliště, nebylo vůbec lehké. Naštěstí jsem narazila na Muzeum starých strojů v Žamberku. Je tam stará fabrika právě z poloviny 19. století a část se zachovala v původní podobě, spolu s fabrikantovou vilou a torzem parku. Bez lidí z muzea, kteří renovují parní stroje, by to ale nešlo. Společně jsme vybudovali Strojírnu Kohoutek, kde se vše odehrává, a dělnickou ubytovnu a hospodu U Bondyho, protože v každé dělnické kolonii musela být hospoda, aby z dělníků tahala peníze. Stvořili jsme tak koloběh života, který ve fabrikách tehdy probíhal.

Zora Cejnková (47)

Zora CeJNkoVá (47) Režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází z Brna. Vystudovala žurnalistiku a televizní tvorbu na FSV UK. Začínala jako investigativní reportérka v TV NOVA, později působila v TV PRIMA. Od roku 2000 se věnuje vlastní tvorbě. Vytvořila řadu dokumentárních filmů s historickou tematikou, například Egypt a egyptologové či Moravští Lucemburkové, a s tématem kriminality, například v cyklu Hrdelní zločiny. Jejím posledním dokumentárním filmem je snímek … a člověk stvořil robota. V roce 2015 Česká televize představila nový formát dokureality Dovolená ve starých časech, který jako doposud jediný český televizní formát získal ocenění za nejlepší televizní formát Evropy 2015 na Eurovision Creative Forum. Po první řadě Dovolená v protektorátu nyní v říjnu přichází druhá řada s názvem Dovolená v éře páry. Zora Cejnková je vdaná a má syna a dceru. Parta z 19. století – pět žen a deset mužů ve věku od 15 do 63 let – si vyzkoušela, jaké to je, žít v době průmyslové revoluce ve vytvořené dělnické kolonii Strojírny Kohoutek. Jak se s tím popasovali, budou moci diváci sledovat v České televizi od 10. října.

Jak se účastníci cítili, když na místo poprvé dorazili?
Já je obdivuju, nevěděli, do čeho jdou. Záměrně jsem vybírala lidi, kterým nejde o peníze, ale jsou dobrodružné povahy, mají rádi výzvy a chtějí si vyzkoušet něco nového. To se myslím podařilo. Přivezli jsme je, netušili, kde jsou, a dostali dobové oblečení, do kterého se převlékli. Pak jsem je přivítala a řekla jim, ať jdou tímto směrem ulicí dál, a od té chvíle už je jenom na nich, jak si budou počínat. A tímto okamžikem se na osm neděl ocitli v devatenáctém století.

Co jim z té doby přišlo nejtěžší?
Práce. To byla strašná dřina. Makali denně dvanáct hodin. Tehdy museli pracovat dokonce čtrnáct, ale já jsem jim to trochu zkrátila, mým cílem nebylo je úplně zničit. Šlo o to vyzkoušet si to a předat zkušenost divákovi. Na pracovní režim si ale zvykali několik týdnů. Nakonec došlo i ke stávce. Jeden zvukař na place poznamenal: ,,To jsem netušil, že bych někdy mohl být osobně svědkem počátků dělnického hnutí!“ Samozřejmě ale okamžitě začali přemýšlet nad tím, jak si zlepšit podmínky. 

Měli i hlad?
Měli, protože nejedli tolik, kolik by potřebovali. Mzdu za práci jsme jim s odborným poradcem profesorem Doubkem nastavili tak, jak to bylo v té době, a dělníci byli placení opravdu mizerně. Ukazujeme tím, že dělnické hnutí a sociální změny se neděly proto, že si to někdo vymyslel, ale vycházely z reálných potřeb lidí. Měli hlad. Žili jen o bramborách a zelí, maso měli maximálně jednou týdně nebo na svátky. I po gastronomické stránce jsem sledovala vývoj času. V hospodě byl zároveň krám, kde si mohli kupovat produkty, které se tehdy daly koupit: kroupy, luštěniny… Chleba si museli péct sami, takže se museli naučit udělat kvásek. To také nebylo jednoduché, mít dvanáctihodinovou pracovní dobu a pak ještě péct chleba a zatápět v peci bez zápalek. První týden byli o studeném jídle, protože si neuměli zapálit pec. Museli se se vším naučit žít. 

Zažili vůbec nějaké světlejší chvilky?
Ale jistě. Chodili tam flašinetáři, tancovalo se v hospodě. Většinu kluků říkala, že je práce bavila. Nastaly chvíle, kdy chtěl někdo projekt opustit? Samozřejmě, občas o tom uvažovali. Nakonec ale zůstali. Myslím, že tam fungoval pocit určité hrdosti „já to zvládnu“. Nikdo před kamerami a veřejností nechtěl být za toho, kdo to vzdal.

Jak to zvládaly ženy?
Ty byly úplně vyřízené, až mi jich bylo líto. Bez ženského elementu by to ale nešlo. Ženy ve fabrikách tehdy pracovaly v hojné míře. Byly tam ale věci, které je trápily snad ještě víc než tvrdá práce. Neměly své spodní prádlo, nenosily podprsenky, protože tehdy ještě nebyly. Stejně tak nepoužívaly žádné krémy nebo šampony na vlasy. Vše si musely dělat z bylinek nebo mýdla. Marseillské mýdlo bylo to jediné, co existovalo z kosmetiky, kterou dnes známe. Svou kosmetickou taštičku musely nechat ve 21. století a v 19. století se obejít bez ní. Nebylo to pro ně lehké. 

Víme, jak dopadl takzvaný Stanfordský vězeňský experiment. Je možné se natolik vcítit do role, jako bychom opravdu žili v 19. století?
Ten experiment byl jedním z mých zdrojů inspirace, když jsem vymýšlela Dovolenou v protektorátu. Konzultovala jsem s psychology, jestli je něco takového možné, a oni říkali, že ano. Evoluce nám dala tu vlastnost, že se umíme přizpůsobit. Abychom přežili, nic jiného nám nezbývá. Když člověka umístíte do určitých podmínek a on nemůže pryč, začne tu dobu žít, protože se ho problémy té doby osobně dotýkají. Jde mu o to, jestli bude mít co k večeři, jestli si vydobude své místo ve společnosti. Překvapilo mě, jak naši dělníci prožívali první volby. Dělníci předtím nemohli volit a nový zákon z roku 1897 dal volební právo všem mužům starším čtyřiadvaceti let. Byla to pro ně velká věc. To uvidíte, co se tam semlelo. Samozřejmě to není tak, že by zapomněli, že jsou z 21. století, ale získali osobní zkušenost s událostmi, které dnes už nemůžou zažít.

Měli jste během natáčení na place psychologa?
Neměli, jako režisérka jsem tam ale byla denně, komunikovali jsme s nimi a ptali se, jak se mají. Nejmladší skupina, něco přes dvacet let, byla první dva týdny úplně v šoku. Nechápali, co se to děje. Mistři, ne herci, je učili, jak se stroji pracovat. Byli zhruba ve věku jejich otců, tak s nimi promluvili trochu jako terapeutové a zafungovalo to.

Jak se s tím vypořádávaly jednotlivé generace?
Každý to měl jinak. Nejstaršímu chlapíkovi bylo třiašedesát, měl zkušenosti a uměl si práci rozvrhnout. Bylo to pro něj ale fyzicky náročné, na konci říkal, že už toho má „plný zuby“. Jedna z žen, čtyřicátnice, se na začátku těšila, měla velké odhodlání, jakmile se ale ocitla v dělnických hadrech, první dny jen ležela. Byla v šoku, kam se to dostala. Myslela jsem si, že to vzdá, něco se v ní pak ale zlomilo a prý se každý den těšila do práce.

Jaké byly jejich dojmy na konci experimentu?
Myslím, že byli hrdí, že to zvládli. Z hezky oblečených lidí, co přijeli na natáčení, se postupně měnili v zaolejované osoby v jednom oblečení, které si prali na valše. Dostali patinu, ruce se už nedaly ani pořádně umýt a po třech týdnech byli tak autentičtí, že to by v maskérně nenalíčili. Co nás podobný projekt učí o naší době? V porovnání s tehdejší dobou se máme velice dobře. Lidé měli velice omezené možnosti. Zajímavé ale je si uvědomit, že lidi jsou pořád lidi a kolem nich se mění jen kulisy neboli doba. Vždycky záleží na lidech, jestli se dohodnou, nebo nedohodnou a jak si svět kolem sebe zařídí. Když je někdo bestie, je bestie v roce 1866 stejně jako v roce 2018. 

Jak byste si v době páry asi vedla vy?
Nijak zvlášť dobře. (směje se) Práce byla opravdu náročná a fyzicky bych asi nijak neexcelovala. Nezáviděla jsem jim. Ráda jsem si po náročné scéně zašla na kafe. Oni měli jen cikorku a pak sice i kávu, ale ta byla moc drahá, že si ji většinou nemohli dovolit. Nebo když už neměli na cigarety, tak si do dýmky dávali třeba maliní.

Často se zabýváte historickými tématy. V jaké době byste si chtěla vyzkoušet žít?
Moje máma byla archeoložka, tak jsem už v dětství docela niterně poznala realitu středověku na archeologických výzkumech a vím, jak byly jednotlivé historické etapy tvrdé. Ono to vypadá na první pohled hezky, když vidíte ženu v krásném dobovém oblečení, za ní ale stojí zástup pradlen, služek… Nemám ráda elitářství, špatně snáším třídní rozdíly, jsem spíš francouzský revoluční typ ,,svoboda, rovnost, bratrství“. Asi to proto nedokážu říct. Těším se spíš do budoucnosti. 

Zamýšlíte pokračování ještě hlouběji do českých dějin?
Uvidíme. Mám několik oblíbených epoch, které bych ráda zkusila. Dokončím teď éru páry a pak se rozmyslím, co dál. Je to náročný projekt, rok vezme příprava, další rok realizace. Pro režiséra je to velká výzva. Moc mě to ale baví. Jsou tam reálné prvky a ráda pracuji se skutečnými lidmi. Pak jsou tam ale herecké party a dobový příběh, který ukazuje život v 19. století z různých pohledů, aby bylo vidět, co se tehdy dělo ve společnosti, a baví mě vymýšlet zápletky. V dokumentu se musím držet reality a nemůžu tolik popustit uzdu fantazii jako tady. 


Myslíte, že podobný formát dokáže zaujmout i diváky, kteří by si dokumentární film běžně nepustili?
To je bezpochyby důvod, proč se tyto formáty dělají. Polohrané nebo zcela hrané dokumenty jsou celosvětový trend. Pro diváka musí být atraktivní. Je zvyklý na hrané filmy, požaduje dobrou grafiku nebo animaci a neohromíte ho tím, když mu jenom ukážete nějaké ruiny. K mému nadšení měla Dovolená v protektorátu velký ohlas mezi mladými lidmi a teenagery. Mezi nimi byl největší podíl sledovanosti. 

Dovolená v protektorátu se ale nejprve setkala s rozporuplnými reakcemi…
Tam se stalo to, že se začala mylně promovat jako „reality show v době protektorátu“ a to samozřejmě zní šíleně. Lidé začali zběsile psát, že jsme se zbláznili. Setkávala jsem se s reakcemi, že jde o zneuctění památky obětí, dokonce mě označili za popíratelku holocaustu. Po celém světě se strhlo mediální haló. Oslovili mě BBC, Reuters, agentura AP, americká ABC News, rakouská ORF, opakovaně Němci, Francouzi, Holanďané, o pořad projevilo zájem Warner Bros. Paradoxně se ale tohle všechno stalo ještě před vysíláním, kdy to ještě nikdo neviděl. Byla to pro mě velká životní lekce a aspoň vím, jak fungují média. 

Jak byste tedy tento formát popsala?
Říkám tomu ,,situační drama“. Podstatou je ukázat, jak se dnešní člověk popasuje s výzvami tehdejší doby. Situace, do kterých je přivádí, se jim jeví jako reálné, mají na ně dopad a nutí je se zamyslet, jaký život byl, a učinit rozhodnutí, co udělají. V tomto formátu je také detailní scénář. O čem je ale reality show? To je zábavní pořad, v němž zavřete skupinu lidí na nějaké místo a oni se tam nudí nebo řeší nějaký banální úkol a v podstatě jde o to, kdo je s kým proti komu. To je něco úplně jiného.

  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz