OSUDY 11. ZÁŘÍ11. září 2001 došlo v USA k největšímu útoku džihádistů na západní civilizaci. Po úderu čtyř buněk Al-Káidy zahynulo v New Yorku, Washingtonu a Shanksville 2977 lidí. Server Lidovky.cz při příležitosti 15. výročí největšího teroristického útoku v dějinách připravil seriál, který bude vycházet mezi 1. - 11. zářím. Přiblížíme v něm 11 osudů – 11 příběhů onoho tragického dne. |
Emigrant Boudník, který z Československa utekl v roce 1987, na stavbě soudu pracoval jako projektový manažer generálního dodavatele. A bezstarostný život v New Yorku si užíval naplno.
Uprostřed schůzky mu v 8.50 zazvonil mobil. „Mám jednání. Můžu ti zavolat později? ‚Jiri, stalo se něco hrozného, vypadá to, že nějaké letadlo právě narazilo do Světového obchodního centra!‘ Moje známá, Ann, na druhém konci linky zněla vážně rozrušeně,“ popsal Jiří Boudník ve své knize Věže - Příběh 11. září.
Všichni ven!!!
První zprávy hovořily jen o malém letadle, tak se rozhodli v jednání pokračovat. „Všichni ven!!! Právě jsem viděl další letadlo, jak naletělo do druhý věže,“ křičel hlavní mistr Charlie. „Všichni ven, je to nějaký útok na USA, a tohle je federální budova!“
Boudník s dalšími vyběhl ven, na ulicích postávali šokovaní lidé. Brzy se doslechli, že zasažen byl i Pentagon. Český architekt věže Světového obchodního centra (World Trade Center, WTC) dobře znal. I v roce 2001 tam byl několikrát na jednání. Zkoušel sehnat kamaráda, který tam pracoval, ale telefonické spojení nefungovalo. Boudník vyrazil k dvojčatům (jak lidé WTC přezdívali), chtěl pomáhat, o konstrukci budov toho hodně věděl.
Cestou přes Brooklynský most viděl před sebou dvě hořící věže, proti němu šly tisíce lidí. „Když jsem byl uprostřed mostu, stalo se něco neuvěřitelného. Jižní věž začala pomalu klesat a ztrácet se v narůstajícím oblaku prachu. Než jsem stihl zakřičet ‚Podívejte se dozadu‘, byla věž pryč a mezi ostatními budovami vyvstával ohromný sloupec prachu.“
Část lidí zpanikařila a začala utíkat. Boudník z přenosného rádia slyšel, že ve vzduchu je ještě několik unesených letadel a že dalším cílem by mohly být tunely a mosty. A on na jednom velmi známém stál. Otočil se tedy a vydal se zpět. Pak ale zjistil, že letouny nad městem jsou americké stíhačky. Vyrazil znovu na Dolní Manhattan. Když došel k newyorské radnici, spadla i druhá věž WTC. Blíže ho policisté nepustili. „Nepociťoval jsem strach, ale vzrušení a hněv. Uvažoval jsem o vstupu do armády nebo k newyorským policistům,“ napsal v knize Boudník.
Ani jeden pták ve vzduchu
Druhý den Boudník odešel do práce na stavbu federálního soudu v Brooklynu. Tam našel skupinu dělníků, kteří chtěli jít také do trosek WTC, nyní nazývaných Ground Zero, aby pomohli hledat zasypané lidi. Policisty u jednoho ze zátarasů bránících vjezdu na Manhattan přemluvili a ti je eskortovali ke Ground Zero. „Tehdy jsme doufali, že tam pod troskami jsou tisíce přeživších. Třeba starosta (Rudy) Giuliani prvně odhadoval, že tam mohlo být nějakých 25 tisíc lidí,“ popsal Boudník.
„Děsivé ticho, neobyčejné pro město, které nikdy nespí, vládlo v ulicích. Ani jeden pták ve vzduchu, ani mráček na obloze, nikde žádná auta,“ líčil Boudník. Ten se připojil k jednomu lidskému řetězu, který si předával kbelíky se sutí. „Jednou za čas zapískala píšťala a vše strnulo. Jeřáby, nakladače, všechny stroje se zastavily, abychom mohli naslouchat, jestli se odněkud neozývá nějaká známka života. Ty minutové přestávky byly zničující. Dost dlouhé na to, abych si uvědomil, že přeživších nejspíš nebude mnoho.“
WTC nepatřilo pod správu města, ale pod Správu přístavů New York a New Jersey, proto nebyly stavební plány uloženy v archivu města, ale pohřbeny na Ground Zero. Tam totiž bylo i ústředí správy přístavů. Boudník věděl, že by plány podzemních podlaží WTC pomohly lépe se orientovat ve změti trosek dvou více než čtyřsetmetrových budov.
Po několika hodinách hledání našel poslední kopii plánů na mobilním velitelství policie. Ta mu je nechtěla vydat, bála se, že by je ztratil. Dostal tak policejní doprovod a s ním vyrazil hledat místo, kde by se plány o velikosti metr krát dva metry daly zkopírovat. Když se to povedlo, dostal Boudník identifikační kartu ke vstupu přímo mezi trosky a začal s plány asistovat hasičům.
Ground Zero a vyznačené zřícené budovy.
„Jak jsem se proplétal mezi ocelovými sloupy a snažil se našlapovat na povrch zohýbaných ocelových plátů, zavadil jsem rukou o vyfouknutý kopací míč. Spíš to bude vycpané zvíře, pomyslel jsem si. Že by králík? Nešlo mi na rozum, jako mohlo vycpané zvíře vydržet pád mrakodrapu, všechny ty hroutící se masy oceli, betonu a oblaka prachu, který se stále vznášel v povětří jako sníh v zimě. Promnul jsem si oči, abych mohl lépe zaostřit skrze prašnou mlhu a zjistil jsem, že to, čeho se dotýkám, není vycpaný králík. Držel jsem něčí hlavu.“
Smrt, k nepoznání rozmačkané kusy lidských těl byly denní realitou záchranářů pracujících na Ground Zero. Lidé měli největší šanci přežít ve výtahových šachtách či v místech, kde byla schodiště. Boudník se třeba připojil ke skupině hasičů, která pohřešovala skupinu šesti svých kolegů, kteří byli u výtahů, když začala věž padat. Výtahovou šachtu opravdu našli, v ní byla kabina, do té se spustili, autogenem odřízli strop. Pohřešovaní hasiči byli opravdu uvnitř, nikdo z nich ale nepřežil. Podobné zážitky s Boudníkem otřásly.
  |
15. září začal Boudník ještě se dvěma dalším architekty vytvářet první trojrozměrný model trosek WTC. Na papírovém modelu pracovali dva dny a dvě noci. „V pondělí 17. ráno jsem jej přivezl do velitelského stanoviště. Hasiči a záchranáři se shodli, že vidět věci trojrozměrně jim pomůže orientovat se v nepřehledné hoře sutin,“ napsal Boudník v knize Věže, která vyšla v roce 2011. Českého architekta pak požádali, aby zůstal a pokračoval v rozvoji 3D modelů. Pak vyrobili počítačový model trosek.
Plexisklový model
Architekt Jiří Boudník v roce 2011,
„Ještě po měsíci mě pak napadlo, že pro inženýry je komputerizovaný model užitečný, ale pro běžné dělníky s autogenem je to pořád příliš abstraktní, stále se dívají na dvourozměrnou obrazovku, nedokázali se do toho modelu promítnout. A tak jsem se rozhodl udělat plexisklový model, aby viděli skrze stěny a sloupy,“ řekl Boudník pro server iDnes.cz.
Boudník strávil jako dobrovolník prací v troskách půl roku. V únoru jej pak najali a pracoval na modelech až do léta. „Když to skončilo, byla to pro mě velká změna a měl jsem z toho pak zpětně pořádné deprese, když se mi ta tragédie rozležela v hlavě,“ přiznal...
