OSUDY 11. ZÁŘÍ 11. září 2001 došlo v USA k největšímu útoku džihádistů na západní civilizaci. Po úderu čtyř buněk Al-Káidy zahynulo v New Yorku, Washingtonu a Shanksville 2977 lidí. Server Lidovky.cz při příležitosti 15. výročí největšího teroristického útoku v dějinách připravil seriál, který vycházel mezi 1. - 11. zářím. Přiblížíli jsme v něm 11 osudů – 11 příběhů onoho tragického dne. |
Francouzští bratři Naudetovi se do Ameriky přestěhovali jako teenageři v roce 1989. V New Yorku oba vystudovali stejnou uměleckou školu, Tisch School of the Arts na New York University. V roce 2000 natočili první dokumentární film o mladých boxerech v Harlemu a Bronxu a pak se rozhodli zaznamenat proměnu hasičského nováčka v ostříleného profesionála. „Cílem bylo ukázat, jak se za devět měsíců stane z kluka muž,“ vysvětloval starší z bratrů Gedeon Naudet.
Zleva James Hanlon, Gedeon Naudet, Jules Naudet a další z hasičů.
Jenže nakonec vznikl úplně jiný dokument, který nazvali 9/11 a jenž zachytil průběh nejhoršího teroristického útoku v dějinách.
Bratři Naudetovi začali natáčet několik týdnů před osudným 11. zářím. Do práce se vrhli se svým kamarádem Jamesem Hanlonem, vystudovaným novinářem, jenž se však roku 1992 místo psaní přidal k newyorskému hasičskému sboru FDNY. Spolu s ním mezi několika nováčky jedné z největších stanic sídlící na jižním cípu newyorského Manhattanu vybrali Antonia „Tonyho“ Benetatose. Mladíka, který byl čerstvě po škole a v dětství snil o tom, že se stane hrdinou. „Jako hasič se tomu můžete přiblížit,“ vysvětloval francouzským filmařům na kameru.
Antonio „Tony“ Benetatos při přísaze.
Benetatos se jako každý nováček hlavně učil a zpočátku měl na starosti všechno, do čeho se ostatním nechtělo: od stlaní postelí až po mytí záchodů. Čas ubíhal, ale Tony se stále nedostal k žádnému požáru. Až po více než pěti týdnech mohl několik desítek sekund stříkat vodu na hořící auto.
„V té době, bylo to koncem srpna, jsme měli už desítky hodin materiálu. Spíš to ale připomínalo kuchařskou show, hasiči si totiž třikrát denně sami vaří,“ vysvětloval v dokumentu Gedeon Naudet.
Zkušení hasiči vyprávěli, že se nováčci dělí na dvě kategorie: bílé oblaky a černé oblaky – ty přitahují všechny velké ohně. Tony byl jedním z těch nejbělejších. „Někteří nám ale říkali, ať si dáme s tím přivoláváním ohňů pozor,“ líčil Gedeon. Pak při požáru zemřel na infarkt nováček ze stanice na nedalekém ostrově Staten Island. Tony a další z celého New Yorku se vydali na pohřeb, kdo z hasičů mohl, přijel. „V tu dobu jsme si nedokázali představit nic horšího než ztrátu jednoho hasiče,“ říkal Hanlon. A Tony přiznával: „Když kolem projela cisterna s rakví, bylo to pro mě hodně těžké. Doufám, že už to nikdy nezažiju.“
Tony se učí několik dní před 11. zářím pracovat ve výškách, v pozadí WTC,
O pár dní později se bratři Naudetovi rozhodli odvděčit hasičům za vřelé přijetí na stanici a uvařili jim skopovou kýtu. Jednu pro celou směnu. „Okamžitě bylo jasné, že jsme jich měli uvařit nejméně pět,“ smál se Jules. Stali se terčem vtipů, ale všichni zůstali dlouho vzhůru a dobře se bavili. „Cítili jsme, že nás kluci začínají přijímat mezi sebe. Byla to skvělá noc,“ dodal Jules.
Byla to noc z 10. na 11. září 2001.
Ráno je vzbudilo sluníčko, venku byl krásný den. Okolo půl deváté se rozezněl alarm – výjezd kvůli podezření na únik plynu na ulici. Pro hasiče rutina. Nevyjížděla celá směna, jen její část, Tony zůstal na stanici. Mladší z bratrů Naudetových se však na výjezd vydal, protože to byla dobrá příležitost procvičit si práci s kamerou, hlavní kameraman byl totiž Gedeon.
Jules nasedl do velitelského auta s šéfem stanice Josephem Pfeiferem. Na ulici změřili nad kanálem koncentraci plynu. Nic. Bylo 8.46, když zaslechli velmi hlasitý zvuk letadla. „V téhle části New Yorku takhle hlasitá letadla neslyšíte,“ vysvětloval Pfeifer. Všichni zvedli hlavu a začali letoun mezi mrakodrapy hledat. I Jules s kamerou. Jak jí otáčel za zvukem, uviděl letadlo. O dvě sekundy později vletělo přímo do horní části severní věže mrakodrapu Světového obchodního centra (WTC). Náraz natočil jen Jules a český emigrant Pavel Hlava, jehož záběry jsou však nekvalitní.
Z věže vyšlehly plameny, filmař a hasiči okamžitě naskočili do aut a vyrazili k WTC. Pfeifer jako první podal oficiální hlášení na velitelství. „A já hned věděl, že tohle bude můj nejhorší den v životě hasiče,“ pronesl v dokumentu 9/11 John O’Neill, jeden z mužů, kteří uháněli s Julesem k hořící věži. Jak se prodírali ranním provozem, všude na ulicích postávali lidé se zakloněnou hlavou a dívali se vzhůru. Hasiči si mezi sebou vyměňovali pohledy, které říkaly: „Co s tímhle budeme dělat? Jak budeme hasit v téměř čtyřech stech metrech?“
Pfeiferovo auto zaparkovalo přímo před vstupem do věže. „Já se šéfa zeptal, jestli mohu jít s ním.,Jo, ale zůstaň se mnou,‘ řekl mi,“ popisoval Jules. S kamerou prošel dveřmi lobby. Vpravo od něj se ozval křik. „Byli tam dva lidé a hořeli. Nechtěl jsem to točit, nechtěl jsem, aby to někdo viděl.“ I když k nárazu došlo 93 pater nad nimi, bylo lobby zničené. Padající trosky a hořící letecké palivo, které teklo výtahovými šachtami, udělaly své.
Pfeifer dorazil k mrakodrapu jako první šéf hasičů. Okamžitě začal organizovat pomoc a zřídil si na recepci velitelství. Věděl, že nad několika zničenými patry je dalších skoro 20 podlaží, kde jsou uvězněni živí lidé. Výtahy nefungovaly, takže hasičům zbylo jediné řešení: vydat se 93 pater po schodech, s vybavením vážícím víc než 25 kilo na zádech. Vyjít jedno patro jim trvalo zhruba minutu. A po asi 90 minutách šplhání měli teprve začít pracovat v šílených podmínkách zničené hořící budovy.
„Přijížděly další a další jednotky a šly nahoru,“ říkal Jules. Jedním z velitelů, kteří se vydali nahoru a jejž francouzský filmař natočil, byl i poručík Kevin Pfeifer z 33. oddílu, bratr Josepha Pfeifera. „Předtím jsme spolu prohodili pár slov a pohledem si řekli, že tohle bude sakra těžké,“ přiblížil Joseph, jenž zůstal v lobby, kde se k němu přidali nejvyšší velitelé FDNY. Byl tam s nimi i Jules a dál točil. A hlavou mu běželo, že jeho bratr Gedeon je už zřejmě taky někde nahoře na schodišti s Tonym.
Částečně měl pravdu. Byl s Tonym. Ten však zůstal na stanici, aby zvedal telefony. Gedeon se proto vydal s kamerou pěšky k WTC, myslel si, že je Jules uvnitř, a chtěl za ním. Když cestou střídal záběry lidí pod věžemi a hořících pater, vyšlehly plameny i z druhého mrakodrapu. Bylo 9.03, když do jižní věže WTC narazil let United 175. Okolo Gedeona vypukla panika, lidem začalo docházet, že tohle není nehoda, ale útok.
  |
Uvnitř prvního zasaženého mrakodrapu nikdo netušil, co se stalo. Ohromný náraz a pak smršť trosek letících za okny. Zatímco i diváci na druhé straně zeměkoule z televize věděli, co se děje, hasiči se ocitli bez informací. Na vině byly vysílačky, které nezvládly tisíce přenosů najednou – hasičů, záchranářů a policistů.
Kaplan FDNY Mychal Judge.
Strašná situace se stala ještě horší. Jižní věž byla zasažena níž, takže v patrech nad bodem dopadu mohlo být uvězněno ještě více lidí. Velitelé v lobby si všimli, jak za prosklenými stěnami padají na zem nějaké těžké předměty. Byli to lidé, kteří vyskočili či spadli z horních pater, kde panovalo inferno a kvůli kouři nebylo možné dýchat. „Neviděli jsme těla. Ale vždy když se ozvala rána, věděli jsme, že vyhasl další život,“ říkal Jules. Do lobby dorazil i kněz hasičského sboru Mychal Judge. „Byl tam a modlil se. Dodával odvahu hasičům, kteří šli nahoru,“ popsal Pfeifer.
Důchodce Larry Byrnes nemohl zůstat doma, když zaútočili na jeho město.
Gedeon se mezitím vrátil na stanici. Tam čekal Tony a v televizi nevěřícně sledoval hořící Pentagon. Brzy nato dorazil respektovaný velitel, který strávil u FDNY 41 let, Larry Byrnes. „Nemohl jsem zůstat doma, když napadli mé město,“ vysvětloval. Vzal s sebou Tonyho a vyrazili k věžím. Gedeon chtěl jít s nimi, ale nováček a důchodce mu zmizeli v davu.
Bylo 70 minut po nárazu prvního letadla. Oběma budovami stoupaly po schodech stovky obtěžkaných hasičů. Lobby, kde stál Jules, se najednou začalo otřásat, ozval se strašný rachot. Velitelé i filmař se rozběhli k eskalátorům, které vedly do patra nad nimi a kudy se dalo uniknout tunelem do další budovy. Po několika sekundách všechno zčernalo a všechny zavalil dusivý oblak prachu.
V 9.58 spadl první ze dvou mrakodrapů. Hasiči nic neviděli, až světlo z Julesovy kamery jim pomohlo. Pod nohama jim ležel kněz Judge, kterého cosi zasáhlo do hlavy. Byl na místě mrtvý a stal se první oficiálně potvrzenou obětí útoků z 11. září. Šéf Pfeifer zůstal klidný a pevným hlasem říkal do vysílačky: „Všem jednotkám, evakuujte budovu.“ Muži nad ním se obrátili a začali sestupovat desítky pater dolů.
Hasiči odnáší tělo kněze Mychala Judge do kostela.
Když se dostali na ulici, začal padat i druhý mrakodrap. Všichni se dali na útěk. I Jules, který se schoval za policejní dodávku. „Cítil jsem ještě, že na mě někdo skočil, a pak mě zasáhla tlaková vlna. Myslel jsem, že zemřu.“ Muž, který na něj skočil, aby ho ochránil, byl Pfeifer. Po chvíli se oba zvedli, ale měli potíže s dýcháním. Pád mrakodrapu opodál ustál i Gedeon. Bratři však měli za to, že ten druhý musí být mrtvý. Oba pak policisté od WTC vyhnali.
Znovu spolu
Setkání bratrů Naudetových, Jeden o druhém si mysleli, že jsou mrtví.
Gedeon se dostal zpět na stanici a točil hasiče, kteří se celí pokrytí prachem a v šoku vraceli z akce. Jako zázrakem se všichni Pfeiferovi muži dokázali ze severní věže dostat včas. Gedeon se ptal přicházejících, jestli neviděli také Julese, až mu jeden z nich řekl: „Ano, stojí za tebou.“
Když se hasiči spočítali, zjistili, že přeci jen jeden muž z jednotky chybí. Tony. „Na jednu stranu jsme slavili, že jsme se odtamtud dostali. Na druhou stranu jsme věděli, že ve WTC musely zůstat tisíce lidí a stovky hasičů. A s každou hodinou jsme si byli jistější, že jedním z nich je i Tony,“ vyprávěl kamarád filmařů Hanlon. „I když jsme měli příkaz čekat na stanici, musel jsem se tam vrátit a zachránit toho kluka.“
Tony Benetatos to však zvládl. Vyčerpaný a zaprášený dorazil na stanici před šestou večer. Celou dobu byl s bývalým šéfem Byrnesem. Přežili pád druhé věže, pak se snažili hledat oběti v troskách. „Co mi z toho dne nejvíc utkvělo v paměti, byl večer na stanici. Nešel proud, zůstali jsme v šeru. Vedle mě seděl další hasič a vypadal fakt špatně. Pak začal říkat:,Víš, tam pršela těla. Byl jsem na střeše hotelu Marriott. Všude tam ležely kusy těl, ruce, nohy, chodidla. Bylo to fakt strašný.‘“
Trosky hotelu Marriott.
Jejich jednotka se měla vrátit k troskám až ráno, a tak kdo měl rodinu, jel na noc domů. Věděli, že své blízké na dlouho neuvidí. „Když jsem přišel domů, přiběhly děti, bylo to jedno velké objetí, pak jsme plakali,“ pravil Pfeifer.
Další dny a týdny Tony a jeho kolegové, ale někdy i bratři Naudetovi trávili hrabáním v troskách ve frenetické snaze zachránit zasypané lidi. „Jenže jak můžete čekat, že tohle mohl někdo přežít, když jste nenašli židli, počítač či celý telefon. To největší, co jsem našel, byla polovina číselníku telefonu. Ty budovy se rozpadly na prach,“ řekl jeden z hasičů. „Našel jsem dívku, byla zřejmě těhotná. Byla z poloviny spálená. Měl jsem trochu radost. Aspoň bude mít jedna rodina co pohřbít,“ vyprávěl do záběrů Tony. „Nemám rád násilí. Ale pokud by mě teď moje vlast poslala do armády zabíjet, udělal bych to.“
Z trosek se podařilo zachránit jen dvacet živých. Večer vždy velení FDNY vysílalo proslov. „S lítostí potvrzujeme smrt následujících hasičů...“ Ten seznam byl každý večer delší a delší. Nakonec na něm bylo 343 jmen, více než desetina všech obětí 11. září. „Zahynulo tolik lidí, že každý hasič v New Yorku přišel o někoho, koho dobře znal,“ řekl Pfeifer. V jeho případě to byl bratr Kevin. Naposledy byl spatřen na schodech severní věže, jak řídil evakuaci. „Tuhle práci jsme oba milovali. Teď už ji nemůžu mít nikdy tak rád.“
Poručík Kevin Pfeifer byl naposledy spatřen na schodech Severní věže, jak řídil evakuaci.
Z Tonyho už nebyl kluk, ale zkušený hasič, který brzy učil další nováčky. Zanedlouho přešel do speciální protichemické jednotky hasičů. Pfeifer se stal šéfem protiteroristického odboru FDNY. Mnoho jeho kolegů odešlo, mnoho bojovalo s depresemi a posttraumatickým stresem, což řešili alkoholem. Pro většinu z nich je 11. září dnem, který se udál včera. Odešel i Hanlon, který se nyní naplno věnuje filmu.
Randy Wiebecke strávil na Ground Zero stovky hodin.
Naudetovi svůj dokument poprvé vysílali už v roce 2002 v televizi CBS a získali za něj několik prestižních cen. Aktualizovanou verzi sestříhali ještě pět a deset let po tragické události, protože jejich příběh neskončil. I když z „jejich“ stanice tehdy nikdo nezemřel (dostala pak přezdívku zázračná), dnes už to neplatí.
Randy Wiebecke krátce před smrtí.
V 54 letech zemřel v roce 2011 Randy Wiebicke. Poručík, který 11. září přispěchal na pomoc kolegům, i když neměl službu. Podlehl rakovině zvané mnohočetný myelom, kterou obvykle dostávají lidé okolo 80 let. Stal se jednou z obětí toxických zplodin, které záchranáři v troskách WTC vdechovali. A úřady je tehdy ujišťovaly, že nic takového nehrozí.
V září 2010 našli lékaři i Johnu O’Neillovi rakovinu v několika částech těla. Muž, který zasahoval též při výbuchu bomby ve WTC v roce 1993 a který 11. září pronesl, „že tohle bude můj nejhorší den v životě hasiče“, zemřel o půl roku později. Bylo mu 59 let. „Nechtěl o své nemoci mluvit. Říkal mi, ať se netrápím, že vedl dobrý život, protože byl newyorským hasičem,“ řekl Hanlon. Podle nejnovější zprávy onemocnělo v souvislosti s útoky rakovinou nejméně 4962 lidí, kteří pomáhali v troskách WTC.
John O'Neill (vpravo) podlehl jako mnoho desítek jiných hasičů pracujících v troskách WTC rakovině.
Bratři Naudetovi dál točí dokumenty, místo hasičů se teď zabývají duchovními lídry po celém světě či šéfy štábů amerických prezidentů. Stanice vzdálená pouhých sedm bloků od bývalého WTC je pro ně přesto dál nezapomenutelným místem. „Pro každou důležitou historickou událost se vždy najdou svědkové. Ten den jsme byli za svědky zvoleni my,“ říká o 11. září 2001 Jules.
Joseph Pfeifer s Hillarx Clintonovou.
Kamera, kterou události točil, je vystavena v Národním muzeu americké historie ve Washingtonu. Když se Jules o několik let později ženil, bylo to samozřejmě na hasičské stanici na Manhattanu...
